Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu. Kazašská step za to platí dodnes

Časně ráno 29. srpna 1949 se nad stepí tehdejší Kazašské sovětské socialistické republiky objevil oslepující záblesk. Na ocelové věži uvnitř semipalatinského zkušebního polygonu explodovalo zařízení označované jako RDS-1.

Výbuch měl sílu přibližně 22 kilotun TNT. Byl tedy srovnatelný s americkou plutoniovou bombou Fat Man, která o čtyři roky dříve zničila Nagasaki.

Kolem epicentra vybudovali sovětští odborníci pokusné domy, úseky silnic a mostů, rozmístili vojenskou techniku a měřicí přístroje. Chtěli zjistit, co atomová bomba udělá s městem, armádou a průmyslovou infrastrukturou. Tlaková vlna stavby rozmetala, žár je zapálil a radioaktivní částice začaly stoupat do atmosféry.

Za hranicemi vymezené zkušební plochy však neležela neobydlená pustina. Nacházely se tam vesnice, pastviny, studny a domovy lidí, kteří se na sovětském jaderném programu nijak nepodíleli a o jeho rizicích téměř nic nevěděli.

Pro Stalina představoval výbuch historický úspěch. Pro obyvatele kazašské stepi začínal experiment, který měl trvat dalších čtyřicet let.

Sovětský jaderný program nezačal až po zničení Hirošimy a Nagasaki. Sovětští fyzikové se možností jaderné řetězové reakce zabývali už před válkou a organizovaný výzkum byl zahájen v roce 1942. Teprve americké použití atomové bomby však změnilo vědecký projekt v jednu z nejvyšších priorit státu.

Když americký prezident Harry Truman v červenci 1945 během postupimské konference Stalinovi naznačil, že Spojené státy získaly zbraň mimořádné ničivé síly, sovětský vůdce se tvářil klidně. Díky zprávám rozvědky už o projektu Manhattan věděl.

Americká atomová bomba však zásadně proměnila rozložení moci. Spojené státy byly jediným státem schopným během několika vteřin zničit celé město. Stalin nechtěl, aby Moskva vstupovala do poválečných sporů o Německo, východní Evropu či budoucnost Asie v postavení země, nad níž visí americká jaderná převaha.

V srpnu 1945 proto vznikl Zvláštní výbor pro atomovou energii. Politickou kontrolu nad ním získal šéf sovětského bezpečnostního aparátu Lavrentij Berija, jeden z nejmocnějších a nejobávanějších mužů Stalinova režimu.

Vědeckým vedoucím programu byl fyzik Igor Kurčatov, muž s nápadným plnovousem, který se stal symbolem sovětského atomového výzkumu. Konstrukci zbraně řídil Julij Chariton. Kolem nich vznikla síť uzavřených laboratoří, výrobních komplexů a měst, která se neobjevovala na běžných mapách.

Sovětský svaz přesměroval do projektu obrovské množství peněz, surovin a pracovních sil, ačkoli se země stále vzpamatovávala z válečného zpustošení. Bylo nutné otevřít uranové doly, postavit reaktory, vyvinout metody výroby plutonia a zvládnout metalurgii materiálů, s nimiž do té doby téměř nikdo neuměl pracovat.

Na výstavbě některých provozů se podíleli také vězni pracovních táborů. Atomový program nebyl jen příběhem několika geniálních fyziků. Byl výsledkem mobilizace celého autoritářského státu, který dokázal soustředit lidské i materiální zdroje bez ohledu na jejich cenu.

K rychlosti sovětského programu významně přispěla špionáž. Německý fyzik Klaus Fuchs, který pracoval na britské i americké části projektu Manhattan, předával Sovětskému svazu podrobné informace o konstrukci plutoniové bomby. Cenné zprávy poskytl také mladý fyzik Theodore Hall a další lidé napojení na sovětské zpravodajské sítě.

RDS-1 proto konstrukčně velmi připomínala americkou bombu Fat Man. V obou případech šlo o plutoniovou zbraň využívající implozní mechanismus: přesně načasované exploze klasických náloží stlačily plutoniové jádro a zahájily nekontrolovanou štěpnou reakci.

Sovětské vedení chtělo při první zkoušce použít řešení, o němž už vědělo, že funguje. Berija neměl zájem na elegantním, ale nejistém experimentu. Potřeboval spolehlivý politický výsledek, který mohl oznámit Stalinovi.

