Článek
Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, 17. srpna 1962. V zadní části opuštěné truhlárny nedaleko Friedrichstraße se dva osmnáctiletí mladíci protáhli nezaslepeným oknem a seskočili do hraničního pásma. Odložili boty a k Berlínské zdi se rozběhli jen v ponožkách.
Jmenovali se Peter Fechter a Helmut Kulbeik. Od svobody je dělilo přibližně deset metrů, nízká betonová zeď a ostnatý drát.
Pak začali východoněmečtí pohraničníci střílet.
Čtyři muži vypálili bez varování celkem 35 ran. Kulbeik se zachytil zdi, protlačil se ostnatým drátem a dopadl na západní stranu. Fechter podle pozdějšího svědectví na okamžik znehybněl. Snad šokem, snad strachem. Když se konečně pokusil zeď překonat, zasáhla ho kulka do oblasti pánve.
Spadl zpět na východoberlínskou stranu.
Ke svobodě mu chybělo několik vteřin.
Obyčejný kluk, nikoli politický hrdina
Peter Fechter se narodil 14. ledna 1944 v Berlíně. Vyrůstal ve skromných poměrech ve čtvrti Weißensee jako jediný syn mezi třemi sestrami. Otec pracoval jako strojní zámečník, matka jako prodavačka.
Ve čtrnácti letech Peter opustil školu a vyučil se zedníkem. Nebyl známým odpůrcem režimu, disidentem ani politickým aktivistou. Jeho pracovní posudek jej popisoval jako ochotného a svědomitého řemeslníka, který neměl problémy s absencemi ani pracovní morálkou.
Jedna z jeho sester však žila v západní části města. Dokud nebyla postavena zeď, mohla ji rodina navštěvovat. Dne 13. srpna 1961 ale východoněmecký režim během několika hodin přerušil ulice, zastavil dopravu a rozdělil rodiny ostnatým drátem. Z provizorní bariéry se postupně stávala jedna z nejstřeženějších hranic světa.
Peter navíc nedostal povolení k cestě do západního Německa. Se svým kolegou Helmutem se proto začal zabývat možností útěku. Nešlo však o měsíce připravovanou operaci s falešnými doklady nebo tajným tunelem. Podle pozdějšího vyšetřování Stasi neexistoval žádný důkaz o podrobně připraveném plánu.
Dva dny před útěkem si mladíci všimli opuštěné budovy bývalé truhlárny, jejíž zadní část sahala téměř k hranici. Během páteční polední přestávky se rozhodli, že se už na stavbu nevrátí.
Vešli dovnitř a čekali. Když zaslechli hlasy a začali se obávat odhalení, vyskočili ven.
Padesát minut, během nichž nikdo nepřišel
První zpráva o střelbě dorazila k západoberlínské policii ve 14.12. Fechter ležel těžce zraněný těsně pod zdí, avšak stále na území východního Berlína. Krvácel a hlasitě volal o pomoc.
Na západní straně se začali shromažďovat lidé. Přicházeli policisté, novináři i fotografové. Z nedalekých domů sledovali jeho zápas obyvatelé Zimmerstraße.
Západoberlínští policisté přistavili ke zdi žebřík. Ptali se mladíka na jméno a přehodili mu obvazy, k nimž se ale nedokázal dostat. Přelézt zeď se neodvážili. Vstup na území východního Berlína mohl vyvolat střelbu a přerůst v mezinárodní incident.
Jen několik měsíců předtím proti sobě u Checkpoint Charlie stály americké a sovětské tanky. Berlín byl místem, kde se lokální střet mohl během několika minut změnit v konflikt jaderných velmocí. Také američtí vojáci proto dostali pokyn nezasahovat.
Na východní straně se mezitím pohraničníci ukryli. Později tvrdili, že se obávali zbraní západoberlínské policie. Východoněmecké záznamy však současně ukázaly, že na Fechtera stříleli i poté, co se již nemohl bránit ani pokračovat v útěku.
Padesát minut tak ležel mezi dvěma světy. Pro Východ byl narušitelem hranice, pro Západ člověkem na cizím území, kvůli němuž nebylo možné riskovat ozbrojený střet.
Státy měly své předpisy, vojáci rozkazy a policisté vymezené pravomoci. Jen Peter Fechter neměl nikoho.
Nešlo o stejné provinění na obou stranách
Bylo by jednoduché říci, že selhali všichni stejně. Nebyla by to ale pravda. Fechterův útěk označil za zločin východoněmecký stát. Nařídil střežit hranici, jeho vojáci začali střílet a zraněný mladík ležel na jeho území.
