Maďarsko vyhnalo tisíce Židů za hranice. Jejich cesta skončila u masových hrobů

Na dochované černobílé fotografii není zachycena samotná vražda. Právě proto působí tak znepokojivě.

Ulicemi Kamence Podolského prochází zástup lidí. Neutíkají, nebojují, kolem nich není vidět chaos. Někteří možná ještě doufají, že budou pouze přemístěni. Ve skutečnosti jsou odváděni za město, kde už čekají masové hroby.

Snímek pořídil 27. srpna 1941 Gyula Spitz, budapešťský Žid zařazený jako řidič do maďarské pracovní služby. Fotoaparát použil tajně. Zachytil poslední cestu lidí, jejichž jména dnes většinou neznáme.

Ještě před několika týdny žili v Mukačevu, Chustu, Budapešti nebo v některé z vesnic Podkarpatské Rusi. Někteří byli uprchlíky z Polska, Rakouska či Československa. Jiní se narodili na území někdejšího Uherska a považovali Maďarsko za svůj domov. Stačilo však, že nedokázali před úředníkem uspokojivě doložit občanství.

Z obyvatel se stali cizinci. Z cizinců lidé bez ochrany. A z lidí bez ochrany oběti.

Po první světové válce se hranice střední Evropy opakovaně měnily. Území, která dříve patřila Uhersku, připadla Československu, Rumunsku nebo Jugoslávii. Mezi lety 1938 a 1941 získalo Horthyho Maďarsko s německou podporou část těchto oblastí zpět, včetně Podkarpatské Rusi.

Spolu s územím převzalo také jeho obyvatele. Někteří měli staré dokumenty, jiní neúplné zápisy a další se narodili v obci, která během jediného života několikrát změnila státní příslušnost. Pro židovské rodiny však nejasnost v dokladech nepředstavovala běžný administrativní problém. V atmosféře státního antisemitismu se mohla stát otázkou života a smrti.

Maďarsko přijalo od roku 1938 několik protižidovských zákonů. Židům postupně omezovalo přístup k zaměstnání, podnikání, politickým právům i vzdělání. Režim vedený admirálem Miklósem Horthym přitom nebyl okupovanou zemí. Až do března 1944 zůstával Maďarský stát německým spojencem, který svou protižidovskou politiku vytvářel a uskutečňoval z vlastní vůle.

V létě 1941 přišel další krok. Úřad odpovědný za kontrolu cizinců začal shromažďovat Židy označené za „nežádoucí cizince“ nebo osoby s „nevyřešeným občanstvím“. Záměr deportovat především chudé Židy z Podkarpatské Rusi prosazoval vládní komisař Miklós Kozma. Souhlas získal uvnitř vlády premiéra László Bárdossyho.

Formálně mělo jít o navrácení lidí do zemí jejich původu. Jenže mezi zadrženými nebyli pouze nedávní uprchlíci. Maďarské úřady odváděly také rodiny, které v zemi žily řadu let, a dokonce Židy, kteří se za maďarské občany považovali, ale nedokázali to dostatečně rychle prokázat. V některých obcích byly deportovány téměř celé židovské komunity.

Historik Tamás Stark upozorňuje, že označení „cizinec“ nebylo v tomto případě neutrálním popisem. Předpisy byly nastaveny tak, aby stát mohl z nežádoucích obyvatel cizince prakticky vytvořit.

Po německém napadení Sovětského svazu v červnu 1941 vstoupilo do války také Maďarsko. Otevřela se cesta na východ a s ní příležitost zbavit se lidí, které režim považoval za přítěž.

První transporty vyjely v červenci. Maďarští policisté a četníci nakládali rodiny do nákladních vagonů a odváželi je do sběrného prostoru u pohraničního Kőrösmező, dnešní Jasini na Ukrajině. Odtud pokračovali deportovaní nákladními automobily nebo pěšky přes hranici na území obsazené vojsky Osy.

Maďarská správa jim dovolila vzít pouze omezené množství peněz, trochu jídla a několik osobních věcí. Některým bylo namluveno, že v novém místě dostanou půdu či domy opuštěné před postupující frontou. Ve skutečnosti byli vysazováni ve válečné oblasti, kde pro ně nebylo připraveno ubytování ani zásobování.

Podle novějšího přehledu United States Holocaust Memorial Museum deportovalo Maďarsko během této akce za hranice více než 20 000 Židů. Přibližně 14 000 až 16 000 z nich se nakonec ocitlo v Kamenci Podolském.

Město nedokázalo takový počet lidí uživit. Deportovaní přespávali pod širým nebem nebo se tísnili v přeplněné židovské čtvrti. Chybělo jídlo, voda i léky. Místní židovská obec se jim nejprve snažila pomáhat, její možnosti však byly rychle vyčerpány.

Německé okupační orgány žádaly Maďary, aby další transporty zastavili. Nikoli z lidskosti. Deportovaní pro ně představovali zásobovací a bezpečnostní problém. Řešení nakonec nabídl vyšší velitel SS a policie Friedrich Jeckeln.

Nešlo o návrat domů ani přesun do jiného města. Jeckeln slíbil, že se problému do konce srpna zbaví.

