Americká ponorka potopila loď se stovkami školáků. Přeživším pak zakázali mluvit

Nevěděla, kam zmizela babička ani sourozenci. Kolem ní hořely trosky, děti volaly rodiče a lidé se snažili zachytit čehokoli, co ještě plavalo. Keiko, žákyně čtvrté třídy, našla svou sestřenici Tokiko. Obě se držely sudů se sójovou omáčkou, dokud Tokiko nesmetla vlna. Keiko se později dostala k malému bambusovému voru. Na počátku se na něm tísnily desítky lidí; po šesti dnech driftování zůstali naživu čtyři.

Z její vesnice Aha nastoupilo na loď čtyřicet lidí. Vrátili se tři.

Tak začíná příběh jedné z největších a mimo Japonsko nejméně známých civilních námořních tragédií druhé světové války. Příběh amerického torpéda, japonského vojenského rozhodování a dětí, které měly být odvezeny do bezpečí, ale místo toho byly poslány přes moře, na němž už žádné bezpečí neexistovalo.

V létě 1944 se japonská obranná linie v Tichomoří hroutila. Američané dobyli Saipan a v Tokiu bylo zřejmé, že dalším cílem se mohou stát ostrovy Rjúkjú, především Okinawa. Japonská vláda proto rozhodla o evakuaci přibližně sta tisíc dětí, žen a starých lidí z jihozápadních ostrovů: osmdesát tisíc mělo zamířit na Kjúšú, dalších dvacet tisíc na Tchaj-wan. Okinawské úřady vydaly 19. července pokyny k hromadné evakuaci školáků.

Rozhodnutí mělo svou logiku. Když 1. dubna 1945 skutečně začala bitva o Okinawu, ostrov se proměnil v jedno z nejkrvavějších bojišť celé války. Civilisté umírali při bombardování, v jeskyních, v palbě mezi oběma armádami i pod nátlakem vlastního vojenského režimu. Odvézt děti předem proto mohlo znamenat zachránit jim život.

Jenže cesta vedla přes moře kontrolované americkými ponorkami.

Pro rodiče to byla volba mezi dvěma hrozbami. Nechat dítě doma na ostrově, o němž se očekávalo, že se stane bojištěm, nebo je poslat na přeplněné lodi po trase, kde mizela japonská plavidla. Keiko později vzpomínala, že děti nebezpečí téměř nevnímaly. Těšily se, že pojedou vlakem a možná uvidí sníh. Její matka byla mnohem zdrženlivější. Vesnice však rodinu přesvědčovala, aby děti a babičku odeslala.

Babička se už nevrátila.

Tsushima Maru nebyla osobní parník vypravený speciálně pro děti. Šlo o zhruba třicet let starou nákladní loď společnosti Nippon Yusen Kaisha, kterou za války převzala japonská císařská armáda. Ještě 19. srpna 1944 připlula do Naha se skupinou vojáků dopravených ze Šanghaje. Po jejich vylodění měla odvézt civilisty směrem k Nagasaki.

Dne 21. srpna čekaly děti od časného rána v přístavu pod prudkým letním sluncem. Teprve večer je menší čluny převezly k lodi kotvící dál od břehu. Na palubu šplhaly po provazových žebřících. Byli mezi nimi žáci osmi škol z Naha, jejich učitelé, příbuzní i další civilisté.

Podle nejnovějších údajů Pamětního sdružení Tsushima Maru bylo na palubě přibližně 1 788 lidí. Z toho 1 661 evakuovaných civilistů, posádka a také 41 příslušníků lodního dělostřeleckého oddílu. Přesný počet však už nelze bezpečně určit; válečná cenzura a pozdější zákaz o katastrofě mluvit znemožnily včasné a úplné vyšetření.

V lodních podpalubích nebyla okna ani dostatečné větrání. Provizorní dvoupatrová lehátka byla zaplněná, vzduch těžký a vlhký. Blížil se tajfun, moře se zvedalo a mnoho dětí trpělo nevolností. Kapitán jim nařídil, aby nesundávaly záchranné vesty.

Tsushima Maru navíc neplula sama. Spolu s nákladními loděmi Kazuura Maru a Gyōkū Maru tvořila konvoj NAMO-103, který chránily torpédoborec Hasu a dělový člun Uji. Nebyla označena jako humanitární či evakuační plavidlo. Plula bez světel, pod vojenskou ochranou a na palubě měla ozbrojený oddíl. Z pohledu nepřátelské ponorky tedy nevypadala jako loď plná školáků, ale jako jeden ze tří japonských transportů.