Tvrzení, že Sovětský svaz atomovou bombu pouze „ukradl Američanům“, je však zavádějící. Výkresy samy o sobě nestačily. Moskva musela vybudovat reaktory, vyrobit dostatečně čisté plutonium, zkonstruovat výbušné čočky, vytvořit měřicí aparaturu a zvládnout tisíce výrobních postupů.

Zpravodajské informace podle amerických poválečných odhadů sovětský program urychlily přibližně o jeden až dva roky. Bez práce sovětských vědců, techniků a dělníků by ale žádná bomba nevznikla.

RDS-1 byla současně triumfem vědy, průmyslu, špionáže i státního donucení. Jednotlivé části od sebe nelze oddělit.

Sovětský svaz svou první jadernou zkoušku veřejně neoznámil. Američané přesto brzy zjistili, co se v kazašské stepi odehrálo.

Dne 3. září 1949 proletěl upravený meteorologický letoun WB-29 mezi Japonskem a Aljaškou. Na palubě měl filtry určené k zachycování částic ze vzduchu. Analýza ukázala neobvyklé množství radioaktivních štěpných produktů.

Případ dostal označení Alert No. 112. Předchozích 111 poplachů se podařilo vysvětlit přirozenými jevy nebo chybami měření. Tentokrát však laboratorní rozbor ukazoval na nedávný výbuch plutoniového zařízení.

Radioaktivní prach překonal tisíce kilometrů. Sovětské utajení zastavila fyzika.

Americké tajné služby postupně porovnávaly vzorky z několika míst, směry proudění vzduchu a známé vlastnosti štěpných produktů. Dne 21. září dospěly k závěru, že Sovětský svaz provedl atomovou zkoušku. O dva dny později to prezident Truman oznámil veřejnosti.

Pro část amerických odborníků přišel výbuch překvapivě brzy. Některé předpovědi počítaly s tím, že Moskva získá bombu až na počátku padesátých let. Americký atomový monopol tak netrval ani čtyři roky.

Na Západě dostala sovětská bomba přezdívku Joe-1 podle anglické podoby Stalinova křestního jména. V Sovětském svazu byla známá také jako První blesk.

Výbuch nezajistil stabilní rovnováhu. Naopak urychlil další závod. V lednu 1950 Truman schválil vývoj mnohem ničivější vodíkové bomby. Sovětský test byl také jedním z impulzů k přijetí amerického strategického dokumentu NSC-68, který požadoval rozsáhlé zvýšení vojenských výdajů a dlouhodobé zadržování Sovětského svazu.

Záblesk nad Semipalatinskem tak nezakončil jednu kapitolu jaderného soupeření. Otevřel mnohem nebezpečnější.

Podrobnosti o americkém odhalení testu zveřejnil National Security Archive.

Semipalatinský zkušební polygon zabíral přibližně 18 500 kilometrů čtverečních, tedy území velké téměř jako čtvrtina České republiky. Ležel západně od města Semipalatinsk, dnešního Semeje.

Jeho budování začalo v roce 1947. Uvnitř oblasti vzniklo uzavřené město určené pro vědce, vojáky a technický personál. Z bezpečnostních důvodů vystupovalo pod kódovými označeními a později dostalo jméno Kurčatov.

Sovětské dokumenty zdůrazňovaly, že jde o rozlehlou a řídce osídlenou step. Z pohledu Moskvy se jednalo o vhodné místo: bylo daleko od hlavních průmyslových center, dalo se vojensky uzavřít a případné následky nebyly viditelné z ulic sovětského hlavního města.

Řídce osídlená země ale není zemí bez lidí.

V okolí polygonu se nacházely vesnice, zemědělská půda a tradiční pastviny. Žili zde Kazaši, Rusové i příslušníci dalších komunit. Lidé chovali dobytek, pili vodu z místních zdrojů, jedli potraviny vypěstované v okolí a používali mléko zvířat pasoucích se na půdě zasažené radioaktivním spadem.

Kazašská sovětská republika neměla možnost o umístění polygonu svobodně rozhodnout. Klíčová rozhodnutí přijímalo stranické a vojenské vedení v Moskvě. Strategický prospěch náležel centru, zatímco značná část zdravotních a ekologických rizik zůstávala na periferii.

