Článek
Datum jeho narození není tak samozřejmé, jak by se u jednoho z nejznámějších katolických světců mohlo zdát. Sám Jan Bosco později vzpomínal, že přišel na svět 15. srpna 1815, o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Farní matrika v Castelnuovu d’Asti však zaznamenává 16. srpen. Pokřtěn byl následujícího dne jako Giovanni Melchiorre Bosco.
Právě k 16. srpnu se proto dnes váže 211. výročí jeho narození.
Za pozdějším obrazem usměvavého kněze obklopeného dětmi se skrývá mnohem složitější příběh. Don Bosco nebyl pouze laskavým vychovatelem z katolických obrázků. Byl také schopným organizátorem, vydavatelem, vyjednavačem a mimořádně obratným člověkem, který dokázal jednat s papežem, ministry i bankéři. Současně vyrůstal ve světě, v němž pro chudé dítě nebylo vzdělání samozřejmostí.
Chlapec, kterému studium téměř nebylo dovoleno
Giovanni se narodil v osadě Becchi do rodiny drobného nájemce půdy Francesca Bosca a jeho ženy Margherity Occhienové. Otec zemřel na zápal plic v květnu 1817, když nebyly Giovannimu ještě ani dva roky. Rodina zůstala v obtížné hospodářské situaci a veškerá odpovědnost za tři chlapce připadla matce.
Dětství budoucího kněze proto netvořily jen modlitby a zbožné sny, jak je později zdůrazňovala salesiánská tradice. Byla v něm také těžká práce, nejistota a spor o to, zda si chudá rodina vůbec může dovolit nechat jednoho ze synů studovat.
Giovanniho starší nevlastní bratr Antonio považoval jeho touhu po vzdělání za nepraktický přepych. Chlapec proto odcházel pracovat jako čeledín na okolní statky. Několik měsíců pobýval na usedlosti Moglia, kde vykonával běžné zemědělské práce. Teprve díky pomoci místního kněze Giovanniho Calossa mohl ve studiu pokračovat.
Tato zkušenost později ovlivnila jeho vztah k mladým lidem. Znal totiž pocit dítěte, jehož schopnosti nikdo nepovažuje za důležité. Věděl, že rozdíl mezi „hodným chlapcem“ a „problémovým mladíkem“ někdy nespočívá v charakteru, ale v tom, zda se včas objeví někdo, kdo mu nabídne jinou možnost.
Dům Boscovy rodiny v osadě Becchi nedaleko Castelnuova d’Asti, kde Jan Bosco prožil podstatnou část svého chudého venkovského dětství. Foto: Angros47 / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.
V roce 1835 vstoupil do semináře v Chieri. Kněžské svěcení přijal 5. června 1841 v Turíně.
Ve vězení potkal mladíky, kteří dostali pomoc příliš pozdě
Turín první poloviny 19. století se rychle proměňoval. Do města přicházeli mladí lidé z venkova, kteří hledali práci v dílnách, na stavbách a v rozvíjejícím se průmyslu. Mnozí byli bez rodiny, vzdělání i ochrany. Snadno se stávali levnou pracovní silou, žili v přeplněných ubytovnách nebo přímo na ulici a při prvním konfliktu se zákonem končili ve vězení.
Mladý kněz doprovázel svého učitele Giuseppeho Cafassa při návštěvách turínských káznic. Právě tam se setkával s chlapci, kteří nebyli nenapravitelnými zločinci, ale dětmi chudoby, hladu a zanedbání. Někteří se po propuštění chtěli změnit, ale vraceli se do stejného prostředí a bez práce, vzdělání a podpory znovu končili za mřížemi.
Bosco postupně dospěl k jednoduchému, ale na svou dobu odvážnému závěru: nestačí čekat, až mladý člověk něco provede, a potom jej potrestat. Je třeba zasáhnout dříve, než se ulice a vězení stanou jeho jedinou školou.