Západní nečinnost byla morálním selháním jiného druhu: ukázala, jak snadno může být konkrétní lidský život odsunut, když proti němu stojí strach z politických následků.
Po přibližně padesáti minutách vytvořili východoněmečtí pohraničníci umělou kouřovou clonu. Teprve za ní se k Fechterovi přiblížili, uchopili ho za ruce a nohy a odnesli pryč. Krátce nato byl v nemocnici východoněmecké Lidové policie prohlášen za mrtvého.
Později nalezený pitevní záznam popsal průstřel pánve a masivní krvácení. Soudní lékař Otto Prokop se domníval, že byla zasažena velká pánevní tepna a že při tak rozsáhlé ztrátě krve již pozdější operace nemohla pomoci.
Nikdo však nemůže vědět, co by se stalo, kdyby pomoc přišla okamžitě. A právě v tom spočívá podstata Fechterova příběhu: pomoc mu nebyla odepřena proto, že by byla prokazatelně zbytečná. Byla mu odepřena, protože se všichni báli následků vlastního zásahu.
Checkpoint Charlie na berlínské Friedrichstraße v srpnu 1963. Nedaleko odtud byl o rok dříve při útěku na Západ postřelen Peter Fechter. Foto: Roger Wollstadt / Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0.
Režim z oběti vytvořil viníka
Fechterova veřejná smrt vyvolala v západním Berlíně výbuch hněvu. U zdi se shromáždily stovky lidí a na východoněmecké pohraničníky křičely: „Vrazi!“ Starosta Willy Brandt musel dav vyzvat ke klidu. Obával se, že nepokoje poskytnou režimu záminku k dalšímu násilí.
Východoněmecká propaganda se mezitím pokusila odpovědnost obrátit. Komentátor Karl-Eduard von Schnitzler vykreslil Fechtera jako kriminální živel a prohlásil, že život pohraničníka má pro stát větší cenu než život člověka porušujícího hranici.
Režim tak Petera Fechtera zabil podruhé. Nejprve střelbou, poté jazykem, který z člověka vytvořil „narušitele“, „element“ a prostředek nepřátelské propagandy.
Rodina byla zastrašována, sledována Stasi a nucena mlčet. Dokonce i u Peterova hrobu se objevovali příslušníci státní bezpečnosti. Jeho příbuzní neměli právo veřejně truchlit po synovi a bratrovi způsobem, který by zpochybňoval oficiální verzi událostí.
Pozdní a neúplná spravedlnost
Teprve po pádu Berlínské zdi podala Peterova sestra Ruth v červenci 1990 trestní oznámení. V březnu 1997 byli dva bývalí pohraničníci, Rolf Friedrich a Erich Schreiber, uznáni vinnými ze společného zabití. Dostali podmíněné tresty v délce 21 a 20 měsíců.
Soud nedokázal určit, kdo vystřelil smrtící kulku. Jeden z dalších střelců již nežil. Oba obžalovaní přiznali, že stříleli, a vyjádřili lítost.
Rozsudek přišel po pětatřiceti letech. Nemohl vrátit Fechterovi život ani jeho rodině desetiletí, během nichž byla nucena snášet pomluvy a státní dohled. Přesto poprvé veřejně potvrdil, že rozkaz, uniforma ani státní hranice nezbavují člověka osobní odpovědnosti.
Když se člověk stane „cizím problémem“
S Berlínskou zdí je spojeno nejméně 140 úmrtí. Fechterův případ nebyl jediný ani poslední. Stal se však jedním z nejznámějších, protože se odehrál za plného denního světla, před objektivy fotoaparátů a očima lidí na obou stranách.
Nezemřel skrytý v temném lese ani v uzavřené věznici. Umíral téměř hodinu uprostřed evropského velkoměsta.
Jeho příběh ukazuje, že zlo nemusí mít vždy podobu zuřivého davu nebo fanatického vraha. Někdy vzniká jako řetězec lidí, z nichž každý plní svůj rozkaz, chrání svou pravomoc, sleduje své riziko a čeká, že odpovědnost převezme někdo jiný.
Na Zimmerstraße dnes stojí památník s prostou větou:
„…er wollte nur die Freiheit.“ – „…chtěl jen svobodu.“
Památník Petera Fechtera nedaleko Checkpoint Charlie stojí na místě, kde osmnáctiletý mladík 17. srpna 1962 zemřel. Nápis připomíná: „…chtěl jen svobodu.“ Foto: Jens Lordan / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Ke svobodě mu tehdy chybělo několik metrů. K záchraně možná několik minut. Mezi ním a pomocí však nestála Berlínská zeď, ale celý systém, který dokázal hranici chránit lépe než lidský život.