Právě v tomto smyslu se Kazachstán stal laboratoří sovětského impéria. Nešlo nutně o plán záměrně poškodit konkrétní etnickou skupinu. Šlo o mocenské uspořádání, v němž bylo možné životy vzdálených komunit považovat za přijatelnou cenu státní bezpečnosti.

Sovětský případ přitom nebyl světovou výjimkou. Spojené státy zkoušely jaderné zbraně v Nevadě a na Marshallových ostrovech, Francie v Alžírsku a Polynésii, Británie v Austrálii a Tichomoří. Jaderné mocnosti opakovaně vybíraly místa vzdálená od vlastních politických center a obývaná lidmi s omezenou možností rozhodnutí zpochybnit.

Semipalatinsk je jedním z nejvýraznějších příkladů tohoto vzorce.

Bezprostřední tlaková a tepelná vlna zasáhla především zkušební plochu. Radioaktivní spad se ale řídil větrem, počasím a tvarem krajiny, nikoli vojenskou mapou.

Při výbuchu vznikly radioaktivní izotopy, které stoupaly spolu s prachem a zbytky materiálu do atmosféry. Těžší částice dopadaly blízko epicentra, lehčí mohl vítr odnést desítky až stovky kilometrů.

Některé látky představovaly krátkodobé, ale intenzivní nebezpečí. Radioaktivní jód se mohl přes vegetaci a mléko hospodářských zvířat dostávat do lidského organismu a hromadit ve štítné žláze. Zvláště zranitelné byly děti. Izotopy cesia a stroncia se zase ukládaly v půdě, potravním řetězci a kostech.

Mnozí obyvatelé nebyli před zkouškami varováni způsobem, který by jim umožnil se účinně chránit. Někdy dostali kusé pokyny, jindy nevěděli téměř nic. Záblesky, otřesy země a dunění samozřejmě utajit nešlo. Stát však skrýval jejich skutečnou povahu i dlouhodobá zdravotní rizika.

Člověk, který ráno po výbuchu vyvedl dobytek na pastvu, nemohl vidět radioaktivitu ulpívající na trávě. Rodina, která pila mléko nebo vodu z místního zdroje, neměla přístroj, kterým by nebezpečí změřila. Ozáření často probíhalo bez bolesti, zápachu a okamžitě patrných příznaků.

Právě neviditelnost záření poskytovala státu výhodu. Bylo možné tvrdit, že žádný problém neexistuje, případně jednotlivá onemocnění vysvětlovat jinými příčinami.

RDS-1 nebyla ojedinělým experimentem. Mezi lety 1949 a 1989 provedl Sovětský svaz v Semipalatinsku celkem 456 jaderných zkoušek.

Podle Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny se 118 testů uskutečnilo v atmosféře nebo nad zemí. Právě ty vytvářely rozsáhlé radioaktivní mraky, jejichž stopa mohla zasáhnout obydlená území za hranicemi polygonu.

Postupně se měnila také síla a druhy zkoušených zbraní. Po prvních štěpných bombách následovala termonukleární zařízení s mnohonásobně větší ničivou silou. Polygon se nestal místem jednoho výbuchu, ale rozsáhlým prostorem pro vývoj celého sovětského jaderného arzenálu.

Po uzavření Smlouvy o částečném zákazu jaderných zkoušek v roce 1963 přesunul Sovětský svaz většinu testů pod zem. Podzemní exploze omezily globální radioaktivní spad, neznamenaly však úplné odstranění rizika. Při některých testech unikaly puklinami v horninách radioaktivní plyny. Pod povrchem zůstávaly kontaminované dutiny a materiály.

Součástí sovětského programu byly také takzvané mírové jaderné výbuchy. Atomová energie měla hloubit kanály, vytvářet podzemní zásobníky nebo usnadňovat těžbu surovin. Při jednom takovém výbuchu v roce 1965 vznikl kráter, který po naplnění vodou dostal označení Atomové jezero.

Název „mírový“ označoval zamýšlené využití exploze, nikoli její zdravotní či ekologickou nezávadnost.

Zkoušky pokračovaly tak dlouho, že se zkušenost s výbuchy stala součástí života několika generací. Děti narozené po prvních testech dospěly a samy založily rodiny, zatímco polygon stále fungoval.

Sovětské vedení nemohlo tvrdit, že o možných zdravotních následcích nevědělo vůbec nic. V oblasti vznikl utajený zdravotnický systém, který obyvatele dlouhodobě sledoval.

