Lvov 1941: Když se násilí davu stalo nástrojem vyhlazení

Na fotografiích z léta 1941 nejsou jen pachatelé a oběti. Jsou na nich také přihlížející. Lidé stojící na chodníku, shlukující se kolem ponižovaných mužů a žen, sledující bití, svlékání a odvádění Židů. Někteří se přidávají, jiní se dívají. Právě přítomnost davu činí ze lvovských pogromů víc než jednu z mnoha epizod válečné brutality.

Ukazují okamžik, kdy se státní násilí spojilo s místními předsudky a kdy se vraždění stalo veřejným děním. Neodehrávalo se ještě za zdmi vyhlazovacího tábora. Probíhalo na ulicích, ve věznicích, na nádvořích a před očima sousedů.

Před druhou světovou válkou patřil Lvov – tehdy polský Lwów, německy Lemberg a dnes ukrajinský Lviv – k nejvýznamnějším kulturním centrům východní Evropy. Žili zde Poláci, Ukrajinci, Židé, Arméni i příslušníci dalších komunit. Město bylo mnohojazyčné, nábožensky pestré a zároveň prostoupené soupeřícími národními představami.

Židovská komunita čítala před válkou přibližně 100 000 lidí a tvořila asi třetinu obyvatel města. Byli mezi nimi řemeslníci, obchodníci, učitelé, lékaři, právníci, dělníci, rabíni i univerzitní studenti. Existovaly zde desítky synagog a modliteben, židovské školy, kulturní spolky, politické organizace i silné sionistické a socialistické prostředí. Nešlo tedy o okrajovou menšinu, ale o jednu z vrstev, bez nichž si předválečný Lvov nelze představit.

Po rozdělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz obsadila v září 1939 Lvov Rudá armáda. Do města zároveň přicházely desetitisíce židovských uprchlíků z částí Polska okupovaných Německem. Sovětská moc přinesla znárodňování, zatýkání, deportace a represe, které zasáhly Poláky, Ukrajince i Židy. Staré národnostní a sociální konflikty nezmizely. Naopak se prohloubily.

Když nacistické Německo 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz, začala sovětská správa z města ustupovat. Před odchodem zavraždila NKVD ve lvovských věznicích přibližně dva až tři tisíce politických vězňů, které nebylo možné včas evakuovat. Mezi mrtvými byli především Ukrajinci a Poláci, ale také Židé.

Po příchodu německých jednotek 30. června byla těla nalezena ve vězeňských celách, sklepích a provizorních hrobech. Pro rodiny obětí to byl otřesný okamžik. Německá okupační moc však tragédii okamžitě využila. Odpovědnost sovětské tajné policie byla propagandisticky přenesena na židovské obyvatelstvo jako celek.

Nacisté a část ukrajinských nacionalistů pracovali s již existujícím mýtem o „židobolševismu“. Podle něj měli být Židé přirozenými spojenci komunismu, a tedy kolektivně odpovědní za sovětské zločiny. Skutečnost, že oběťmi sovětských represí byli rovněž Židé, do tohoto obrazu nezapadala.

Šlo o typický mechanismus kolektivní viny: jednotlivý zločin byl připsán celé skupině, jejíž členové se tím měli stát legitimním cílem odplaty.

Židé byli nuceni vynášet rozkládající se těla z věznic, čistit je a vystavovat před shromážděnými obyvateli. Nebyla to jen práce vynucená okupanty. Měla vytvořit před očima veřejnosti obraz Žida jako viníka, který se údajně ocitl tváří v tvář následkům „svých“ zločinů. Násilí dostalo jednoduchý příběh, který davu umožnil chápat trestání nevinných lidí jako spravedlivou pomstu.

Protižidovské násilí začalo bezprostředně po obsazení města a 1. července přerostlo v rozsáhlý pogrom. Podíleli se na něm příslušníci německých jednotek, nově vytvořené ukrajinské milice, aktivisté Organizace ukrajinských nacionalistů, místní Ukrajinci i Poláci. Do útoků se zapojovali také mladiství a děti.

Tato mnohovrstevnatost pachatelů je pro pochopení událostí zásadní. Pogrom nebyl jen akcí řízenou z německého velitelství, při níž by místní obyvatelstvo nemělo vlastní vůli. Současně však nebyl ani náhlým a nevysvětlitelným výbuchem lidového hněvu, za který by okupační moc nenesla odpovědnost.

Historik John-Paul Himka popisuje tři hlavní aktéry: německé okupanty, ukrajinské nacionalisty a městský dav. Němci vytvořili podmínky, násilí podporovali a sami Židy vraždili. Nacionalistické struktury poskytly část ideologického a organizačního rámce. Dav pak násilí rozšířil a proměnil v událost, do níž se mohli zapojovat lidé bez formální příslušnosti k ozbrojeným jednotkám.