Začal kolem sebe shromažďovat učně, pomocné dělníky, studenty a chlapce z okraje společnosti. Nabízel jim náboženskou výuku, ale také hry, zpěv, společné výlety a základní vzdělání. Nevystupoval jen jako kazatel stojící před skupinou. Hrál si s nimi, naslouchal jim a snažil se získat jejich důvěru.
Oratoř, která neměla vlastní domov
První setkání se konala při útulku markýzy Giulie di Barolo, kde Bosco působil jako kaplan. Počet chlapců však rostl a jejich hlučná přítomnost se neslučovala s provozem zařízení určeného ženám a dívkám. Markýza proto postavila kněze před volbu: buď se bude naplno věnovat svému zaměstnání, nebo chlapcům.
Bosco si vybral chlapce.
Jeho oratoř pak v letech 1845 a 1846 putovala z místa na místo. Skupina se scházela na prostranstvích, v pronajatých místnostech i pod širým nebem. Pro některé měšťany představovaly desítky chudých a hlučných mladíků spíše bezpečnostní riziko než charitativní dílo. Teprve ve Valdoccu získala oratoř trvalejší zázemí.
Bosco nebyl jediným turínským knězem, který se věnoval ohrožené mládeži. Podobné dílo rozvíjel například Giovanni Cocchi a později Leonardo Murialdo. Novost turínských oratoří spočívala především v jejich otevřenosti: nebyly omezeny na žáky jedné školy ani na děti z určité farnosti. Přicházet mohli chlapci z celého města.
Oratoř navíc nebyla jen místem nedělního katechismu. Postupně se proměňovala v kombinaci školy, internátu, učňovského zařízení, hřiště a duchovního domova. V roce 1845 Bosco otevřel večerní školu. Později přibyly dílny, v nichž se chlapci připravovali na řemeslo, i ubytování pro ty, kteří neměli kam jít.
Po epidemii cholery v roce 1854 počet mladých lidí ubytovaných a vzdělávaných ve Valdoccu rychle překročil stovku. V roce 1868 jich tam podle životopisce Pietra Stelly pobývalo více než osm set.
Jan Bosco mezi žáky školy sborového zpěvu a instrumentální hudby, nejpozději roku 1888. Foto: neznámý autor
Výchova neměla začínat strachem
Bosco své zkušenosti shrnul v roce 1877 v krátkém spisu Preventivní systém ve výchově mládeže. Rozlišoval mezi systémem represivním, který nejprve stanoví pravidla a po jejich porušení trestá, a systémem preventivním.
Ten měl stát na třech zásadách: rozumu, náboženství a laskavosti.
Rozum znamenal, že dítě musí chápat smysl požadavků a nesmí být vydáno svévoli vychovatele. Náboženství pro Bosca nebylo doplňkem, ale základem celé výchovy a cestou k mravní odpovědnosti. Laskavost pak neznamenala bezbřehou shovívavost. Šlo o trvalou přítomnost vychovatele, který mladého člověka zná, předchází problémům a dává mu najevo, že je přijímán.
Bosco ve svém spise odmítal násilné tresty a doporučoval vyhýbat se pokud možno i trestům mírným. Mladý člověk podle něj neměl poslouchat pouze ze strachu, ale proto, že svému vychovateli důvěřuje.
Cílem však nebyla svobodná výchova v dnešním smyslu. Valdocco mělo pevný řád, jasně katolickou identitu a vysoké mravní nároky. Bosco chtěl vychovávat „dobré křesťany a poctivé občany“. Jeho metoda byla otcovská a laskavá, současně však výrazně autoritativní a nábožensky zaměřená.
Jan Bosco při práci ve své turínské pracovně v letech 1865–1868. Vedle výchovy mládeže se intenzivně věnoval psaní a vydávání náboženské i vzdělávací literatury. Foto: neznámý autor
Světec, podnikatel i mistr veřejné podpory
Z několika desítek chlapců by nikdy nevzniklo rozsáhlé vzdělávací dílo, kdyby Bosco nebyl také schopným hospodářem a propagátorem. Od roku 1853 pořádal dobročinné loterie, vyhledával soukromé dárce a žádal o podporu státní úřady.