Nejznámější institucí se stal Dispenzář č. 4 v Semipalatinsku. Pod nenápadným administrativním označením pracovali lékaři a vědci, kteří shromažďovali informace o zdravotním stavu lidí žijících v zasažených i kontrolních obcích.

Zaznamenávali výskyt rakoviny, onemocnění krve, kardiovaskulárních problémů a dalších diagnóz. Data měla pro vědecký výzkum značnou hodnotu. Jejich sběr však probíhal v prostředí státního tajemství.

Lidé často nevěděli, proč jsou vyšetřováni, jakým dávkám záření mohli být vystaveni ani k čemu budou jejich údaje použity. Nemohli udělit informovaný souhlas v dnešním smyslu a získané poznatky automaticky nevedly k jejich ochraně, přesídlení nebo odpovídající léčbě.

Sovětský stát tak vystupoval ve dvojí roli. Nejprve obyvatelstvo vystavil radioaktivnímu spadu a následně z něj vytvořil předmět dlouhodobého pozorování. Informace proudily k institucím, zatímco lidé, jichž se týkaly, k nim měli jen omezený přístup.

Historická data se po rozpadu Sovětského svazu stala základem dalšího výzkumu. Jejich existence však zároveň dokládá, že stát zdravotní následky nepovažoval za pouhou fantazii místních obyvatel. Považoval je za natolik závažné, že je po desetiletí tajně sledoval.

V souvislosti se Semipalatinskem se často uvádí až přibližně 1,5 milionu zasažených lidí. Takové číslo je nutné vysvětlovat opatrně. Neznamená milion a půl lidí s individuálně změřenou dávkou ani stejný počet prokazatelných případů rakoviny.

Jde o odhad počtu obyvatel, kteří v různých obdobích žili v oblastech potenciálně ovlivněných zkouškami. Skutečná dávka se mohla výrazně lišit podle konkrétní vesnice, směru větru, vzdálenosti od výbuchu, věku člověka, délky pobytu i způsobu stravování.

Přesné určení následků komplikuje sovětské utajování, neúplná měření a pozdější stěhování obyvatel. Vědci musejí historické dávky zpětně rekonstruovat pomocí starých map radioaktivního spadu, dostupných měření a rozhovorů o tom, kde lidé žili a jaké potraviny konzumovali.

Mezinárodní výzkumný projekt SEMI-NUC pracuje mimo jiné s historickou skupinou téměř 19 500 obyvatel deseti zasažených a šesti kontrolních sídel. Další kohorta zahrnuje přes 18 000 lidí s různou odhadovanou mírou ozáření.

Dlouhodobé studie ukazují zvýšenou úmrtnost na některé druhy rakoviny a souvislost mezi odhadovanou dávkou záření a rizikem určitých onemocnění. Výzkum se věnuje také kardiovaskulární úmrtnosti, změnám štítné žlázy a dopadům ozáření v dětském věku.

Mnohem složitější je otázka dědičných účinků. Rodiny z okolí polygonu popisují vrozené vady, neplodnost nebo nemoci objevující se v dalších generacích. Tyto zkušenosti nelze jednoduše odmítnout, vědecké prokázání konkrétní mezigenerační příčiny je však obtížné.

Na zdravotní stav působí také chudoba, kouření, výživa, dostupnost lékařské péče a další ekologické zátěže. Odpovědný výzkum proto musí rozlišovat mezi doloženou souvislostí, pravděpodobným rizikem a tvrzením, které zatím potvrdit nelze.

Opatrnost však nesmí sloužit jako výmluva pro popírání. Skutečnost, že nelze přesně spočítat všechny oběti, neznamená, že žádné nebyly. Nejistota je do značné míry také dědictvím režimu, který systematicky omezoval přístup k informacím.

Také současný stav území vyžaduje přesné rozlišování. Semipalatinský polygon není jednolitá pustina, v níž by každé místo vykazovalo stejně vysokou radioaktivitu.

Průzkumy Mezinárodní agentury pro atomovou energii ukázaly, že kontaminace je velmi nerovnoměrná. V některých obydlených oblastech jsou dnešní dávky relativně nízké. Jinde, zejména v bezprostřední blízkosti míst výbuchů a úniků, zůstávají výrazně kontaminované plochy, které vyžadují omezení přístupu.

Současné měření navíc nedokáže vymazat dávku, kterou člověk obdržel v padesátých nebo šedesátých letech. Krátkodobé izotopy se už dávno rozpadly, jejich tehdejší biologický účinek však mohl zůstat.

