Ukrajina neprotestuje proti válce. Protestuje proti způsobu, jakým je vedena

Válečný stát má přirozenou tendenci uzavírat se. Moc se soustřeďuje, rozhodování se zrychluje, veřejná kontrola ustupuje argumentu bezpečnosti. Kritika je snadno označena za nezodpovědnost, pochybnost za podkopávání morálky a protest téměř za pomoc nepříteli.

Právě proto jsou několikatisícové demonstrace před prezidentskou kanceláří v Kyjevě politicky mnohem významnější, než naznačuje zdánlivě prostá personální zápletka. Ukrajinci nevyšli do ulic proto, že by odmítali obranu země. Vyšli tam proto, že se obávají, zda je země bráněna správně.

Bezprostředním podnětem bylo překvapivé neobnovení Mychajla Fedorova ve funkci ministra obrany. Fedorov si vybudoval pověst politika spojeného s digitalizací, dronovými technologiemi a snahou převést ukrajinskou obranu z těžkopádného postsovětského aparátu do podoby moderního systému schopného rychle propojovat armádu, technologické firmy, data a výrobu.

Jenže protestující nevolají pouze po Fedorovově návratu. Jejich hlavním požadavkem je odchod vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil Oleksandra Syrského. Tím se spor dostává za hranice běžné vládní rekonstrukce. Už nejde o to, kdo obsadí ministerské křeslo. Jde o otázku, jakou armádu chce Ukrajina mít a jakou cenu je ochotna zaplatit za setrvání starého systému.

Bezprostředním podnětem bylo překvapivé neobnovení Mychajla Fedorova ve funkci ministra obrany. Fedorov si vybudoval pověst politika spojeného s digitalizací, dronovými technologiemi a snahou převést ukrajinskou obranu z těžkopádného postsovětského aparátu do podoby moderního systému schopného rychle propojovat armádu, technologické firmy, data a výrobu.

Jenže protestující nevolají pouze po Fedorovově návratu. Jejich hlavním požadavkem je odchod vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil Oleksandra Syrského. Tím se spor dostává za hranice běžné vládní rekonstrukce. Už nejde o to, kdo obsadí ministerské křeslo. Jde o otázku, jakou armádu chce Ukrajina mít a jakou cenu je ochotna zaplatit za setrvání starého systému.

Reuters připomíná, že Syrskyj čelí kritice za rigidní styl velení, vysoké ztráty a nedostatečnou ochotu modernizovat bojové postupy. Někteří vojáci a jejich blízcí jej nevnímají jako jednotlivce, který činí sporná rozhodnutí, ale jako představitele celého systému – hierarchického, neprůhledného a příliš málo citlivého k ceně lidského života.

To je podstatný rozdíl. Každá armáda musí počítat se ztrátami. Žádná armáda však nesmí ztráty proměnit v náhradu za strategii.

Ve chvíli, kdy se nedostatek techniky, koordinace nebo pružnosti opakovaně řeší nasazením dalších lidí, přestává být oběť nevyhnutelnou součástí války a stává se známkou selhání velení. Protestující se proto neptají pouze, zda ukrajinská armáda postupuje nebo ustupuje. Ptají se, zda jsou její vojáci využíváni jako nejcennější a nenahraditelný zdroj, nebo jako materiál, kterým se zacelují systémové chyby.

Bylo by ovšem zjednodušením vytvořit z Fedorova bezchybného reformátora a ze Syrského zosobnění všeho starého. Politika takto čisté protiklady nabízí jen zřídka. Fedorov se stal především symbolem představy, že Ukrajina nemůže Rusko porazit tím, že bude jeho armádu napodobovat v menším měřítku.

Rusko má větší mobilizační základnu, rozsáhlejší průmyslovou kapacitu a vyšší toleranci režimu k vlastním ztrátám. Ukrajina proto nemůže dlouhodobě soutěžit pouze v počtech mužů, hlavní a granátů. Musí hledat asymetrickou výhodu: v rychlosti inovace, přesnosti, propojení dat, iniciativě nižších velitelů a schopnosti přenášet zkušenost z bojiště do výroby v řádu týdnů, nikoli let.

Fedorov zosobňoval právě tuto logiku. Proto jeho odstranění vyvolalo tak prudkou reakci. Pro část veřejnosti se nestal jen ministrem. Stal se zárukou, že válka nebude vedena výhradně podle představ generálů vyrůstajících v jiné vojenské epoše.

Jeho konflikt se Syrským navíc nebyl podle prezidenta Volodymyra Zelenského běžnou pracovní neshodou. Roztržka dospěla tak daleko, že oba muži podle Zelenského nebyli schopni sedět u jednoho stolu. Prezident tím měl vysvětlit nutnost zásahu. Ve skutečnosti však odkryl závažnější problém: nejvyšší politické vedení nechalo spor mezi dvěma klíčovými částmi obranného systému vyhrotit natolik, že jej už nedokázalo řídit jinak než personálním řezem.

