Platba kartou není zadarmo. Visa a Mastercard ustoupily, moc jim zůstane

Když zákazník přiloží kartu k terminálu, vypadá to jako nejjednodušší ekonomický akt moderní doby. Rychlý, čistý, téměř neviditelný. Jenže právě tato neviditelnost je jádrem problému. Za každou „bezkontaktní“ samozřejmostí stojí poplatkový systém, který dlouhá léta zatěžuje obchodníky a nepřímo i spotřebitele. Americký soud nyní předběžně schválil přepracovanou dohodu mezi Visa, Mastercard a obchodníky ve výši 38 miliard dolarů. Spor se přitom táhne už od roku 2005 a obchodníci v něm tvrdili, že karetní společnosti a banky udržovaly poplatky za zpracování karetních plateb na nepřiměřeně vysoké úrovni.

Na první pohled to vypadá jako vítězství obchodníků. Visa a Mastercard mají na pět let snížit tzv. swipe fees o 0,1 procentního bodu a po dobu osmi let zastropovat standardní spotřebitelské sazby na 1,25 %. Obchodníci mají navíc získat větší volnost při odmítání některých kategorií karet a při účtování příplatků zákazníkům. Dohoda také míří na pravidlo „Honor All Cards“, tedy praxi, kdy obchodník přijímající jednu kartu dané sítě musel v zásadě přijímat i další karty téže sítě.

Jenže právě tady začíná skutečný analytický problém. Dohoda snižuje poplatky, ale nemění samotnou architekturu moci. Visa a Mastercard zůstávají klíčovými branami do platebního systému. Obchodník může získat o něco lepší podmínky, ale stále se pohybuje v prostředí, kde nepřijetí karet znamená ekonomické riziko. V digitální ekonomice totiž platí jednoduché pravidlo: kdo ovládá platební infrastrukturu, nevydělává jen na službě, ale na závislosti ostatních.

Proto také není náhoda, že proti dohodě vystupují velcí hráči a obchodní organizace včetně National Retail Federation nebo Walmartu. Jejich argument není pouze účetní, ale systémový: úleva je podle nich příliš malá vzhledem k rozsahu trhu a k tomu, jak dlouho byly poplatky předmětem antimonopolních sporů. Už v roce 2024 soudkyně Margo Brodie odmítla předchozí dohodu za 30 miliard dolarů jako nedostatečnou; podle Reuters tehdy mimo jiné zaznělo, že očekávané úspory pro obchodníky jsou „paltry“, tedy směšně nízké vzhledem k tomu, kolik mohly karetní společnosti dál účtovat.

Nejde tedy jen o to, zda bude poplatek o desetinu procentního bodu nižší. Jde o otázku, zda trh s karetními platbami vůbec funguje jako skutečně konkurenční prostředí. Americké ministerstvo spravedlnosti ostatně v roce 2024 podalo samostatnou antimonopolní žalobu na Visu kvůli údajnému monopolizování trhu debetních karet. DOJ tvrdí, že Visa podle žaloby využívala svou dominanci k brzdění konkurentů a nových platebních alternativ.

Pro běžného zákazníka je nejdůležitější jedna věc: „poplatek obchodníka“ často nezůstává jen problémem obchodníka. Náklady se mohou promítat do cen zboží a služeb. Obchodníci to dlouhodobě zdůrazňují: karetní poplatky podle nich patří mezi největší provozní náklady po mzdách. National Retail Federation uvádí, že poplatky za kreditní karty Visa a Mastercard v USA vzrostly od roku 2010 na 111,2 miliardy dolarů v roce 2024 a celkové poplatky za kreditní a debetní karty dosáhly 187,2 miliardy dolarů.

Evropský čtenář zde vidí zajímavý kontrast. Evropská unie už dříve zastropovala mezibankovní poplatky u spotřebitelských karet obecně na 0,2 % u debetních a 0,3 % u kreditních karet. Americká dohoda se sazbou 1,25 % tak z evropského pohledu nepůsobí jako radikální regulace, ale spíše jako omezený kompromis uvnitř systému, který zůstává pro karetní sítě velmi výhodný.

Je ale potřeba dodat i druhou stranu. Karetní sítě nejsou jen parazitem na obchodu. Zajišťují autorizaci plateb, bezpečnost, ochranu před podvody, globální použitelnost karet a infrastrukturu, bez níž by moderní digitální obchod vypadal úplně jinak. Problém tedy není v tom, že za platební infrastrukturu se platí. Problém je v tom, když se nezbytná infrastruktura stane soukromou mýtnou branou s omezenou možností skutečného vyjednávání.

A právě proto je tato dohoda významná, ale ne definitivní. Je to ústupek, nikoli zlom. Visa a Mastercard přijímají určité snížení poplatků, ale zároveň si zachovávají centrální postavení v platebním ekosystému. Obchodníci dostávají větší prostor, ale ne nutně svobodný trh. Spotřebitelé mohou získat nepřímou úlevu, ale není zaručeno, že se snížení poplatků automaticky promítne do cen.

Celý spor ukazuje jednu hlubší pravdu digitální ekonomiky: největší moc dnes často neleží u toho, kdo vyrábí zboží, ani u toho, kdo ho kupuje, ale u toho, kdo stojí mezi nimi. Platební sítě, platformy, zprostředkovatelé a digitální brány se staly novou vrstvou ekonomické autority. Nevidíme je, když platíme. Ale ony vidí téměř všechno — tok peněz, chování zákazníků, závislost obchodníků i slabá místa trhu.

Dohoda za 38 miliard dolarů proto není jen právní tečkou za jedním sporem. Je připomínkou, že pohodlí moderní ekonomiky má svou cenu. A že otázka nezní pouze: kolik stojí platba kartou? Skutečná otázka zní: kdo má právo vybírat daň z každodenního pohybu peněz?