Ve dnech 26. až 28. srpna 1941 začaly německé jednotky SS a policie shromažďovat deportované společně s místními Židy. Na vraždění se podíleli také příslušníci místní ukrajinské pomocné policie. Někteří maďarští vojáci akci pravděpodobně viděli a podle historiků mohli pomáhat při shromažďování obětí, hlavní organizace a provedení masakru však náležely německým silám pod Jeckelnovým velením.

Muži, ženy, děti i staří lidé byli odváděni za město. Museli odevzdat cennosti a svléknout se. Poté byli po skupinách hnáni k předem připraveným jámám a stříleni.

Několik židovských řidičů sloužících u maďarské armády projíždělo oblastí právě v době vraždění. Gyula Spitz tajně fotografoval zástupy vedené ulicemi. Gábor Mermelstein se dostal až do blízkosti popraviště. Ve svém pozdějším svědectví vzpomínal na skupiny lidí čekajících u jam i na střelbu, kterou nebylo možné přeslechnout. Když se jeho jednotka stejným místem vracela, deportovaní už zmizeli.

Jeckeln následně oznámil, že jeho jednotky zavraždily 23 600 Židů. Číslo pochází z hlášení samotného pachatele. Přibližně 14 000 až 16 000 obětí tvořili lidé deportovaní z území ovládaného Maďarskem. Ostatní byli Židé z Kamence Podolského a okolí. Z maďarských deportovaných dokázalo podle Jad vashem uniknout a vrátit se nanejvýš několik tisíc lidí.

Ti, kteří se dostali zpět do Maďarska, přinášeli zprávy o masové vraždě. Mnohým posluchačům však připadalo nepředstavitelné, že by během několika dnů mohly být zastřeleny celé rodiny včetně nejmenších dětí.

Bylo jednodušší nevěřit.

Kamenec Podolský představoval zásadní předěl. Šlo o jednu z prvních jednotlivých vražedných akcí holokaustu, při níž počet obětí dosáhl desítek tisíc. Dosavadní vraždění na okupovaném sovětském území se zde změnilo v systematickou likvidaci celé shromážděné populace bez ohledu na věk a pohlaví.

Masakr se odehrál téměř pět měsíců před konferencí ve Wannsee. Ta proto nebyla okamžikem, kdy nacisté začali evropské Židy vraždit. V lednu 1942 především koordinovala postup státních orgánů při uskutečňování politiky, která už mezitím připravila o život statisíce lidí.

Dříve než se symbolem holokaustu staly plynové komory Osvětimi, probíhalo vyhlazování na okrajích měst, v lesích, roklích a pískovnách východní Evropy. Oběti nestály před průmyslovým zařízením, ale před ozbrojenými muži, kteří je viděli z bezprostřední blízkosti.

Kamenec Podolský se stal jedním z prvních dějišť toho, čemu dnes říkáme holokaust kulkami.

Maďarská účast na deportacích narušuje dlouho rozšířenou představu, že holokaust maďarských Židů začal teprve německou okupací země v březnu 1944.

Je pravda, že největší vlna deportací přišla až poté. Během několika měsíců roku 1944 odvezly německé a maďarské orgány statisíce Židů do Osvětimi. Je také pravda, že Horthy a vláda Miklóse Kállaye mezi lety 1942 a 1944 odmítali německé požadavky na plošné vydání maďarských Židů. Díky tomuto odmítání zůstaly do německé okupace naživu statisíce lidí.

Ani jedna skutečnost však nemaže události roku 1941.

Maďarská vláda tehdy z vlastní iniciativy nechala shromáždit desetitisíce lidí, zabavit jim část majetku, naložit je do vagonů a vyhnat do oblasti ovládané spojeneckou armádou, jejíž vražedná protižidovská politika už byla zřejmá. Německé jednotky provedly samotný masakr, ale bez maďarských deportací by se tisíce jeho obětí v Kamenci Podolském vůbec neocitly.

Historická odpovědnost se proto nedá zúžit pouze na otázku, kdo stiskl spoušť. Patří k ní také lidé, kteří sestavili seznamy, kontrolovali dokumenty, připravili transporty a rozhodli, že určité rodiny už nemají právo zůstat doma.

Příběh Kamence Podolského je mimořádně temný právě tím, jak obyčejně začal. Nezačal střelbou ani rozkazem k popravě. Začal určováním, kdo je občan a kdo cizinec. Kdo má správný dokument, kdo jej získat nemůže a koho stát přestane považovat za člověka, kterého je povinen chránit.

Někteří deportovaní byli skutečně uprchlíci. Jiní žili na daném území celé roky nebo se tam narodili. Rozdíl nakonec neměl žádný význam. Antisemitský stát nepotřeboval zjistit, kam patří. Potřeboval pouze administrativní důvod, proč je může poslat pryč.

Na fotografii Gyuly Spitze procházejí budoucí oběti městem ještě jako živí lidé. Mají tváře, rodiny, vzpomínky a domovy, do kterých se chtějí vrátit. Pachatelé je později uzavřeli do jediného čísla: 23 600.

Připomínat si Kamenec Podolský proto neznamená pouze připomínat tři dny vraždění. Znamená to sledovat celou cestu od diskriminačního zákona přes úřední rozhodnutí a železniční vagon až k masovému hrobu.

Dne 27. srpna 1941 se tato cesta uzavřela. Pro tisíce lidí už nevedla zpět.