Článek
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon, který ruštinu vyřazuje ze seznamu jazyků chráněných podle Evropské charty regionálních či menšinových jazyků. V právním smyslu nejde o zákaz ruštiny. Neznamená to, že by lidé na Ukrajině nesměli rusky mluvit, psát, číst nebo se tímto jazykem vyjadřovat. Znamená to, že stát už ruštině neposkytuje zvláštní ochranu určenou pro menšinové a regionální jazyky.
To je důležitý rozdíl. A právě tento rozdíl nesmí zapadnout.
Ukrajina má plné právo chránit ukrajinštinu. Má k tomu historické, kulturní i politické důvody. Ukrajinština byla po generace vytlačována, znevažována a podřizována představě, že skutečným jazykem moci, vzdělání a „vyšší kultury“ je ruština. Ruská invaze tuto zkušenost proměnila v existenční otázku. Jazyk už není jen prostředkem komunikace. Stal se hranicí mezi svobodou a imperiálním nárokem.
Moskva na rozhodnutí reaguje předvídatelně. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová označila vyškrtnutí ruštiny za „neonacismus v akci“. Takový výrok je nutné odmítnout. Ne proto, že by jazyková politika Ukrajiny nemohla být kritizována, ale proto, že označení „nacismus“ je v ruské propagandě používáno jako univerzální klacek. Slouží k očernění protivníka, k relativizaci skutečného nacismu a k zakrytí faktu, že právě Rusko vede proti Ukrajině dobyvačnou válku.
Nazývat ukrajinskou jazykovou sebeobranu nacismem je morálně prázdné a historicky nepoctivé. Ale zároveň platí: kritika Moskvy nesmí vést k tomu, že se ruština sama promění v podezřelý jazyk.
Ruština není Putin. Ruština není Kreml. Ruština není tank.
Ruština je také jazykem lidí, kteří před Putinem utíkali, kteří proti němu psali, kteří za odpor skončili ve vězení nebo zemřeli. Je to jazyk Alexeje Navalného, Vladimira Kara-Murzy, Dmitrije Muratova, Memorialu, Nové gazety a tisíců dalších Rusů, kteří za pravdu zaplatili osobní cenu. Tito lidé nemluvili jazykem agrese. Mluvili jazykem odporu proti vlastnímu státu.
A ruština je také jazykem části samotné Ukrajiny. Mnozí rusky mluvící Ukrajinci nejsou a nikdy nebyli prodlouženou rukou Moskvy. Někteří bojují v ukrajinské armádě. Někteří přišli o domovy v Charkově, Mariupolu, Doněcku, Oděse nebo Kyjevě. Někteří mluvili rusky od dětství, protože tak mluvila jejich rodina, jejich město, jejich škola. Jazyk, který člověk dostane od matky, nelze jednoduše prohlásit za ideologický zločin.
Právě tady je třeba rozlišovat. Stát nemusí ruštině dávat privilegované postavení. Nemusí ji chránit stejně jako jazyky, které jsou menšinové, křehké nebo historicky ohrožené. Ale nesmí vytvořit atmosféru, v níž se rusky mluvící Ukrajinec začne cítit jako člověk druhé kategorie. To by byla chyba nejen morální, ale i politická. Ukrajinská národní identita je dnes občanská, ne etnická. Její síla spočívá právě v tom, že ukrajinským občanem může být člověk mluvící ukrajinsky, rusky, krymskotatarsky, maďarsky, rumunsky nebo polsky — pokud stojí za svobodou Ukrajiny.
Česká zkušenost po druhé světové válce k tomu nabízí bolestivou paralelu. Češi měli po nacistické okupaci hluboký důvod odmítat německý politický a okupační tlak. Němčina byla po roce 1945 spojena s traumatem Protektorátu, s Heydrichiádou, s Lidicemi, s Terezínem, s Mnichovem i s vyhnáním české státnosti z vlastního prostoru. Přesto by bylo kulturně sebevražedné tvrdit, že němčina jako jazyk byla sama o sobě viníkem.
