Článek
Na ruském disentu je dnes nejbolestivější právě to, že slovo „disident“ samo o sobě přestalo stačit. V západní paměti označuje člověka, který se postavil sovětské lži, cenzuře, stranickému násilí a strachu. Jenže válka proti Ukrajině ukázala, že odpor ke Stalinovi ještě automaticky neznamená odpor k impériu. Někdo může nenávidět Gulag — a přesto věřit, že Ukrajina není plně svébytný národ, ale prostor, o němž má Moskva právo rozhodovat.
Právě v tom je tragický případ Roje Medveděva. V sovětské době patřil k významným kritikům stalinismu a jeho kniha K soudu dějin patřila k zásadním antistalinským textům. Medveděv byl součástí širšího proudu sovětského disentu, ovšem s jednou důležitou odlišností: jeho disent zůstával v mnoha ohledech „loajální“, reformně socialistický, nikoli radikálně antiimperiální. Britská a americká odborná literatura k bratrům Medveděvovým proto oprávněně mluví o „loyal dissent“ — loajálním disentu, který dokázal kritizovat stalinismus, ale mnohem hůře opouštěl představu silného ruského státu.
Medveděv zemřel 13. února 2026 v Moskvě ve věku 100 let, tedy na 101. roce života. Jeho pozdní politické postoje však ukazují, že kritika Stalinových zločinů nemusí člověka automaticky dovést k odmítnutí putinismu. V rozhovoru pro Moskovskij komsomolec v roce 2025 tvrdil, že „válku na Ukrajině nezačalo Rusko“ a že ruská „speciální vojenská operace“ je vedena správně. V témže roce vyšla také kniha Vladimir Putin a SVO, jejímž byl Medveděv spoluautorem a která přejímá slovník ruské státní moci.
To není jen osobní selhání jednoho starého historika. Je to ukázka hlubší ruské slabiny: schopnosti kritizovat tyranii doma, ale zároveň nevidět národy kolem Ruska jako plnoprávné politické subjekty. Medveděv mohl psát o Stalinových zločinech, ale u Ukrajiny nakonec mluvil jazykem státu. A právě tam se ukazuje hranice jeho disentu.
Vedle něj stojí Dmitrij Muratov, dlouholetý šéfredaktor Nové gazety. Nobelovu cenu míru za rok 2021 mu spolu s Marií Ressou neudělil neurčitý „Nobelův výbor“, ale přesně Norský Nobelův výbor, a to za obranu svobody projevu jako podmínky demokracie a trvalého míru. Muratov následně vydražil svou Nobelovu medaili za 103,5 milionu dolarů ve prospěch ukrajinských dětí vysídlených válkou. Tady už nejde o abstraktní humanismus, ale o konkrétní morální orientaci: kdo je oběť a kdo agresor.
Právě proto je Muratov důležitý. Ne jako pohodlný důkaz, že „existují i dobří Rusové“, ale jako ukázka, že skutečná ruská odpovědnost začíná přesným pojmenováním. Nestačí říci, že válka je špatná. To může říci i člověk, který nechce určit viníka. Skutečný test zní jinak: Rusko napadlo Ukrajinu. Ukrajina má právo se bránit. Ruská armáda musí odejít z ukrajinského území.
Tento rámec není publicistická emoce, ale mezinárodněprávní minimum. Valné shromáždění OSN v rezoluci ES-11/1 z března 2022 odsoudilo agresi Ruské federace proti Ukrajině a požadovalo okamžité, úplné a bezpodmínečné stažení ruských vojsk z ukrajinského území.
A právě zde má smysl připomenout Vasilije Grossmana. Byl rusky píšící sovětsko-židovský autor narozený v Berdyčivě na Ukrajině. Za druhé světové války působil jako válečný zpravodaj Rudé armády, viděl Stalingrad, postup Rudé armády i stopy holokaustu na okupovaném území. V románu Život a osud postavil vedle sebe nacistický a stalinský totalitarismus a ukázal, že člověk může být drcen nejen nepřítelem zvenčí, ale také vlastním státem. Jeho dílo bylo v Sovětském svazu potlačováno právě proto, že sahalo k jádru státní lži.
Grossman je pro dnešní debatu zásadní proto, že rozbíjí jednoduchou rovnici „ruština rovná se Rusko“. Psal rusky, ale jeho ruština nebyla jazykem impéria. Byla jazykem svědectví. Grossman ukazuje, že ruskojazyčný autor nemusí sloužit ruské státní mytologii. Může naopak odkrývat její nejtemnější mechanismy. Ruština u něj není bičem, ale skalpelem: řeže do totalitní paměti a nutí ji krvácet pravdou.
Proto je nutné držet dvě věci zároveň. Ukrajina má plné právo posilovat ukrajinštinu jako státní jazyk, protože právě jazyk byl dlouho jedním z míst ruského tlaku na ukrajinskou identitu. Zároveň ale není možné automaticky podezírat každého ruskojazyčného Ukrajince nebo ruského disidenta. Otázka nezní, jakým jazykem člověk mluví. Otázka zní, zda uznává ukrajinskou svobodu bez podmínek.
Ruština sama není viníkem. Viníkem je politický nárok, který se za ni schovává. Ruština může být jazykem Muratova, Grossmana, Nové gazety, politických vězňů a protiválečných exulantů. Může ale být také jazykem státní propagandy, výslechů, deportací a lži. Jazyk není morální subjekt. Morálním subjektem je člověk, který jím mluví — a stát, který ho používá jako nástroj moci.
Právě proto je tak důležitý Alexandr Gercen. V 19. století pochopil, že ruská svoboda nemůže být oddělena od svobody těch, které ruské impérium drží pod svou mocí. Jeho Kolokol podporoval polskou otázku a sám Gercen kvůli postoji k Polsku ztratil část ruského liberálního publika. Ale právě v tom byla jeho velikost: odmítl svobodu jen pro Rusy a podřízenost pro ostatní.
Totéž dnes platí u Ukrajiny. Kdo chce svobodné Rusko, ale není ochoten uznat svobodnou Ukrajinu, nechce demokracii. Chce jen kultivovanější impérium. A právě to je největší slabina části ruské opozice: dokáže být proti Putinově brutalitě, ale nedokáže se vzdát představy, že Rusko má zvláštní historické právo na prostor kolem sebe.
Nejnebezpečnější proto není otevřený stalinista. Ten je čitelný. Nebezpečnější je vzdělaný člověk, který zná dějiny represí, cituje oběti sovětského režimu, píše o Stalinových zločinech — a ve chvíli, kdy přijde řeč na Ukrajinu, začne myslet jako impérium. Najednou už nejde o právo národa na sebeurčení, ale o „historické hranice“, „ruský svět“, „bezpečnostní zájmy Moskvy“ a „chyby Lenina“.
To je lekce Medveděvova konce, Muratovova postoje i Grossmanova svědectví. Medveděv ukazuje, že antistalinismus může zkolabovat do putinismu. Muratov ukazuje, že ruská žurnalistika může přesně pojmenovat agresora. Grossman připomíná, že ruština sama nemusí být jazykem impéria — ale jen tehdy, když se stane jazykem pravdy, nikoli omluvou pro moc.
Skutečný test ruského svědomí proto nezní: „Jsi proti Stalinovi?“
Nezní ani: „Jsi proti cenzuře?“
Zní: „Uznáváš Ukrajinu jako svobodný národ a její právo bránit se ruské agresi?“
Kdo na tuto otázku neodpoví jasně, zůstává ve stínu impéria — i kdyby měl doma plnou knihovnu zakázaných autorů.