Vedle zdravotních následků přinesly zkoušky také dlouhodobou sociální nejistotu. Obyvatelé nevěděli, které potraviny jsou bezpečné, zda mohou využívat půdu a zda nemoc v jejich rodině souvisí s výbuchem, nebo má jinou příčinu.

Semipalatinsk se proto stal nejen ekologickou, ale také psychologickou krajinou. Radioaktivitu nebylo možné vidět a oficiálním informacím nebylo možné věřit.

Veřejný odpor zesílil až v době Gorbačovovy perestrojky a částečného uvolnění cenzury. Rozhodující okamžik přišel v únoru 1989, kdy po jedné z podzemních zkoušek unikly do ovzduší radioaktivní plyny.

Do čela protestu se postavil kazašský básník, spisovatel a veřejný činitel Olžas Sulejmenov. Vystoupil v televizi a vyzval obyvatele, aby se postavili proti pokračování testů.

Nové hnutí přijalo název Nevada–Semipalatinsk. Spojovalo zkušenost obyvatel kazašské stepi s komunitami žijícími v okolí amerického polygonu v Nevadě. Název připomínal, že radioaktivní spad nemá ideologii a že cenu za jaderné soupeření platili lidé na obou stranách železné opony.

Hnutí organizovalo shromáždění, petice a mezinárodní kontakty. Dokázalo proměnit téma, které bylo po desetiletí vojenským tajemstvím, ve veřejnou otázku. Už nešlo jen o rozhodnutí generálů a fyziků, ale také o právo obyvatel vědět, co stát provedl s jejich zdravím a krajinou.

Dne 29. srpna 1991, přesně 42 let po první sovětské atomové zkoušce, uzavřel prezident Kazašské sovětské socialistické republiky Nursultan Nazarbajev polygon dekretem. O několik měsíců později zanikl i samotný Sovětský svaz.

Nezávislý Kazachstán se náhle ocitl s přibližně 1 400 strategickými jadernými hlavicemi rozmístěnými na svém území. Šlo o jeden z největších arzenálů na světě, ačkoli jeho operační kontrola byla úzce spojena s Moskvou.

Kazachstán se rozhodl jaderných zbraní vzdát. Připojil se ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát a do roku 1995 byly hlavice převezeny do Ruska. Země, která byla čtyři desetiletí nedobrovolnou sovětskou laboratoří, učinila z jaderného odzbrojení důležitou součást své mezinárodní identity.

Na návrh Kazachstánu vyhlásilo Valné shromáždění OSN v roce 2009 datum 29. srpna Mezinárodním dnem proti jaderným zkouškám. Poprvé se připomínal následující rok.

Datum v sobě spojuje dvě události: první sovětský jaderný výbuch z roku 1949 a definitivní uzavření Semipalatinského polygonu v roce 1991.

Od amerického testu Trinity v červenci 1945 bylo na světě provedeno více než dva tisíce jaderných explozí. Většina z nich se neodehrála v blízkosti hlavních měst států, které je nařídily. Probíhaly v pouštích, stepích, na ostrovech a na územích komunit s omezenou politickou mocí.

Smlouva o úplném zákazu jaderných zkoušek byla otevřena k podpisu už v roce 1996. Ani o třicet let později však nevstoupila v platnost. K tomu stále chybí ratifikace devíti konkrétních států: Číny, Egypta, Indie, Íránu, Izraele, KLDR, Pákistánu, Ruska a Spojených států.

Příběh Semipalatinsku proto není uzavřenou epizodou studené války. Připomíná problém, který nezmizel: státy popisují jaderné zbraně jazykem bezpečnosti, rovnováhy a odstrašení, zatímco jejich skutečné dějiny jsou zároveň dějinami uranových dolů, kontaminované půdy, tajných nemocnic a lidí, kteří se o své roli v experimentu nikdy nerozhodli.

Americký atomový monopol skončil během několika vteřin. Účet za sovětský úspěch se však neuzavřel ani po desetiletích.

Jaderná zbraň totiž nikdy neexistuje pouze v silech, na mapách generálních štábů a v teoriích odstrašení. Ještě předtím, než má zastrašit nepřítele, musí ji někdo vyrobit a někde vyzkoušet.

A místo označené na mapě jako prázdný prostor bývá téměř vždy něčím domovem.