Vedla delegaci, která odmítla mír s Japonskem. O 17 let později řekla ne sovětským vojskům

V sobotu 8. září 1951 se v sanfranciské opeře završovalo něco, co mělo přijít už o šest let dříve. Japonský premiér Šigeru Jošida přistoupil ke stolu a začal podepisovat mírovou smlouvu se státy, proti nimž jeho země bojovala ve druhé světové válce.

Pod dokument se postupně podepsali zástupci Japonska a 48 spojeneckých zemí. Tři delegace, které se konference účastnily, však podpis odmítly: Sovětský svaz, Polsko a Československo.

V čele československé výpravy stála třiačtyřicetiletá náměstkyně ministra zahraničí Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Nebyla pouhou úřednicí v zadní řadě. Na konferenci vystoupila s projevem a veřejně hájila stanovisko, které se v hlavních bodech shodovalo s postojem sovětské delegace.

Její jméno proto pod smlouvou nenajdeme. Válečný stav mezi Československem a Japonskem kvůli tomu na papíře pokračoval ještě téměř šest let.

Dnes od podpisu sanfranciské smlouvy uplynulo 75 let. Příběh československého odmítnutí ale není jen diplomatickou kuriozitou. Je také kapitolou ze života ženy, kterou nelze jednoduše zařadit mezi hrdiny ani mezi viníky.

Gertruda se narodila roku 1908 v Budapešti do zámožné židovské rodiny Stiassných. Vystudovala práva na Karlově univerzitě a už v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa. Komunismus pro ni tedy nebyl poválečnou vstupenkou ke kariéře. Hlásila se k němu dávno před únorem 1948.

Jejím prvním manželem byl levicový advokát Ivan Sekanina, známý obhajobou lidí stíhaných z politických důvodů a odporem k nacismu. Gestapo jej zatklo hned 16. března 1939. Zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen 21. května 1940 – právě v den Gertrudiných dvaatřicátých narozenin.

Ani ona nacistické perzekuci neunikla. Kvůli protižidovským předpisům přišla o možnost vykonávat advokacii. V říjnu 1942 byla deportována do Terezína, později do Osvětimi a následně na nucené práce v pobočném táboře Kurzbach, který patřil do systému Groß-Rosen. Přežila i pochod smrti. Většina jejích blízkých takové štěstí neměla.

Po návratu se zapojila do diplomacie. Zastupovala Československo při jednáních OSN a v roce 1949 se stala náměstkyní ministra zahraničí. Byla vzdělaná, jazykově vybavená a politicky přesvědčená. Zároveň vstoupila do aparátu státu, který se po komunistickém převratu rychle podřizoval Moskvě.

Právě v této roli odletěla v září 1951 do San Franciska.

Japonsko kapitulovalo 2. září 1945, ale kapitulace ještě nebyla mírovou smlouvou. Země zůstávala pod spojeneckou okupací vedenou Spojenými státy a její nové mezinárodní postavení nebylo definitivně upraveno.

Když se delegáti o šest let později sešli v Kalifornii, svět už vypadal jinak. Z někdejších spojenců proti Hitlerovi byly soupeřící bloky. V Číně zvítězili komunisté, na Korejském poloostrově se válčilo a Spojené státy chtěly z Japonska vytvořit stabilního partnera v Asii.

Sanfranciská smlouva měla Japonsku vrátit plnou svrchovanost, formálně ukončit válku a vyřešit základní územní a majetkové otázky. Japonsko se vzdalo nároků na Koreu, Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy, Kurily i jižní část Sachalinu. U některých území však dokument výslovně neurčil, komu mají připadnout, což později živilo právní a politické spory. Smlouva vstoupila v platnost 28. dubna 1952; tím skončila spojenecká okupace Japonska.

Ve stejný den navíc Japonsko a Spojené státy podepsaly bezpečnostní smlouvu, která umožnila další přítomnost amerických sil. Mír tak nebyl jen tečkou za druhou světovou válkou. Současně pokládal základy nového uspořádání proti Sovětskému svazu a komunistické Číně.

Nejviditelnější spor se týkal Číny. Na konferenci nebyla pozvána ani Čínská lidová republika ovládající pevninu, ani vláda Čínské republiky na Tchaj-wanu. Spojené státy a Velká Británie se totiž neshodly, která z nich má Čínu legitimně zastupovat.

Pro Sovětský svaz to byl důvod označit připravenou smlouvu za neúplnou a nespravedlivou. Sovětský delegát Andrej Gromyko zároveň namítal, že dokument dostatečně nebrání novému vyzbrojení Japonska a ve spojení s americkými základnami z něj činí článek západního vojenského systému.

Sekaninová-Čakrtová použila podobnou argumentaci. Ve svém projevu zdůrazňovala, že země, která nesla obrovskou část tíhy války s Japonskem, u jednání chybí. Tvrdila také, že budoucí podoba Japonska se bezprostředně dotýká bezpečnosti čínského lidu.