Dokázal přitom používat jazyk, kterému jeho posluchači rozuměli. Katolíkům vysvětloval, že zachraňuje duše. Státním představitelům připomínal, že vzdělání a řemeslo předcházejí kriminalitě a vytvářejí užitečné občany. Podporu získával od konzervativních církevních kruhů, členů savojské dynastie i liberálních politiků.
Současně pochopil význam tištěného slova. Vydával učebnice, životopisy světců, náboženské spisy i populárně psané dějiny. Roku 1853 zahájil vydávání edice Letture cattoliche, určené především řemeslníkům, venkovanům a čtenářům s nižším vzděláním. Její náklad vzrostl z počátečních tří tisíc přibližně na dvanáct tisíc výtisků.
Ani zde však nelze Bosca idealizovat. Některé jeho publikace byly výrazně apologetické, antirevoluční a zaměřené proti valdenským protestantům. V politických a církevních sporech stál pevně na straně papežství. Současně ale dokázal spolupracovat se státem a přijímat pomoc od lidí, s jejichž názory se neztotožňoval.
Jeho vztahy s církevními představiteli také nebyly bezkonfliktní. Dlouhý spor s turínským arcibiskupem Lorenzem Gastaldim se týkal postavení nové salesiánské společnosti, pravomocí nad kněžími i Boscovy snahy získat nezávislost na místní diecézní správě. Roku 1882 se musel arcibiskupovi na žádost papeže Lva XIII. formálně omluvit, skutečné usmíření však nenastalo.
Z jedné turínské oratoře vzniklo světové dílo
Dne 18. prosince 1859 založil Bosco spolu s osmnácti spolupracovníky Společnost svatého Františka Saleského, známou jako salesiáni. Název odkazoval k Františku Saleskému, jehož mírnost a laskavost považoval Bosco za vzor duchovní péče.
Roku 1872 se spolu s Marií Dominikou Mazzarellovou podílel na založení ženské větve, Dcer Panny Marie Pomocnice. Salesiánské školy, internáty, dílny a oratoře se postupně rozšířily do dalších částí Itálie, Francie, Španělska a dalších evropských zemí.
V listopadu 1875 odjela první salesiánská výprava do Argentiny. Následovaly další komunity v Uruguayi, Brazílii, Ekvádoru a Chile. Bosco tak ještě za svého života viděl, jak se původně místní turínské dílo mění v mezinárodní síť.
Zemřel 31. ledna 1888 ve Valdoccu. Beatifikován byl roku 1929 a 1. dubna 1934 jej papež Pius XI. prohlásil za svatého.
Bazilika Panny Marie Pomocnice ve Valdoccu v Turíně. Chrám vybudovaný z Boscova podnětu byl slavnostně otevřen roku 1868 a stal se duchovním centrem salesiánského díla. Foto: Georgius LXXXIX / Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.5.
Prevence je náročnější než trest
Bosco patřil do 19. století a jeho představy nelze jednoduše přenášet do současnosti. Přesto zůstává jeho základní otázka nepříjemně aktuální: co společnost udělá s mladými lidmi, kteří se nevejdou do jejích představ o poslušnosti a úspěchu?
Může čekat, až selžou, a potom je potrestat. Nebo jim ještě předtím nabídnout vzdělání, práci, vztahy a místo, kam mohou patřit.
Trest bývá viditelný a rychlý. Prevence je pomalá, nákladná a její úspěchy se obtížně měří, protože spočívají také v tragédiích, které se nikdy nestaly. Don Bosco pochopil, že dítě nelze zachránit pouze kázáním ani disciplínou. Potřebuje člověka, který s ním zůstane dostatečně dlouho, aby mu mohlo začít důvěřovat.
Možná právě v tom spočívá nejtrvalejší část jeho odkazu. Ne v dokonalém obrazu světce, ale v přesvědčení, že žádný mladý člověk nemá být předem odepsán.