Právě v tom spočívala osudová chyba celé operace: civilní evakuace byla vložena do vojenského dopravního systému, v němž se děti navenek nijak nelišily od vojáků, munice nebo jiného válečného nákladu.

Americká námořní rozvědka zachytila a rozluštila japonskou zprávu o pohybu lodí ze Šanghaje do Naha. Ponorka USS Bowfin pod velením Johna Corbuse proto o konvoji věděla a 22. srpna jej od časného rána sledovala.

Ve 4.10 zachytil její radar tři velké a dva menší cíle. Američané správně předpokládali, že menší plavidla jsou vojenský doprovod. Bowfin konvoj předstihla a čekala na vhodnou pozici k nočnímu útoku. Krátce po deváté hodině večer byl vydán rozkaz připravit torpéda.

Ve 22.09 vypálil Corbus ze vzdálenosti přibližně 2,5 kilometru šest příďových torpéd proti siluetám lodí, které se z jeho pohledu částečně překrývaly. Hlídka pozorovala několik zásahů a byla přesvědčena, že poškodila nebo potopila více plavidel. Poválečné porovnání záznamů však ukázalo, že z konvoje klesla ke dnu pouze Tsushima Maru.

Její konec přišel kolem 22.12, asi deset kilometrů severozápadně od ostrova Akusekidžima. Nejméně dvě torpéda zasáhla trup a loď se potopila za méně než deset minut.

Čas nebyl ani na spořádanou evakuaci, ani na spuštění většiny záchranných člunů. Výbuchy zhasly světla. Lidé probuzení v podpalubí se v naprosté tmě tlačili k úzkým východům a provazovým žebříkům. Mnozí školáci zůstali uvězněni uvnitř. Ti, kteří se dostali na palubu, skákali do rozbouřeného moře mezi trosky, sudy a převrácené vory.

Doprovodná plavidla nezastavila. Jejich velitelé se obávali dalšího ponorkového útoku a s konvojem pokračovali. Trosečníci zůstali ve tmě sami.

Keiko Taira se ve vodě znovu setkala se sestřenicí Tokiko. Když dívka plakala, Keiko ji vybízela, aby si netřela oči a šetřila síly. Pak přišla vlna a Tokiko zmizela.

Keiko doplavala k bambusovému voru o velikosti několika metrů čtverečních. Lidé o místo bojovali; jeden z dospělých ji stáhl za nohy zpět do vody, aby se na vor dostal sám. Dívka se přesto vyšplhala zpátky. Když se rozednilo, zůstalo na voru deset lidí. Po dalších dnech už jen čtyři.

Slunce jim spalovalo kůži, neměli vodu ani jídlo. Proud je odnesl přibližně 150 kilometrů k Amami Óšimě, kde po šesti dnech dosáhli neobydleného ostrůvku Edateku. Až poté je objevila loď. Matce Keiko později dorazila stručná zpráva, že její dcera žije.

Z domovské vesnice Aha však zahynuly celé rodiny. Čtyřicet jejích obyvatel nastoupilo na Tsushima Maru a sedmatřicet se nevrátilo. Když se Keiko po půl roce dostala domů, matka ztracené Tokiko se jí zeptala, proč se vrátila ona, ale její dcera ne. Keiko se schovala v domě a plakala. Pocit viny přeživších ji provázel dlouho poté, co válka skončila.

Příběh Tsushima Maru svádí k jednoduchému soudu. Americká ponorka potopila loď s dětmi, a tedy Američané vědomě zaútočili na školáky. Dostupné prameny však nic takového nedokládají.

Posádka USS Bowfin nemohla v noční tmě vědět, koho transport převáží. Před sebou viděla neosvětlenou a neoznačenou loď plující v doprovázeném nepřátelském konvoji. Tsushima Maru byla rekvírována armádou, vracela se z vojenské přepravy a na palubě měla dělostřelecký oddíl. Pro Johna Corbuse představovala vojenský dopravní cíl, nikoli školní loď.

