Článek
Poslední srpnový den roku 1947 ležel před jedenácti členy zvláštní komise OSN dokument, který měl nabídnout východisko z jednoho z nejobtížnějších konfliktů poválečného světa. Zpráva měla stovky stran, obsahovala mapy, demografické údaje i právní argumenty. Chyběla jí však jedna věc: jediné společné řešení.
Sedm zemí doporučilo rozdělit Palestinu na arabský a židovský stát. Tři prosazovaly jeden společný federální stát. Austrálie se zdržela.
Zpráva, kterou členové komise UNSCOP podepsali 31. srpna 1947, tak nebyla hotovým mírovým plánem. Byla spíše pokusem převést dva neslučitelné národní požadavky do podoby, o níž by mohlo hlasovat mezinárodní společenství.
Vznikla mapa, která se nikdy plně neuskutečnila. Přesto změnila způsob, jakým svět o Palestině přemýšlel.
Británie předala problém nové organizaci
Palestina se nacházela pod britskou mandátní správou od konce první světové války. Na stejném území se mezitím střetávaly dva politické projekty.
Sionistické hnutí usilovalo o vytvoření židovského státu. Pro evropské Židy, zvláště po holokaustu, měla Palestina představovat nejen historickou vlast, ale také bezpečné útočiště. Palestinští Arabové naproti tomu požadovali nezávislost země, v níž stále tvořili většinu obyvatel. Masové židovské přistěhovalectví a vznik samostatného židovského státu považovali za zásah do svého práva rozhodovat o budoucnosti vlastní země.
Británie nedokázala konflikt vyřešit. Její správa čelila násilí, odporu obou komunit i rostoucím nákladům. V únoru 1947 proto Londýn oznámil, že palestinskou otázku předá Organizaci spojených národů.
OSN přitom existovala teprve necelé dva roky.
Komise bez velmocí
Valné shromáždění vytvořilo 15. května 1947 Zvláštní výbor OSN pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP. Záměrem bylo sestavit skupinu států, které nebyly přímo spojeny s britským mandátem ani s mocenským soupeřením velmocí.
V komisi proto neseděl žádný z pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Jedenáct míst získaly Austrálie, Kanada, Československo, Guatemala, Indie, Írán, Nizozemsko, Peru, Švédsko, Uruguay a Jugoslávie.
Předsedou se stal švédský soudce Emil Sandström. Československo zastupoval zkušený diplomat Karel Lisický.
Komise přijela do Palestiny v polovině června. Navštěvovala města, zemědělské osady i uprchlické tábory, vyslýchala svědky a přijímala písemná podání. Od první schůze do podpisu závěrečné zprávy uskutečnila 16 veřejných a 36 neveřejných jednání.
Její členové necestovali pouze po Palestině. Navštívili také tábory židovských vysídlených osob v Německu a Rakousku. Na vlastní oči tak viděli poválečnou situaci lidí, kteří přežili nacistické pronásledování, ale stále neměli domov.
David Ben Gurion vypovídá před členy UNSCOP v jeruzalémské budově YMCA, 4. července 1947. Československý delegát Karel Lisický se ho během slyšení přímo ptal, zda židovské vedení přijme rozdělení Palestiny.
Arabský bojkot neznamenal, že komise neslyšela Araby
Židovská agentura s výborem spolupracovala a předložila mu rozsáhlé historické, hospodářské i politické argumenty. Arabský vyšší výbor, který zastupoval palestinské Araby, naopak oficiální spolupráci odmítl.
Jeho představitelé tvrdili, že právo arabské většiny na nezávislost nepotřebuje další vyšetřování. Kritizovali také spojování evropského židovského uprchlického problému s budoucností Palestiny. Podle jejich názoru neměli palestinští Arabové nést následky zločinů spáchaných proti Židům v Evropě.
Bojkot ale neznamenal, že UNSCOP nezískal žádné arabské stanovisko. Členové komise jednali v Bejrútu se zástupci Egypta, Iráku, Libanonu, Saúdské Arábie, Sýrie a Jemenu. Část delegace navštívila také Ammán.
Rozdíl byl především v množství a způsobu prezentace. Židovská agentura měla možnost odpovídat na otázky, dodávat další podklady a průběžně reagovat na směr uvažování komise. Palestinské arabské vedení se této možnosti svým bojkotem vzdalo.
Bylo to politicky pochopitelné gesto, ale současně strategické riziko.
Golda Meirová nebyla v protokolu. Přesto seděla u důležitého jednání
S činností UNSCOP bývá někdy spojováno údajné oficiální vystoupení Goldy Meirové. Takové tvrzení však není přesné. Před touto komisí formálně nevypovídala. Její známější veřejné svědectví patřilo jinému orgánu – anglo-americké vyšetřovací komisi v roce 1946.
