Článek
V pražském Areálu 7 se dnes koná Pulse of Nation, festival představovaný jako oslava ukrajinské kultury, identity a svobody před blížícím se Dnem nezávislosti Ukrajiny. Vystoupí na něm Artem Pivovarov, Jerry Heil, DOROFEEVA, POSITIFF a DREVO. Akce má navíc dobročinný rozměr: výtěžek má pomoci těžce zraněným ukrajinským veteránům s léčbou, rehabilitací a protézami. To všechno jsou cíle, které si zaslouží respekt a podporu.
Přesto se nelze vyhnout otázce, proč se velká hudební oslava ukrajinské nezávislosti v Praze koná právě 21. srpna.
Toto datum totiž není jen volný pátek na konci léta. V české paměti označuje noc, kdy hranice Československa překročila vojska vedená Sovětským svazem, aby zbraněmi ukončila pokus o svobodnější společnost. Invaze si jen do konce roku 1968 vyžádala 137 mrtvých, přibližně pět set těžce zraněných a stovky dalších lehce zraněných. Následovalo více než dvacet let okupace, normalizace, politických čistek, zničených kariér a masové emigrace.
Od roku 2020 je 21. srpen v českém kalendáři oficiálně Dnem památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Není to tedy výročí, jehož význam si dodatečně vymyslela skupina rozhořčených komentátorů. Český stát mu zákonem přiznal pietní charakter. (Sbírka zákonů, č. 356/2019)
Okupační tanky v Praze 21. srpna 1968. Vojenská invaze vedená Sovětským svazem ukončila pražské jaro a zahájila více než dvacetiletou okupaci Československa. Foto: František Dostál / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Dnešní Ukrajina za srpen 1968 nenese kolektivní vinu
Právě zde je nutné postupovat přesně. Kritika termínu festivalu se nesmí změnit v obviňování dnešních Ukrajinců z invaze před osmapadesáti lety. O vpádu nerozhodoval samostatný ukrajinský stát, který tehdy neexistoval, nýbrž centralizované vedení Sovětského svazu v Moskvě. Ukrajinská sovětská republika neměla vlastní zahraniční ani obrannou politiku.
Je pravda, že mezi sovětskými vojáky, kteří v srpnu 1968 vstoupili do Československa, byli také Ukrajinci a že některé nasazené jednotky byly před invazí umístěny na území Ukrajinské SSR. Z toho však nelze poctivě vyvodit, že „převážnou část okupantů tvořili Ukrajinci“. Přesné národnostní složení sovětských invazních sil není v dostupných pramenech doloženo a sovětské divize byly národnostně smíšené. Historické údaje dovolují říci, že velkou většinu invazních sil tvořili příslušníci sovětské armády; nedovolují z nich zpětně udělat armádu dnešní Ukrajiny.
Stejně důležité je připomenout druhou část příběhu. Také na Ukrajině žili lidé, kteří sovětskou invazi do Československa odmítli a zaplatili za to vlastní svobodou. Ukrajinský disident Zorjan Popaďjuk dostal za protesty proti okupaci dohromady třináct let pracovních táborů a dva roky vyhnanství. Další jména postupně vydaly až otevřené archivy někdejší KGB v Kyjevě.
Historie tedy není národnostní účet, v němž by se vina dědila z generace na generaci. Byli Ukrajinci v sovětských uniformách a byli také Ukrajinci pronásledovaní sovětskou mocí. Odpovědnost nese sovětský režim, jeho politické vedení a vojenské velení – nikoli dnešní lidé jen proto, že mají ukrajinský pas.
Problémem není ukrajinská hudba. Problémem je rámec oslavy
To ovšem neznamená, že na datu nezáleží. Právě naopak. Pulse of Nation se veřejnosti nepředstavuje jako společná česko-ukrajinská připomínka odporu proti sovětskému a ruskému imperialismu. Jeho oficiální prezentace mluví o festivalu svobody, ukrajinské identity a oslavě nezávislosti. Ve veřejně dostupném popisu pražské akce však československé výročí ani jeho oběti zmíněny nejsou.
Právě to působí necitlivě. Ne proto, že by se 21. srpna nesmělo zpívat nebo že by Ukrajinci neměli právo na radost. Pietní den nemusí znamenat celodenní ticho. Jestliže však někdo v hostitelské zemi pořádá velkou oslavu národní svobody právě v den, kdy tato země připomíná ztrátu vlastní svobody, měl by tuto souvislost výslovně pojmenovat. Jinak se z historického traumatu stává pouhá kulisa pod festivalovým pódiem.
O to nápadnější je kontrast s akcí NeverMore 68, která se ve stejný den koná na pražském Výstavišti. Její program připomíná invazi, oběti, exil i dlouhodobé následky normalizace a zároveň propojuje československou zkušenost se současnou ruskou agresí proti Ukrajině. Ukazuje tak, že podpora Ukrajiny a úcta k české historické paměti se nevylučují. Naopak se mohou navzájem posilovat.
Stačilo přitom málo. Společné zahájení obou akcí. Minuta ticha za 137 obětí. Česko-ukrajinské prohlášení, které by jasně odsoudilo sovětskou invazi. Připomenutí ukrajinských disidentů, kteří se Československa zastali. Část výtěžku věnovaná vedle ukrajinských veteránů také uchovávání paměti obětí okupace. Anebo jednoduše jiný termín.
Pak by 21. srpen nebyl nešťastně zvoleným dnem oslavy, ale silným symbolem společného odporu proti impériu, které si v roce 1968 osobovalo právo rozhodovat o Československu a dnes si totéž právo nárokuje vůči Ukrajině.
Demonstrace na podporu napadené Ukrajiny na Václavském náměstí v Praze 27. února 2022. Foto: Abibas9000 / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Podpora není povinnost mlčet
Ukrajinu musíme podporovat. Ne z módního nadšení ani z pocitu, že se to od nás očekává, ale proto, že brání svou existenci proti agresorovi a současně chrání bezpečnost Evropy. Pomoc zraněným veteránům je správná. Zachování ukrajinské kultury v exilu je správné. Připomínání její nezávislosti je správné.