To ale nesnižuje hrůzu následků ani nezbavuje americké torpédo jeho přímé role. Stejně tak nelze přehlédnout rozhodnutí japonských úřadů: poslaly stovky dětí přes moře známé výskytem nepřátelských ponorek, na starém vojensky využívaném plavidle, bez zvláštního označení a uvnitř ozbrojeného konvoje. Stát, který chtěl děti zachránit před budoucí bitvou, je současně skryl do podoby navenek vojenského transportu.

Nebylo by poctivé proměnit tragédii v příběh o úmyslném americkém vraždění dětí. Stejně nepoctivé by však bylo odbýt jejich smrt větou, že taková už je válka. Děti z Okinawy nenesly odpovědnost za útok na Pearl Harbor, japonskou okupaci Číny ani rozhodnutí císařského režimu. Staly se oběťmi války, kterou nerozpoutaly a jejíž pravidla nemohly ovlivnit.

Některé trosečníky zachránily rybářské lodě, k nimž japonská letadla shodila zprávu o lidech v moři. Další driftovali několik dní. Po vylodění v přístavech Yamakawa a Kagošima ale přeživší nečekala možnost vypovědět, co se stalo. Policie a vojenská policie jim přikázaly, že o potopení nesmějí mluvit.

Japonské úřady nechtěly zveřejnit rozsah ztrát ani připustit paniku kolem evakuace. Rodiny na Okinawě proto nedostaly úplné informace, neproběhlo řádné sčítání obětí a mnoho jmen se podařilo doložit až po válce díky příbuzným a spolužákům.

Současná evidence Pamětního sdružení Tsushima Maru uvádí 1 484 jménem identifikovaných mrtvých: 784 evakuovaných školáků, třicet učitelů a doprovázejících osob, 625 dalších civilistů, 24 členů posádky a 21 příslušníků dělostřeleckého oddílu. Mezi známými oběťmi bylo 1 040 dětí ve věku do patnácti let. Celkový počet přeživších se odhaduje asi na 280, ale ani toto číslo nelze kvůli chybějícím záznamům považovat za konečné. Ze školáků jich podle poválečných údajů přežilo pouze 59.

Zákaz mluvit tak nezpůsobil pouze to, že se o tragédii veřejnost nedozvěděla. Zasáhl i samotnou historii: dodnes neznáme přesná čísla, protože stát v rozhodující chvíli považoval vojenské tajemství za důležitější než jména mrtvých.

Vrak Tsushima Maru byl nalezen v roce 1997 v hloubce přibližně 870 metrů. Na konci roku 2025 jej japonská vláda po osmadvaceti letech znovu prozkoumala pomocí bezpilotního podmořského prostředku. Kamery zachytily část trupu i jméno lodi a z okolí byly odebrány vzorky dřeva a sedimentu. V roce 2026 se znovu otevřela otázka, zda některé předměty vyzvednout, nebo ponechat vrak nedotčený jako podmořský hrob.

Paměť se však nevrací jen z mořského dna. V srpnu 2026 přibylo v památníku v Naha dalších osm nově dohledaných portrétů obětí – pět dětí a tří dospělých, kteří je doprovázeli. Ani po více než osmdesáti letech tedy není seznam tváří uzavřený.

Na Havaji dnes stojí USS Bowfin jako muzeální ponorka a připomínka amerického vítězství v Tichomoří. V Naha stojí muzeum Tsushima Maru, jehož stěny pokrývají fotografie dětí, které se z plavby nevrátily. Jedna válečná událost tak přežívá ve dvou pamětech: jako úspěšný zásah nepřátelského transportu a jako noc, během níž zmizely celé školní třídy.

Keiko Taira se později stala učitelkou. Po odchodu do důchodu vyprávěla školákům o potopené lodi i bitvě o Okinawu. Nechtěla po nich, aby si vybrali jednoduchého viníka. Chtěla, aby se zajímali o svět, studovali historii a přemýšleli, co mohou sami udělat pro mír.

Možná právě v tom spočívá nejdůležitější odkaz Tsushima Maru. Nejen v počtu mrtvých a nikoli pouze v otázce, kdo vypálil torpédo. Také ve varování před státem, který nejprve vloží civilisty do soukolí války a potom těm, kteří přežili, přikáže, aby popřeli vlastní zkušenost.

Keiko přežila moře. Její další zápas trval mnohem déle: vrátit jména a hlas těm, o nichž se mělo mlčet.