To ale neznamená, že by se jednání kolem UNSCOP neúčastnila.
Večer 14. července 1947 přišla většina členů komise na neveřejnou schůzku do domu Moše Šertoka, pozdějšího izraelského premiéra Moše Šareta. Za židovské vedení se jednání účastnili David Ben Gurion, Moše Šertok, Eliezer Kaplan, právník Leo Kohn a také Golda Meirová, tehdy jedna z vedoucích osobností politického oddělení Židovské agentury.
Setkání nebylo veřejným slyšením a nevznikl z něj běžný oficiální protokol. Pro pochopení sionistické strategie však bylo důležité.
Členové židovského vedení na něm vysvětlovali, proč odmítají uspořádání, v němž by o židovském přistěhovalectví rozhodovala společná arabská a židovská ústřední vláda. Ben Gurion zároveň načrtl svou představu možných hranic židovského státu. Nakreslená mapa nebyla komisi předána a její přesná podoba se nestala součástí oficiální zprávy.
Přítomnost Goldy Meirové nelze vydávat za důkaz, že osobně vytvořila plán rozdělení. Ukazuje však, že patřila do úzkého kruhu lidí, kteří se pokoušeli přesvědčit členy UNSCOP, že židovské vedení je ochotné přijmout rozdělení země – pokud vznikne životaschopný židovský stát.
Její role tedy nebyla rolí veřejné svědkyně, ale účastnice zákulisní diplomacie.
Golda Meirová s členy fotbalového mužstva Hapoel před jejich odletem do Spojených států, 1. duben 1947. O několik měsíců později se účastnila neveřejného jednání židovského vedení se členy komise UNSCOP.
Rozdělit zemi, nikoli její hospodářství
Většinový návrh podpořily Kanada, Československo, Guatemala, Nizozemsko, Peru, Švédsko a Uruguay.
Počítal se vznikem arabského a židovského státu. Jeruzalém a jeho okolí včetně Betléma se měly stát samostatným územím pod mezinárodní správou OSN.
Nešlo však o jednoduché oddělení dvou států. Autoři návrhu věděli, že území je hospodářsky propojené. Počítali proto s celní unií, společnou měnou, koordinovanou dopravou, společnými komunikačními sítěmi a rozdělováním části veřejných příjmů. Na chod hospodářské unie měla dohlížet společná rada.
UNSCOP tak ve skutečnosti navrhoval politické rozdělení spojené s ekonomickou závislostí.
Citlivou otázkou bylo také obyvatelstvo budoucích států. Podle údajů, z nichž komise vycházela, mělo na území navrhovaného židovského státu žít přibližně 498 tisíc Židů a 407 tisíc Arabů a dalších obyvatel. K tomu bylo nutné připočítat asi 90 tisíc beduínů.
Židovská většina by tedy byla velmi těsná.
V navrhovaném arabském státě mělo žít přibližně 725 tisíc Arabů a pouze deset tisíc Židů. V mezinárodní oblasti Jeruzaléma odhadovala komise 105 tisíc Arabů a dalších obyvatel a sto tisíc Židů.
Rozloha na mapě proto nevypovídala jednoduše o počtu obyvatel. Velká část území přiděleného židovskému státu se nacházela v řídce obydlené Negevské poušti.
Původní plán UNSCOP navíc ponechával převážně arabské přístavní město Jaffa uvnitř židovského státu se značnou místní samosprávou. Pozdější rezoluce Valného shromáždění z něj udělala arabskou enklávu. I to ukazuje, že srpnová zpráva a listopadové rozhodnutí OSN nebyly totožnými dokumenty.
Plán rozdělení Palestiny přijatý Valným shromážděním OSN 29. listopadu 1947. Zelená čára vyznačuje odlišné hranice původního srpnového návrhu UNSCOP. Zpráva komise a pozdější rezoluce 181 tedy neobsahovaly zcela totožnou mapu. Mapa OSN, úprava Zero0000
Druhá možnost: jeden stát a dvě jeho části
Indie, Írán a Jugoslávie odmítly rozdělení a předložily federální návrh.
Palestina měla zůstat jedním mezinárodně uznávaným státem, který by se skládal z arabské a židovské části. Společná vláda by rozhodovala o zahraniční politice, obraně, měně, dopravě, daních a přistěhovalectví.
Federální parlament měl mít dvě komory. V jedné by počet zástupců odpovídal počtu obyvatel, zatímco ve druhé by měli Arabové a Židé stejné zastoupení. Jeruzalém se měl stát hlavním městem federace s oddělenými arabskými a židovskými městskými správami.
Autoři tohoto návrhu tvrdili, že rozdělení země poškodí práva arabské většiny a vytvoří trvalý zdroj územních sporů. Věřili, že společný stát může obě komunity postupně přivést ke spolupráci.
