Článek
Nejprve může být špatná známka výsledkem nepovedené práce. Potom se však z několika známek stane pověst, z pověsti nálepka a z nálepky zvyk. Učitel už někdy nevidí, co žák skutečně napsal nebo dokázal. Vidí především jméno na jeho práci a předem očekává chybu.
Přesně to zažíval chlapec, kterému budeme říkat Dan.
Vyrůstal v malém městě a jedna z jeho učitelek jej začala hodnotit jako problémového žáka. Takové označení nezůstalo pouze ve škole. Danovi rodiče učitelce důvěřovali. Vnímali ji jako zkušenou pedagožku, která jejich syna zná ze školního prostředí a dokáže jeho chování i schopnosti odborně posoudit.
Když tedy řekla, že je s Danem problém, neměli zpočátku důvod o jejím úsudku pochybovat. S tímto hodnocením svého syna se snažili vyrovnat a pochopit jej. Tehdy ještě nemohli vědět, že nejde o nezpochybnitelnou pravdu, ale o pohled jednoho člověka – pohled, který mohl být neúplný a hluboce nespravedlivý.
Slovo „problémový“ má totiž zvláštní moc. Jakmile se přilepí ke jménu dítěte, začne ovlivňovat způsob, jakým dospělí vykládají téměř všechno, co udělá. Když se ozve, potvrzuje tím údajnou konfliktnost. Když mlčí, může být označeno za pasivní. Když se mu práce nepovede, očekávání se naplnilo. A když se mu naopak podaří, bývá úspěch považován jen za výjimku.
Dan postupně získal pověst žáka, od něhož se mnoho neočekává. Špatné známky dostával téměř ze zvyku. Jako by už nebylo podstatné, jaký výkon skutečně podal. Nehodnotila se pokaždé pouze jeho práce, ale také představa, kterou si o něm škola dávno vytvořila.
Nemusíme tvrdit, že každá jeho práce byla bezchybná. Žádný žák nepodává stále stejný výkon. Problém však nastává ve chvíli, kdy dítě přestane být hodnoceno podle toho, co právě předvedlo, a začne být známkováno podle své pověsti. Potom známka neměří znalosti. Pouze znovu potvrzuje předem vytvořený rozsudek.
Když přišel čas rozhodování o dalším studiu, Dan se místo povzbuzení setkal s další nedůvěrou. Od studia na střední škole ho spíše odrazovali. Neviděli v něm budoucího vysokoškoláka ani mladého člověka, který by jednou mohl odejít studovat do zahraničí. Jeho možnosti se jim zdály omezené a dávali mu to najevo.
Pro dítě mohou být podobná slova ničivá. Učitel představuje autoritu a mladý člověk snadno přijme jeho úsudek jako objektivní pravdu. Když opakovaně slyší, že na něco nemá, může se nakonec přestat snažit. Ne proto, že by mu chyběly schopnosti, ale protože uvěřil cizímu názoru na sebe sama.
Dan mu však definitivně neuvěřil.
Na střední školu se vydal navzdory pochybnostem svého okolí. Pokračoval dál a postupně překračoval hranice, které mu kdysi vymezili druzí. Dnes studuje na univerzitě v Estonsku – daleko od malého města i od školních lavic, v nichž se o jeho možnostech kdysi rozhodovalo až příliš snadno.
Estonská univerzita není důležitá proto, že by studium v zahraničí činilo člověka hodnotnějším. Je důležitá jako důkaz, jak zásadně se jeho učitelé mohli zmýlit. Jejich tehdejší úsudek nebyl diagnózou jeho schopností ani spolehlivou předpovědí budoucnosti. Byl pouze názorem lidí, kteří v něm nedokázali uvidět to, co se mohlo teprve rozvinout.
Některé děti dospívají ke studiu později. Jiné potřebují změnit prostředí, objevit vlastní motivaci nebo potkat člověka, který jim poprvé poskytne skutečnou příležitost. Škola by měla takové možnosti otevírat. Neměla by zavírat dveře ještě předtím, než k nim dítě vůbec dojde.
Danův příběh není obžalobou všech učitelů. Je však varováním před mocí jejich slov a očekávání. Učitel může mladému člověku pomoci vyrůst, ale může jej také na dlouhá léta uvěznit v představě, že je slabý, neschopný nebo problémový. Zvláště tehdy, když už nehodnotí jeho práci, ale nálepku, kterou mu sám přidělil.
Známky měly vypovídat o Danovi. Nakonec však mnohem více vypověděly o těch, kteří je udělovali.
Dnes už jeho jméno neleží na školním sešitě, nad nímž někdo ze zvyku hledá chybu. Je zapsáno mezi studenty univerzity v Estonsku. A to je možná nejpřesvědčivější odpověď všem, kteří jej kdysi označili za problém a nevěřili, že může dojít dál.
