Článek
Patnáctého srpna 1912 se v kalifornské Pasadeně narodila dívka, od níž se očekával spořádaný život příslušnice dobře situované americké rodiny. Dostala vzdělání, společenské sebevědomí i dostatek příležitostí. Jen dlouho netušila, co s nimi udělat.
Když bylo Julii Childové šestatřicet let, neměla za sebou žádnou kuchařskou školu, vydanou knihu ani televizní zkušenost. Francouzsky mluvila nedokonale a vaření do té doby nepovažovala za svůj životní obor. O patnáct let později už byla tváří pořadu, který změnil americkou televizi.
Její příběh se dnes často zplošťuje na máslo, vysoký hlas a závěrečné „Bon appétit“. Ve skutečnosti je však především příběhem pozdně objeveného povolání, dlouhé přípravy a odvahy vystoupit před druhé bez předstírání dokonalosti.
Život, který dlouho neměl jasný směr
Julia Carolyn McWilliamsová vyrůstala v bohatém prostředí. Její otec byl bankéřem a správcem pozemků, matka pocházela z rodiny vlastnící papírenskou společnost. V domě se vařilo, ale nikoli zásluhou Julie. Rodina zaměstnávala kuchařku a dívka se o přípravu jídla příliš nezajímala.
Od vrstevnic se odlišovala hlavně výškou. Měřila přibližně 188 centimetrů, hrála basketbal, tenis i golf a měla výrazné společenské vystupování. Na Smith College vystudovala historii a po absolutoriu v roce 1934 doufala, že se prosadí jako spisovatelka nebo novinářka. Místo toho vystřídala zaměstnání v reklamě a administrativě. Ještě kolem třicítky byla vzdělanou a energickou ženou, která však nevěděla, kam svou energii skutečně zaměřit.
Začátkem čtyřicátých let nastoupila do Úřadu strategických služeb, předchůdce pozdější CIA. Nebyla tajnou agentkou v hollywoodském smyslu. Pracovala především s utajovanou korespondencí a rozsáhlou evidencí dokumentů. Právě při zahraničním působení potkala Paula Childa, výtvarníka, fotografa a pozdějšího diplomata. Vzali se roku 1946.
Její služební přísaha i část personálního spisu jsou dnes dostupné v americkém národním archivu. Dokumenty zachycují ještě Julii McWilliamsovou – ženu předcházející slavné Julii Childové.
Paul byl o deset let starší, znal Evropu, miloval umění a dokázal o jídle přemýšlet jako o součásti kultury. Manželství nebylo jen romantickým svazkem, ale také tvůrčím partnerstvím. Když se později Juliina kariéra rozběhla, Paul fotografoval její pokrmy, navrhoval uspořádání kuchyně a radil televiznímu štábu s obrazovou kompozicí.
Oběd, po němž už nebylo možné vrátit se zpět
Na konci roku 1948 byl Paul služebně vyslán do Francie. Manželé cestovali z přístavu v Le Havru do Paříže a zastavili se v rouenské restauraci La Couronne.
Objednali si ústřice, čerstvou bagetu, víno a mořský jazyk à la meunière – rybu lehce obalenou v mouce a opečenou na másle s citronem a petrželí. Následoval zelený salát a čerstvý sýr.
Nebylo to nejkomplikovanější jídlo francouzské kuchyně. Právě naopak. Julii ohromilo, že několik obyčejných surovin může díky čerstvosti, správné teplotě a přesné technice vytvořit něco tak výrazného. Později tento oběd označila za nejvzrušivější jídlo svého života.
Nešlo pouze o chuť. Poprvé spatřila vaření jako disciplínu, v níž se propojují řemeslo, kultura, soustředění a radost. To, co dosud považovala za běžnou domácí činnost, před ní náhle stálo jako obor hodný celoživotního studia.
Bylo jí šestatřicet let.
