Článek
Ho Či Min zemřel v nejhorší možný den. Režim pak dvacet let uváděl jiné datum Pro komunistické vedení vznikl symbolický problém: den zrození státu se měl navždy stát také dnem smrti jeho zakladatele. Vyřešilo ho jednoduše. Oznámilo jiné datum. Nebylo to jediné přání Ho Či Mina, které po jeho smrti zůstalo nesplněné.
Hanoj měla 2. září slavit.
Datum patřilo k základním kamenům novodobého vietnamského státu. Přesně před čtyřiadvaceti lety se na náměstí Ba Đình shromáždily desetitisíce lidí a muž v prostém světlém oděvu před ně předstoupil s dokumentem, který měl ukončit desetiletí francouzské koloniální nadvlády.
Celkový pohled na slavnost na Ba Đình 2. září 194 , neznámý autor, foto pochází z vietnamského státního archívu.
Jmenoval se Ho Či Min.
Dne 2. září 1945 přečetl Deklaraci nezávislosti a oznámil vznik Vietnamské demokratické republiky. Její první věty vědomě připomínaly americkou Deklaraci nezávislosti z roku 1776. Ho Či Min se dovolával práva člověka na život, svobodu a štěstí – slov, která byla pro posluchače v poválečné Hanoji stejně vznešená jako politicky užitečná.
Náměstí Ba Đình v Hanoji 2. září 1945. Ho Či Min zde vyhlásil nezávislost a vznik Vietnamské demokratické republiky.
O necelé čtvrtstoletí později byla situace téměř absurdně jiná.
Vietnam byl rozdělený, válka pokračovala a Spojené státy, jejichž slavnou deklaraci Ho Či Min v roce 1945 připomínal, byly nyní hlavní vojenskou mocností stojící proti severovietnamskému režimu.
A právě 2. září 1969 začal Ho Či Min svůj poslední den.
9 hodin 47 minut
Bylo mu 79 let a jeho zdravotní stav se v předchozích týdnech prudce zhoršoval.
Ještě během srpna se zajímal o válku a jednání probíhající v Paříži. Jeho okolí ale už vědělo, že prezident je vážně nemocný.
Ráno 2. září se jeho stav stal kritickým.
V 9 hodin a 47 minut Ho Či Min zemřel.
Tento čas i datum dnes uvádějí samotné oficiální vietnamské prameny: 2. září 1969, 9:47.
Politicky však bylo datum mimořádně nepříjemné.
Druhý zářijový den totiž nebyl obyčejným bodem v kalendáři. Byl to Den nezávislosti. Den, kdy měl národ oslavovat své zrození.
Od této chvíle by připomínal také smrt muže, který stál u jeho vzniku.
Komunistické vedení proto přijalo neobvyklé rozhodnutí.
Veřejnosti bylo oznámeno, že Ho Či Min zemřel 3. září 1969.
Jeden den byl jednoduše posunut.
Ho Či Min stojící třetí zleva je zde s příslušníky amerického OSS Deer Team v roce 1945. Snímek pochází od U.S. Army
Pravda musela dvacet let počkat
Nešlo o chybu novináře, nedorozumění ani později objevenou nepřesnost.
Bylo to vědomé politické rozhodnutí.
Oficiální vietnamský dokument dnes otevřeně uvádí, že politbyro rozhodlo oznámit 3. září právě proto, aby se den Ho Či Minovy smrti nekryl s „velkým radostným dnem celého národa“.
Skutečné datum – 2. září 1969 – bylo oficiálně napraveno až v roce 1989.
Dvacet let tedy existovaly dva Ho Či Minovy poslední dny.
Jeden skutečný.
A jeden politicky přijatelnější.
Je v tom cosi velmi příznačného pro politické režimy budující kult zakladatele. Život vůdce už nepatří pouze člověku. Stává se součástí státní symboliky. A když se skutečnost nehodí do vytvořeného příběhu, je možné upravit i kalendář.
Jenže spor mezi Ho Či Minovým vlastním přáním a potřebami režimu sahal ještě dál.
Týkal se totiž i toho, co mělo být provedeno s jeho tělem.
Žádné mauzoleum nechtěl
Ho Či Min se na svou smrt připravoval několik let.
Dne 10. května 1965 začal psát dokument označený jako přísně tajný. Byla to jeho politická i osobní závěť.
V následujících letech se k ní opakovaně vracel, přepisoval ji a doplňoval. Poslední úpravy provedl několik měsíců před smrtí.
Věnoval se budoucnosti komunistické strany, válce, mladé generaci i tomu, co má následovat po vítězství.
Ale napsal také velmi konkrétně, co si přeje po své smrti.
Chtěl být zpopelněn.
Byla to promyšlená volba. Kremaci považoval za hygieničtější a praktičtější způsob pohřbu a upozorňoval i na to, že nezabírá zemědělskou půdu.
Svůj popel chtěl rozdělit do tří keramických uren.
Jedna měla připadnout severnímu Vietnamu.
Druhá střednímu Vietnamu.
Třetí jihu.
V každé části země mělo být vybráno návrší. Ho Či Min nechtěl monumentální hrobku ani obrovský pomník. U místa měl stát jednoduchý dům, kde by si lidé přicházející na návštěvu mohli odpočinout.
Jeho představa vlastního pohřbu tak byla téměř protikladem toho, co skutečně vzniklo.
Místo popela vznikla mumie
Politbyro rozhodlo jinak.