Většina komise měla opačný názor. Po zkušenostech z Palestiny dospěla k závěru, že arabský a židovský nacionalismus jsou natolik silné, že jednotná vláda nebude schopna fungovat.
Oba návrhy však spojovala stejná slabina: závisely na spolupráci lidí, kteří společné řešení nepřijímali.
Československý hlas pro rozdělení
Karel Lisický nebyl v komisi pouze pasivním pozorovatelem. Během veřejných slyšení kladl otázky Davidu Ben Gurionovi a snažil se zjistit, zda je židovské vedení skutečně ochotno přijmout rozdělení země.
Nakonec hlasoval s většinou.
Československo tak poskytlo jeden ze sedmi hlasů pro model dvou států spojených hospodářskou unií. Tvrdit, že právě Praha rozhodla o rozdělení Palestiny, by bylo přehnané. Lisického hlas však rozhodně nebyl bezvýznamný.
Jeho úloha navíc pokračovala i po listopadovém hlasování Valného shromáždění. V lednu 1948 se stal předsedou Palestinské komise OSN, která měla pomoci plán uskutečnit.
Komise však nedostala skutečnou moc na místě. Británie odmítala násilně zavádět řešení, s nímž nesouhlasila jedna ze stran, a bezpečnostní situace se rychle rozpadala. Lisický tak stanul v čele orgánu, který měl provést mezinárodní rozhodnutí, ale neměl vojáky, správní aparát ani dostatek času.
Zpráva ještě nebyla rozhodnutím OSN
UNSCOP podepsal svou zprávu 31. srpna 1947. Jako dokument A/364 byla zveřejněna 3. září. Samotné Valné shromáždění ale rozhodovalo až o tři měsíce později.
Dne 29. listopadu 1947 přijalo rezoluci 181. Pro upravený plán rozdělení hlasovalo 33 států, proti bylo 13 a deset se zdrželo.
Židovská agentura plán přijala, přestože měla k hranicím i postavení Jeruzaléma výhrady. Arabský vyšší výbor a arabské státy ho odmítly. Argumentovaly především tím, že OSN nemá právo rozdělit zemi proti vůli většiny jejího obyvatelstva.
Už během prvních dnů po hlasování se násilí mezi oběma komunitami změnilo v občanskou válku. Britský mandát skončil 14. května 1948 a ve stejný den byl vyhlášen Stát Izrael. Následující den vstoupily do konfliktu armády okolních arabských zemí.
Arabský stát předpokládaný plánem OSN nevznikl. Mezinárodní režim Jeruzaléma nebyl zaveden. Hranice po válce neodpovídaly mapě UNSCOP ani rezoluci 181.
Přibližně 700 až 750 tisíc palestinských Arabů během války uprchlo nebo bylo vyhnáno ze svých domovů. Pro Palestince se tato zkušenost stala Nakbou – katastrofou. Pro izraelské Židy znamenal stejný konflikt uhájení nově vzniklého státu.
Dvě společnosti si tak z roku 1948 odnesly zásadně odlišnou kolektivní paměť.
Demonstrace v Káhiře proti rozhodnutí Valného shromáždění OSN rozdělit Palestinu, prosinec 1947. Arabské státy a palestinské arabské vedení plán odmítly jako zásah do práva většinového obyvatelstva na sebeurčení.
Mapa, která neplatila – a přesto nezmizela
UNSCOP Palestinu nevyřešil. Jeho členové dokázali pojmenovat dva národní požadavky, ale nedokázali získat souhlas lidí, kterých se jejich rozhodnutí týkalo.
Komise navíc sama připouštěla, že provedení plánu může vyžadovat použití síly. Nenabídla však přesnou odpověď na otázku, kdo by tuto sílu poskytl, proti komu by byla použita a jak dlouho by mezinárodní společenství muselo zemi spravovat.
Přesto zpráva z 31. srpna 1947 představovala zásadní obrat. Myšlenku dvou států přenesla z oblasti politických návrhů do oficiálního jazyka OSN. Československo se na tomto rozhodnutí podílelo hlasem Karla Lisického. Golda Meirová se do příběhu zapsala méně viditelně – jako členka židovského vedení přítomná u neveřejného vyjednávání, které pomáhalo přesvědčit většinu komise, že rozdělení je přijatelné.
Od té doby se změnily hranice, vlády, války i generace. Základní otázka však zůstala: jak umožnit dvěma národům uskutečnit právo na sebeurčení na území, které oba považují za svou vlast.
Jedenáct zemí dokázalo nakreslit mapu. Nedokázalo ale vytvořit souhlas, bez něhož se z čáry na mapě může snadno stát další frontová linie.