Jediná žena mezi jedenácti bývalými vojáky
V Paříži začala studovat francouzštinu a přihlásila se do školy Le Cordon Bleu. Původně ji poslali do kurzu určeného ženám v domácnosti. Výuka jí však připadala příliš jednoduchá, a proto si prosadila přestup do profesionálního programu pro budoucí restauratéry.
Ocitala se tak jako jediná žena mezi jedenácti bývalými americkými vojáky, kteří studovali díky veteránským příspěvkům. Kurz vedený šéfkuchařem Maxem Bugnardem začínal časně ráno a vyžadoval přesnost, rychlost i fyzickou odolnost. Podrobnosti o tomto období zachycuje také archiv stanice GBH.
Julia nebyla zázračné dítě gastronomie. Její výhodou nebyla vrozená genialita, nýbrž vytrvalost. Omáčky, těsta, drůbež i ryby připravovala znovu a znovu. Nestačilo jí vědět, že určitý postup funguje. Potřebovala pochopit, proč funguje a jak jej vysvětlit člověku, který v životě nevstoupil do profesionální kuchyně.
Právě schopnost převést složitou techniku do srozumitelných kroků se později stala základem jejího úspěchu.
Deset let nad knihou, kterou nakladatel odmítl
V Paříži poznala Simone „Simcu“ Beckovou a Louisette Bertholleovou. Společně začaly vyučovat americké ženy a svůj malý podnik nazvaly L’École des Trois Gourmandes – Škola tří milovnic dobrého jídla.
Z výuky postupně vznikal rukopis kuchařské knihy. Nešlo však jen o překlad francouzských receptů do angličtiny. Americké trouby, mouka, velikosti porcí, způsob porcování masa i nabídka obchodů se od francouzských poměrů lišily. Každý recept proto musel být znovu vyzkoušen a upraven.
Julia posílala postupy známým do Spojených států a žádala je, aby je otestovali v běžných domácích kuchyních. Trojice nad knihou pracovala téměř deset let.
Nakladatelství Houghton Mifflin rukopis nakonec odmítlo. Byl příliš rozsáhlý, podrobný a nákladný. Jeho představitelé údajně nevěřili, že by americké ženy chtěly o francouzském vaření vědět tolik.
Rukopis se však dostal k redaktorce Judith Jonesové z nakladatelství Alfred A. Knopf. Ta později vzpomínala, že si při četbě uvědomila jednoduchou věc: jestliže po takové knize touží ona, pravděpodobně existují i další čtenářky. Rozhovor s Jonesovou o vzniku knihy uchovává Knihovna J.F.Kennedyho.
Roku 1961 vyšlo první vydání Mastering the Art of French Cooking. Julii bylo devětačtyřicet let.
Kniha nabízela přesný opak tehdejšího světa instantních směsí, konzerv a mražených večeří. Neslibovala jídlo bez práce. Čtenářům však dávala něco cennějšího: jistotu, že i náročný pokrm lze zvládnout, pokud někdo poctivě vysvětlí jednotlivé kroky.
Do televizního studia přinesla pánev a vejce
Během propagačního turné dostala Julia pozvání do literárního pořadu bostonské stanice WGBH. Mohla se posadit před kameru a mluvit o své knize. Místo toho přišla s vařičem, obrovskou metlou, pánví a vejci.
Přímo ve studiu připravila francouzskou omeletu.
Stanice obdržela 27 dopisů od diváků, kteří chtěli nezvyklou ženu vidět znovu. Dnes může takové číslo působit nepatrně, ale pro malou veřejnoprávní stanici šlo o mimořádnou odezvu. Producent Russell Morash proto Julii nabídl natočení tří pilotních dílů.
Pravidelný pořad The French Chef byl poprvé odvysílán 11. února 1963. Jeho moderátorce bylo padesát let. Archiv GBH dnes Julii Childovou označuje za jednu z osobností, které pomohly vytvořit celý žánr televizního vaření.