Odpovědnost tedy nelze rozpustit v neurčitém tvrzení, že za vše mohli nacisté. Stejně nesprávné by však bylo označit pogrom za čin všech Ukrajinců nebo celého ukrajinského národa. Historická přesnost vyžaduje pojmenovat konkrétní organizace, jednotky, jednotlivce i prostředí, které jejich jednání umožnilo.

Židé byli vytahováni z bytů, biti holemi a nástroji, vláčeni ulicemi a nuceni lézt po čtyřech. Někteří museli vykonávat ponižující práce, zpívat sovětské písně nebo líbat boty útočníků. Ženy byly svlékány, tahány za vlasy, bity a sexuálně napadány. Některé byly znásilněny.

Násilí nebylo pouze prostředkem k usmrcení. Veřejné ponižování mělo rozbít sociální postavení obětí ještě před jejich fyzickou likvidací. Člověk, který byl před zraky okolí svlečen, zbit a donucen prosit, měl přestat být vnímán jako soused, spolupracovník nebo občan. Měl se stát objektem, s nímž lze nakládat bez omezení.

Zvláštní pozornost byla věnována ženskému tělu. Svlékání a sexuální násilí zasahovaly nejen jednotlivou oběť, ale i rodinu a celou komunitu. Pachatelé útočili na lidskou důstojnost, intimitu a základní pocit bezpečí. Pogrom tak nebyl jen vražděním, ale také demonstrací absolutní moci.

Němečtí vojáci násilí fotografovali a filmovali. Část materiálu měla sloužit nacistické propagandě jako údajný doklad „lidového hněvu“ proti Židům. Později byly některé z těchto záběrů použity jako důkaz při norimberském procesu. Obraz, který měl pachatelům pomoci ospravedlnit zločin, se nakonec stal svědectvím proti nim.

Počet obětí prvního pogromu nelze přesně stanovit. Současné odhady hovoří nejméně o několika stovkách, možná však o několika tisících zavražděných. Další Židé byli ve stejné době zastřeleni německými jednotkami ve věznicích a na jiných místech. Starší souhrnné údaje uvádějí pro počátek července přibližně čtyři tisíce mrtvých. Rozdíly mezi čísly souvisejí také s tím, které vraždy historici započítávají přímo do pogromu a které už do souběžných německých poprav.

Násilí se neopakovalo náhodou. Ve dnech 25.–27. července 1941 proběhl další pogrom, označovaný jako „Petljurovy dny“. Jeho název odkazoval na ukrajinského politika a vojenského vůdce Symona Petljuru, zavražděného roku 1926 v Paříži židovským atentátníkem Šolomem Schwarzbardem.

Petljurovo jméno se stalo záminkou k údajné odvetě proti Židům jako celku. Opět se uplatnil mechanismus kolektivní viny: čin jednoho člověka měl ospravedlnit násilí proti tisícům lidí, kteří s atentátem neměli nic společného.

Podle Yad Vashem probíhal pogrom pod německou patronací a podílely se na něm ukrajinské nacionalistické kruhy. Ozbrojenci a pomocní policisté procházeli židovskými čtvrtěmi, zatýkali obyvatele podle připravených seznamů, bili je, okrádali a odváděli k věznicím, na hřbitov a na popraviště. Více než dva tisíce Židů bylo zavražděno a další tisíce zraněny.

Označit tuto událost za spontánní „výbuch davu“ proto nestačí. Přítomnost policie, připravených seznamů, shromažďovacích míst a německé ochrany ukazuje, že zde vedle pouličního násilí existovala také organizace. Pogrom byl přechodovým útvarem mezi lynčem a administrativně řízenou perzekucí.

Pogromy nebyly konečným cílem. Byly začátkem procesu, během něhož byla židovská komunita nejprve zbavena práv, majetku, bezpečí a společenské ochrany a následně fyzicky zničena.

V listopadu 1941 zřídila německá správa v severní části Lvova ghetto. Už při přesunu do něj byli stříleni staří, nemocní a fyzicky slabí lidé. Od března 1942 začaly deportace do vyhlazovacího tábora Bełżec. Do srpna téhož roku bylo ze lvovského ghetta deportováno a zavražděno více než 65 000 Židů.

Dalším centrem teroru se stal tábor Janowska. Původně vznikl jako pracovní tábor u továrny začleněné do německého zbrojního průmyslu. Postupně však sloužil také jako tranzitní tábor a místo selekcí a hromadných vražd. Lidé označení za práceschopné byli dočasně ponecháni při životě. Ostatní byli deportováni do Bełżce nebo zastřeleni v blízkosti tábora.

V roce 1943 se nacisté pokoušeli zahladit stopy svých zločinů. Vězni byli nuceni otevírat masové hroby, spalovat těla a drtit ostatky. Když byl tábor likvidován, příslušníci SS a jejich místní pomocníci zavraždili tisíce zbývajících vězňů.