Ho Či Minovo tělo bylo nabalzamováno a uchováno.
Rozhodnutí mělo svou politickou logiku. Vietnam byl stále ve válce a země zůstávala rozdělena. Vedení argumentovalo tím, že budoucí generace Vietnamců, včetně obyvatel jihu, mají mít možnost svého vůdce spatřit.
Přání zemřelého proto ustoupilo potřebám živého režimu.
V centru Hanoje později vyrostlo mohutné žulové mauzoleum inspirované Leninovou hrobkou v Moskvě. Stavělo se v letech 1973 až 1975 a uvnitř bylo ve skleněné rakvi vystaveno nabalzamované tělo muže, který chtěl být zpopelněn.
Paradox byl téměř dokonalý.
Ho Či Min, jehož oficiální obraz zdůrazňoval osobní skromnost, jednoduchost a odpor k okázalosti, dostal po smrti jeden z nejmonumentálnějších politických hrobů jihovýchodní Asie.
Sám už do toho samozřejmě nemohl promluvit.
A veřejnost dlouho neznala celý rozsah rozporu mezi jeho posledními instrukcemi a tím, co stát skutečně udělal.
Závěť, která nebyla zveřejněna celá
Když byla po Ho Či Minově smrti jeho závěť zveřejněna, nešlo jednoduše o mechanické otištění všeho, co během několika let napsal.
Ho Či Min svůj testament vytvářel postupně a existovalo několik verzí a doplňků. Při zveřejnění roku 1969 vedení některé části použilo, jiné nikoli.
Právě mezi pasážemi, které tehdy veřejnost v úplnosti nepoznala, byly jeho instrukce týkající se kremace.
Teprve o dvacet let později, v atmosféře vietnamské politiky Đổi Mới, přišlo významné přiznání.
Roku 1989 politické vedení oznámilo skutečné datum Ho Či Minovy smrti a zveřejnilo informace o částech jeho poslední vůle, které předtím nebyly veřejnosti předloženy v úplnosti.
Západní tisk tehdy psal zcela otevřeně o tom, že Vietnam přiznal jak změnu data smrti, tak nerespektování Ho Či Minova přání být zpopelněn.
Z hlediska propagandy přitom existovalo pro oba kroky vysvětlení.
Datum bylo změněno, aby státní svátek nezastínil každoroční smutek.
Tělo bylo zachováno, aby se s vůdcem mohli symbolicky setkat i Vietnamci z jihu, pokud jednou dojde ke sjednocení země.
Jenže právě tím vznikl jeden z nejzajímavějších paradoxů Ho Či Minova posmrtného života.
Stát chtěl chránit jeho symbol natolik, že nerespektoval přání člověka, ze kterého tento symbol vytvořil.
Muž, který sjednocení nezažil
Ho Či Min se konce války nedožil.
Když v září 1969 zemřel, Richard Nixon byl v Bílém domě teprve několik měsíců. Američtí vojáci stále bojovali ve Vietnamu a konec konfliktu zůstával daleko.
Pařížské mírové dohody přišly až v lednu 1973.
Saigon padl 30. dubna 1975.
Vietnam byl formálně sjednocen následujícího roku.
Ho Či Min přesto zůstal hlavním symbolem vítězné strany. Saigon dostal jméno Ho Či Minovo Město a jeho portréty se staly pevnou součástí veřejného prostoru.
Jeho tělo mezitím leželo v Hanoji.
V dubnu 1975, kdy severovietnamské jednotky vstupovaly do Saigonu a naplnily tak sen o sjednocení, který Ho Či Min tolikrát formuloval, byl muž, po němž vítězství dostalo svůj symbolický význam, šest let mrtvý.
A stále nebyl pohřben tak, jak si přál.
Ho Či Minovo mauzoleum v Hanoji. Přestože si přál kremaci, jeho nabalzamované tělo je dodnes uchováváno ve skleněné rakvi uvnitř budovy. Foto: Christophe95 / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.
Jeden den, dva příběhy
Na celém příběhu je nakonec nejpozoruhodnější samotné datum.
2. září 1945 stojí Ho Či Min před obrovským davem v Hanoji a oznamuje zrození nezávislého Vietnamu. Oficiální vietnamské prameny dodnes připomínají, že právě ve 14 hodin toho dne přečetl na Ba Đình Deklaraci nezávislosti.
2. září 1969 leží těžce nemocný několik kilometrů od stejného náměstí a v 9:47 umírá.
Mezi oběma okamžiky je přesně čtyřiadvacet let.
První datum režim potřeboval uchovat.
Druhé se mu do příběhu nehodilo.
A tak zmizelo.
Na dvacet let.
Když byla roku 1989 pravda konečně oficiálně přiznána, Ho Či Min byl dávno nejen historickou osobností, ale také státním symbolem.
Možná právě proto je celý příběh zajímavější než prostá otázka, zda komunistické vedení „lhálo“ o jednom dni.
Ukazuje něco obecnějšího.
Politický kult nezačíná tam, kde jsou vůdci připisovány skutky, které nevykonal. Může začít mnohem nenápadněji – ve chvíli, kdy je skutečný člověk postupně nahrazován symbolem, který musí dokonale zapadat do příběhu státu.
Ho Či Min chtěl po smrti zmizet v ohni a jeho popel měl spojit sever, střed a jih země.
Místo toho zůstal ve skleněné rakvi v monumentálním mauzoleu.
A zemřel 2. září.
I když jeho země dvacet let tvrdila něco jiného.