Pořad se zpočátku natáčel s nepatrným rozpočtem. Julia neměla uhlazený projev profesionální hlasatelky. Mluvila nezaměnitelným vysokým hlasem, mávala náčiním, ochutnávala, smála se a občas něco pokazila. Mnohé díly vznikaly téměř bez přerušení, takže chyby nebylo možné jednoduše vystřihnout.
A právě to se stalo její největší předností.
Když se bramborová placka nepovedla
V jednom z nejslavnějších okamžiků se Julia pokusila obrátit velkou bramborovou placku. Část se zachytila o okraj pánve a dopadla na sporák. Julia ji bez paniky sebrala, vrátila zpět a vysvětlila divákům, že při obracení neměla dostatek rozhodnosti.
Potom poznamenala, že pokud je člověk v kuchyni sám, stejně nikdo nic neuvidí.
Historka byla později mnohokrát přikrášlena. Z bramborové placky se v různých verzích stalo kuře, pečeně nebo losos spadlý na podlahu. Původní příhoda byla prostší, ale její význam zůstal: chyba není důkazem neschopnosti. Je součástí práce.
Julia nesnižovala náročnost francouzské kuchyně. Nesnažila se předstírat, že všechno zvládne každý napoprvé. Divákům však nedávala pocit, že jsou pro složitější vaření příliš nešikovní nebo nevzdělaní.
Dobrý učitel podle ní nebyl člověk, který nikdy nechyboval. Byl to člověk, který dokázal pokračovat a zároveň vysvětlit, co se stalo.
Hvězda, která nevypadala jako hvězda
The French Chef se vysílal deset let. Julia získala Peabodyho cenu i televizní cenu Emmy a následovaly další pořady a knihy. V pětaosmdesáti letech se ještě vrátila před kamery společně s Jacquesem Pépinem.
Její význam však nelze měřit jen počtem receptů. Vaření představila jako obor, v němž se spojují znalosti, paměť, tělesná zkušenost a schopnost pečovat o druhé. Domácí kuchyni neukazovala jako podřadný prostor, ale jako dílnu, laboratoř a místo společného života.
Také její slavná cambridgeská kuchyně byla především pracovním prostorem. Paul nechal pracovní plochy zvýšit s ohledem na Juliinu výšku a náčiní rozmístil tak, aby bylo stále po ruce. Roku 2001 Julia kuchyni věnovala Smithsonovu institutu. Nejde o repliku – muzeum uchovává její skutečné skříňky, sporák, nástroje i pegboardy s obrysy nádobí. Expozice Národního muzea amerických dějin tak připomíná, že za televizní lehkostí stálo přesně organizované pracoviště.
Julia Childová zemřela 13. srpna 2004, pouhé dva dny před svými dvaadevadesátými narozeninami.
Skutečná kuchyně Julie Childové z jejího domu v Cambridge je dnes vystavena ve Smithsonově Národním muzeu amerických dějin ve Washingtonu. Sloužila jí jako pracovní laboratoř i kulisa televizních pořadů.
Člověk nemusí přijít pozdě
Ve šestatřiceti letech Julia teprve poznávala obor, který ji měl proslavit. V devětačtyřiceti vydala svou první velkou knihu. V padesáti dostala vlastní televizní pořad.
Je lákavé z jejího života vytvořit jednoduché povzbuzení, že „nikdy není pozdě“. Její příběh však říká něco náročnějšího. Pozdní začátek sám o sobě nic nezaručuje. Rozhodující je ochota znovu se stát žákem, přijmout vlastní nevědomost a věnovat roky práci, jejíž výsledek nikdo neslibuje.
Julia Childová nenašla zkratku k úspěchu. Našla práci, kterou považovala za hodnou svého času.
Možná proto její příběh působí i po desetiletích tak současně. Připomíná, že životní směr nemusíme objevit v mládí a že předchozí roky nemusejí být promarněné. Někdy během nich pouze shromažďujeme zkušenosti, z nichž později dokážeme vytvořit vlastní život.
A někdy to všechno začne jednou rybou opečenou na másle.