Na těchto námitkách bylo něco věcně pravdivého. Vyloučení obou čínských vlád bylo nápadné a americko-japonské bezpečnostní spojenectví skutečně měnilo Japonsko v důležitou součást západního bloku. To však neznamená, že sovětský odpor byl nezištnou obranou spravedlivějšího míru. Moskva hájila vlastní mocenské zájmy – stejně jako Washington.

Československá delegace navíc neměla prostor k samostatné zahraniční politice. Jak připomíná i české velvyslanectví v Tokiu, vztahy Prahy s Japonskem byly po roce 1948 závislé na vztazích japonsko-sovětských. Rozhodující politická linie tedy nevznikla u stolku Gertrudy Sekaninové-Čakrtové v San Francisku.

Ona ji však přesvědčivě zastupovala. Vidět v ní pouze bezmocnou vykonavatelku cizího příkazu by bylo stejně zavádějící jako přehlédnout tlak, pod nímž československá diplomacie fungovala.

Odmítnutí podpisu mělo neobvyklý následek. Československo a Japonsko proti sobě dávno nebojovaly, ale právně mezi nimi dál trval válečný stav vyhlášený v prosinci 1941.

Změnu opět umožnil až krok Moskvy. Sovětský svaz a Japonsko obnovily vztahy společnou deklarací v říjnu 1956. Československo poté zahájilo vlastní jednání a 13. února 1957 podepsalo s Japonskem v Londýně stručný protokol.

Jeho první článek stanovil, že válečný stav mezi oběma zeměmi končí dnem, kdy dokument vstoupí v platnost. Druhý článek obnovoval diplomatické styky a další ustanovení upravovala nároky a majetkové otázky. Po výměně ratifikačních listin začal protokol platit 8. května 1957.

Pro dnešního českého čtenáře má datum téměř absurdní symboliku. Právě 8. května si nyní připomínáme konec války v Evropě, zatímco válečný stav Československa s Japonskem tehdy končil po více než patnácti letech.

Kdyby život Gertrudy Sekaninové-Čakrtové skončil v padesátých letech, zůstala by v dějinách především jako komunistická diplomatka, která v San Francisku hájila sovětský postoj. Jenže její příběh pokračoval.

V šedesátých letech se postupně přiklonila k reformnímu proudu a zabývala se také nezákonnostmi předchozího období. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy přišla chvíle, která její jméno zapsala do českých dějin podruhé.

Dne 18. října 1968 projednávalo Národní shromáždění smlouvu o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk. Z 242 přítomných poslanců hlasovali proti pouze čtyři: František Kriegel, František Vodsloň, Božena Fuková a Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Deset poslanců se zdrželo.

Sekaninová-Čakrtová upozornila na to, že smlouva neobsahuje pevný termín odchodu vojsk. Navrhovala zahájit jednání o jejich úplném stažení. Tentokrát nepromlouvala jménem sovětského bloku, ale proti jeho vojenské přítomnosti – a věděla, že za to zaplatí.

Za normalizace byla zbavena funkcí a vyloučena z KSČ. Později podepsala Chartu 77 a patřila k zakladatelům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Státní bezpečnost ji sledovala až do její smrti v roce 1986.

Parlamentní archiv dnes uchovává jména všech čtyř poslanců, kteří se tehdy odmítli podřídit téměř jednomyslnému hlasování.

Bylo by lákavé převyprávět její život jako jednoduchý příběh prozření: nejprve věrná komunistka, nakonec statečná odpůrkyně okupace. Takový oblouk se dobře čte, ale minulost uhlazuje.

Sekaninová-Čakrtová nebyla v roce 1951 náhodnou tváří u řečnického pultu. Zastávala vysokou funkci a pomáhala reprezentovat režim, který doma věznil, vyhazoval z práce a připravoval politické procesy. Její osobní zkušenost s nacistickým pronásledováním tuto odpovědnost automaticky neruší.

Stejně nespravedlivé by však bylo označit její hlas z roku 1968 za bezvýznamné gesto někoho, kdo pouze pozdě změnil stranu. V okamžiku, kdy většina mlčela nebo se podvolila, riskovala své postavení i další perzekuci. Udělala přesně to, co od veřejného činitele očekáváme – odmítla schválit to, co považovala za nepřijatelné.

Odvaha z roku 1968 nemaže její podíl na politice padesátých let. Její dřívější služba režimu zase nedělá z pozdější odvahy podvod. Obojí patří k jedné osobnosti.

Když se dnes vracíme do San Franciska 8. září 1951, neměli bychom vidět pouze chybějící československý podpis. Za prázdným místem stojí žena, která přežila nacistické tábory, uvěřila komunistické ideji, vystoupala ve státním aparátu a nakonec se postavila velmoci, jejíž linii kdysi sama hájila.

Právě proto její příběh stojí za připomenutí. Dějiny totiž často nejsou soubojem neměnných hrdinů a padouchů. Někdy se celý jejich rozpor vejde do jediného lidského života.