České země byly po staletí vícejazyčné. Němčina nebyla jen jazykem okupanta. Byla také jazykem vzdělání, filozofie, vědy, úřednosti, univerzit a literatury. Bez němčiny nelze pochopit Prahu Franze Kafky, Maxe Broda nebo Rainera Marii Rilka. Bez znalosti německého intelektuálního světa nelze pochopit ani Masarykovu generaci, středoevropskou filosofii, univerzitní prostředí nebo velkou část kulturního zápasu českého národa. Největší osobnosti českých zemí často německy uměly velmi dobře — nikoli proto, že by byly méně české, ale proto, že žily ve střední Evropě, kde se identity po staletí nepohybovaly v čistých přihrádkách.
Po válce bylo legitimní odmítnout nacismus. Bylo legitimní obnovit českou státnost. Bylo legitimní bránit český jazyk a českou politickou existenci. Ale dějiny zároveň ukazují, jak nebezpečné je, když se vina režimu začne přenášet na jazyk jako takový. Jazyk není nevinný v tom smyslu, že by nemohl sloužit moci. Ale není ani vinen sám o sobě. Vinu nesou režimy, ideologie, armády, propagandisté a lidé, kteří z jazyka udělají nástroj nadvlády.
Ukrajina dnes stojí v podobné pasti. Musí dekolonizovat veřejný prostor, ale nesmí zploštit vlastní pluralitu. Musí posílit ukrajinštinu, ale nemusí ponižovat ty, kdo mluví rusky a přitom milují Ukrajinu. Musí odmítnout kremelskou lež o „ochraně ruskojazyčných“, ale neměla by přenechat ruštinu Kremlu. Protože právě to by Putin chtěl: aby svět uvěřil, že každý rusky mluvící člověk patří politicky Moskvě.
Nepatří.
Ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov dlouhodobě ukazuje, že rusky psaná literatura může být ukrajinská zkušeností, tématem i loajalitou. Volodymyr Rafejenko, původem z Doněcku psal roky rusky a po roce 2014 se jeho jazyková i literární cesta proměnila spolu s válkou. Boris Chersonsky, ukrajinský básník z Oděsy, připomíná, že jazyková mapa Ukrajiny je složitější než jednoduché heslo „ukrajinština versus ruština“. Tito autoři dokazují, že jazyk nemusí určovat politickou poslušnost. Ruština může být i jazykem ukrajinské bolesti, ironie, ztráty, odporu a svědectví.
Zelenského rozhodnutí lze chápat jako krok válečného státu, který se brání imperiálnímu tlaku. Ruština skutečně nemůže mít ve veřejném prostoru Ukrajiny stejné postavení jako před válkou, jako by se nic nestalo. Ale obhajoba ukrajinštiny bude nejsilnější tehdy, když nebude potřebovat kulturní slepotu. Ukrajina nemusí chránit ruské imperiální dědictví. Měla by však chránit své občany — i ty, kteří mluví rusky.
Rozhodující otázka proto nezní, zda má Ukrajina právo vyřadit ruštinu ze zvláštní ochrany. Má. Otázka zní, zda dokáže zároveň říci: Kreml je agresor, ruský imperialismus je hrozba, ale ruština jako jazyk nesmí být předána Putinovi.
Protože jazyk, kterým se dá lhát, se dá také použít k pravdě. Jazyk, kterým se vydávají rozkazy k agresi, může být i jazykem disentu. A jazyk, který impérium používalo k podmanění, může být v rukou svobodných lidí proměněn v nástroj odporu.
Ukrajina dnes brání vlastní jazykový prostor. To je legitimní. Ale největším vítězstvím nad Moskvou nebude nenávist k ruštině. Bude to schopnost ukázat, že Ukrajina není impérium naruby — že umí chránit ukrajinštinu, aniž by člověku vzala právo na jeho mateřský jazyk.
