Článek
Tomio Okamura v nedělní Partii Terezie Tománkové 14. června zopakoval, že by okamžitě ukončil dočasnou ochranu ukrajinských uprchlíků. Zní to tvrdě, jednoduše a pro část publika možná i líbivě. Právě v tom je problém. Politika, která se tváří jako rozhodnost, se tu ve skutečnosti mění v administrativní brutalitu bez elementární představy o důsledcích.
Okamurův výrok nestojí na reálném řešení. Stojí na dojmu. „Je jich tady moc“ není migrační politika. Je to slogan. A sloganem nelze řídit stát, pracovní trh ani lidské osudy. Ukrajinci v Česku nejsou anonymní masa, kterou lze přes noc vyškrtnout ze systému. Jsou mezi nimi malé děti, studenti, senioři, matky samoživitelky, zdravotníci, dělníci, pracovníci ve službách, lidé v průmyslu, stavebnictví, sociální péči i školství.
Okamura v debatě zcela obchází zásadní fakt: dočasná ochrana není turistické vízum. Je to právní reakce na ruskou agresi. Ukrajina není bezpečná země, do níž lze statisíce lidí prostě poslat zpět, protože se to hodí do televizního střetu. Na celém území Ukrajiny platí válečný stav, města čelí raketovým a dronovým útokům a české ministerstvo zahraničí dál varuje před cestami na celé území země. Tvrdit za těchto okolností, že „se situace změnila“, je politicky účelové polopravdivé gesto.
Nejtvrdší je na Okamurově postoji právě jeho slepota vůči dětem. V debatě se mluví o „Ukrajincích“ jako o počtu, zátěži, mase, problému. Jenže v této skupině jsou desetitisíce dětí, které chodí do českých škol, učí se česky, mají spolužáky, učitele, kroužky, kamarády a často i první pocit bezpečí po útěku z války. Okamžité ukončení ochrany by nebylo „řešení migrace“. Bylo by to vytržení dětí z prostředí, do něhož se už integrovaly. Bylo by to trestání slabých za válku, kterou nezpůsobily.
Stejně zavádějící je Okamurův ekonomický argument. Tvrdí-li, že Ukrajinci snižují mzdy českým zaměstnancům, musí také říct druhou polovinu věty: mnoho z nich pracuje na místech, která český pracovní trh dlouhodobě nedokázal obsadit. Odchod desetitisíců až statisíců pracujících by nebyl úlevou. Byl by šokem. Zasáhl by stavebnictví, logistiku, služby, průmysl, zdravotnictví i sociální oblast. Politici mohou ve studiu mávat hesly, ale nemocnice, domovy seniorů a firmy pak musí zajistit směny.
A tady se Okamurova rétorika láme. Pokud by se jeho požadavek provedl okamžitě, neznamenalo by to jen „návrat Ukrajinců“. Znamenalo by to výpadek pracovních sil, daňových příjmů, odvodů a stability v odvětvích, která už dnes jedou na hraně kapacit. Český pracovní trh by se v některých sektorech nepročistil. Začal by se hroutit.
Navíc data ukazují, že obraz uprchlíka jako pasivního příjemce pomoci je zastaralý a politicky zneužívaný. Velká část ekonomicky aktivních Ukrajinců pracuje, platí odvody a daně. Stát na nich v posledních sledovaných obdobích nevydělává rétoricky, ale účetně: příjmy z jejich práce převyšují výdaje na pomoc. To je přesně ten fakt, který populistická politika potřebuje zakrýt, protože se jí nehodí do příběhu o údajné invazi sociálních parazitů.
Okamura má samozřejmě právo otevírat debatu o pravidlech, kontrole dávek, integraci nebo budoucnosti dočasné ochrany. To jsou legitimní témata. Ale rozdíl mezi politikou a agitací je v odpovědnosti. Odpovědná politika řekne: kdo má pracovat, ať pracuje; kdo zneužívá systém, ať o výhody přijde; kdo je bezpečnostní riziko, ať čelí důsledkům. Agitace řekne: všichni pryč.
A právě v tom je podstata problému. Okamura nevede debatu o řízení migrace. Vede debatu o tom, jak z lidí utíkajících před ruskou válkou udělat volební nástroj. Ukrajinský uprchlík se v jeho podání mění v univerzální vysvětlení drahého bydlení, nízkých mezd, veřejných financí i nespokojenosti části společnosti. Jenže nízké mzdy v Česku nezpůsobil ukrajinský školák. Nedostupné bydlení nezpůsobila ukrajinská matka s dítětem. A strukturální problémy české ekonomiky nezačaly v únoru 2022.
Skutečná otázka tedy nezní, zda má stát pravidla zpřísňovat. Ano, má. Má kontrolovat dávky, pobyt, zaměstnávání, školní docházku i bezpečnostní rizika. Ale má to dělat jako stát, ne jako megafon hněvu. Okamurovo „okamžitě ukončit“ není politika pořádku. Je to politika zlomu. Zlomit status, zlomit rodiny, zlomit pracovní trh — a pak doufat, že následky zaplatí někdo jiný.
V zemi, která sama zná zkušenost okupace, exilu a útěku před totalitou, by měla být hranice cynismu o něco níž. Kritizovat vládu je legitimní. Požadovat pořádek je legitimní. Ale dělat z ukrajinských dětí, pracujících žen a mužů účetní položku pro televizní duel je nedůstojné.
Okamura se v Partii tvářil jako politik tvrdého řešení. Ve skutečnosti nabídl jen tvrdou větu. A tvrdá věta bez plánu není státnictví. Je to populismus v nejčistší podobě.
Faktická opora a zdroje
ČTK k debatě uvedla, že Okamura v Partii řekl, že by dočasnou ochranu ukončil okamžitě, a že podle něj je Ukrajinců „moc“; stejná zpráva zmiňuje i argument, že Ukrajinci jsou v ČR potřební mimo jiné ve stavebnictví, zdravotnictví a sociální oblasti.
Podle ČT24 bylo koncem května 2026 v Česku registrováno přes 386 tisíc lidí s dočasnou ochranou a vláda zároveň projednávala zpřísnění pravidel, například vazbu humanitární dávky na práci, podnikání, evidenci na úřadu práce či pobyt v ČR.
Ministerstvo vnitra uvádí, že prodloužení dočasné ochrany do března 2027 je evropsky koordinované téma; zvláštní dlouhodobý pobyt se týká jen integrovaných a ekonomicky soběstačných lidí splňujících přísné podmínky.
MPSV zveřejnilo, že ve 3. čtvrtletí 2025 dosáhly příjmy veřejných rozpočtů spojené s uprchlíky 8,2 miliardy Kč, zatímco výdaje činily 3,9 miliardy Kč; za rok 2024 vykázala bilance přebytek 9,7 miliardy Kč.
ČTK podle dat ministerstva vnitra uváděla v listopadu 2025 přes 397 tisíc osob s dočasnou ochranou, z toho 92 054 dětí a mladých do 18 let.
MŠMT uvádí, že k 30. září 2025 bylo v českých mateřských, základních a středních školách a konzervatořích 81 126 dětí a žáků s ukrajinským občanstvím; ukrajinští azylanti, včetně osob s dočasnou ochranou, tvořili 55 348 žáků.
MZV ČR k 15. červnu 2026 stále varuje před cestami na celé území Ukrajiny, připomíná válečný stav, boje, letecké poplachy i riziko raketových a dronových útoků na obydlené oblasti a civilní infrastrukturu.