Rozdíl mezi červencovým pogromem a pozdějším vyhlazováním nebyl v úmyslu, ale v metodě. Pogrom byl hlučný, veřejný a chaotický. Ghetto, deportace a tábor přinesly evidenci, transportní seznamy, pracovní selekce a zdánlivě úřední postupy. Nenávist davu byla nahrazena rutinou institucí.

Výsledek však zůstal stejný: člověk byl vyčleněn z právního i morálního společenství a poté odstraněn.

Lvovské pogromy zůstávají citlivým tématem také proto, že se dotýkají ukrajinského národního příběhu. Část Organizace ukrajinských nacionalistů usilovala v roce 1941 o vznik samostatného státu a snažila se využít německého útoku na Sovětský svaz. Skutečnost, že někteří nacionalisté a příslušníci ukrajinské milice spolupracovali při protižidovském násilí, nelze odstranit poukazem na pozdější konflikty mezi ukrajinským hnutím a nacistickým Německem.

Stejně tak ji nelze používat jako důkaz údajné vrozené viny celého národa.

Mezi těmito dvěma krajnostmi – mezi kolektivním obviněním všech Ukrajinců a úplným očištěním nacionalistických organizací – leží historická skutečnost. Odpovědnost je konkrétní. Patří německé okupační moci, jednotkám a institucím, které vyhlazování řídily. Patří také těm místním organizacím a jednotlivcům, kteří se k násilí připojili, pomáhali zatýkat, hlídat, bít, udávat nebo vraždit.

Přiznání této skutečnosti není útokem na dnešní Ukrajinu a už vůbec ne ospravedlněním ruské agrese. Historická pravda nemůže být rukojmím současné války. Národ, který se brání dnešnímu násilí, neztrácí právo na existenci tím, že se otevřeně vyrovnává s temnými místy vlastní minulosti.

Naopak. Schopnost rozlišit mezi obranou země a nekritickým kultem minulosti je známkou politické i mravní zralosti.

Pražský rodák a jeden z nejvýznamnějších historiků holocaustu Yehuda Bauer odmítal chápat šoa jako událost uzavřenou v minulosti a zbavenou vztahu k dalším lidským dějinám. Formuloval to lapidárně: „Šoa byla bezprecedentní. Stala se však precedentem.“

Bauer tím nepopíral specificky protižidovský charakter holocaustu. Právě naopak. Trval na tom, že nacistický projekt úplného vyvraždění všech Židů, včetně dětí a lidí, kteří se nemohli ničím „provinil“, měl mimořádné historické rysy. Zároveň však varoval před takovým pojetím jedinečnosti, které by z holocaustu učinilo neopakovatelnou anomálii.

Kdyby byl holocaust něčím, co se z podstaty nemůže opakovat, mohli bychom jej uzavřít do muzeí a výročních projevů. Bauer upozorňoval, že lidské jednání, které se jednou uskutečnilo, vstoupilo do prostoru historicky možného. Mechanismy propagandy, kolektivní viny, odlidštění, vyřazování lidí z právního společenství a proměny sousedů v přihlížející či pachatele nezmizely s pádem nacistického Německa.

Lvov tuto Bauerovu myšlenku potvrzuje s mimořádnou naléhavostí. Pogrom měl konkrétní oběti, konkrétní pachatele a konkrétní historické příčiny. Současně však ukazuje něco obecnějšího: jak snadno může organizovaná moc využít skutečnou tragédii, přetvořit ji propagandou a nasměrovat hněv proti nevinné skupině.

Připomínat Lvov roku 1941 neznamená vytvářet jednoduchý obraz jednoho vinného národa a jednoho národa nevinného. Znamená to odmítnout pohodlné legendy.

Nacisté nebyli pouze vzdálení organizátoři, kteří všechno vykonávali sami. Místní pachatelé nebyli jen bezmocnými nástroji okupace. Dav nebyl anonymní přírodní silou, ale skupinou jednotlivců, kteří se rozhodovali – byť pod tlakem, v prostředí propagandy a v rozvrácené společnosti.

Právě v těchto rozhodnutích se dějiny stávají znepokojivě osobními.

Na fotografiích ze Lvova nejsou pouze ti, kdo bijí. Jsou tam také lidé, kteří se dívají. Někteří možná cítí strach, jiní uspokojení, další zvědavost. Oběť však zůstává sama uprostřed davu.

A právě to je možná nejtrvalejší varování lvovských pogromů: vyhlazování nezačíná až ve chvíli, kdy vznikne tábor. Začíná tehdy, když veřejné ponížení člověka přestane vyvolávat odpor a stane se událostí, na kterou se lidé přijdou podívat.