A právě zde začíná odpovědnost prezidenta.

Zelenskyj se během války stal nejen hlavou státu, ale také ústředním bodem ukrajinské politické legitimity. Tato koncentrace moci byla v prvních fázích invaze do značné míry pochopitelná. S postupem času však roste riziko, že prezidentská kancelář začne nahrazovat instituce osobními rozhodnutími a strategii řízením prostřednictvím loajality, rivalit a náhlých personálních změn.

Překvapivá rekonstrukce, k níž prezident poskytl jen omezené vysvětlení, proto působila jako rozhodnutí učiněné uvnitř úzkého mocenského kruhu, přestože jeho důsledky bezprostředně pocítí lidé na frontě.

Zelenskyj se následně pokusil veřejné pobouření tlumit. Konzultoval situaci s vojenskými veliteli, jednal s populárním velitelem třetího armádního sboru Andrijem Bileckým a jmenoval poradce pro obranné technologie, aby ukázal, že reformní směr nebude opuštěn. Do čela Rady národní bezpečnosti a obrany zároveň vybral bývalého ministra vnitra Ihora Klymenka, zatímco úřadujícím ministrem obrany se stal Jevhenij Chmara, spojený s ukrajinskými dálkovými údery proti Rusku.

Tyto kroky však zároveň potvrzují, že prezident reagoval až pod tlakem ulice. Nejde přitom o první podobnou zkušenost. Reuters připomíná protesty proti pokusu oslabit pravomoci protikorupčních institucí, po nichž Zelenskyj rovněž ustoupil.

Vzniká tím dvojznačný obraz. Na jedné straně prezident, který je schopen korigovat své rozhodnutí. Na druhé straně politické centrum, které závažné kroky přijímá bez dostatečného vysvětlení a jejich důsledky začne domýšlet teprve ve chvíli, kdy proti nim povstanou tisíce lidí.

Schopnost ustoupit je demokratická ctnost. Opakované rozhodování metodou nejprve prosadit, potom vysvětlovat a nakonec pod tlakem opravovat však není známkou silného řízení.

Z ruského pohledu budou kyjevské demonstrace nepochybně využity jako obraz vnitřního rozkladu. Autoritářská propaganda neumí občanský konflikt chápat jinak než jako slabost. V jejím světě je stabilní pouze společnost, která mlčí.

Jenže mlčení není stabilita. Často je pouze důkazem strachu.

Ukrajinské protesty proto nelze automaticky interpretovat jako ohrožení válečného úsilí. Mohou být naopak jedním z mechanismů jeho korekce. Vojáci, veteráni, rodiny padlých a lidé, kteří nesou přímé důsledky rozhodování armádního velení, odmítají přijmout představu, že válka ruší jejich občanství. Nechtějí být pouze lidským zázemím státu, který od nich požaduje oběti. Chtějí mít právo ptát se, zda byly tyto oběti nutné.

Symbolický význam má už přítomnost bojového zdravotníka Andrije, který přišel na demonstraci po ztrátě dolní končetiny s nápisem: „Nemohu stát. Nebudu mlčet.“ Jeho protest nelze snadno odmítnout jako pohodlnou kritiku člověka, který nezná frontu. Je to obžaloba vyslovená někým, kdo cenu vojenského rozhodování zaplatil vlastním tělem.

Takový hlas má v demokracii větší váhu než povinné deklarace jednoty.

Ukrajina totiž nebojuje pouze za území. Tvrdí, že bojuje za právo žít v jiném politickém řádu, než jaký představuje Putinovo Rusko. Jestliže by kvůli válce převzala ruskou představu, podle níž občan nemá právo kontrolovat armádu, prezidenta ani bezpečnostní struktury, mohla by sice bránit své hranice, ale postupně ztrácet smysl této obrany.

V ukrajinské debatě se často mluví o nutnosti odstranit „sovětské“ praktiky. Tento výraz však nesmí být pouhou historickou nálepkou. Sovětský způsob velení není definován tím, kde velitel studoval nebo kolik mu je let. Pozná se podle vztahu k člověku, informaci a odpovědnosti.

Starý systém tají chyby, protože chyba ohrožuje autoritu. Nový systém je analyzuje, protože jejich opakování ohrožuje životy.

Starý systém posílá informace vzhůru v podobě, kterou chce nadřízený slyšet. Nový systém potřebuje znát skutečný stav, byť je nepříjemný.

Starý systém chápe iniciativu podřízeného jako ohrožení disciplíny. Moderní armáda ji v chaotickém prostředí bojiště považuje za podmínku přežití.

A konečně: starý systém měří úspěch splněným rozkazem. Moderní systém se ptá, zda výsledek odpovídal vynaložené ceně.

Právě tuto otázku pokládají demonstranti: za jakou cenu?

Ve válce, v níž má protivník více lidí, není ochrana vlastních vojáků sentimentem. Je strategickou nutností. Každý zkušený pěšák, operátor dronu, zdravotník nebo velitel malého útvaru představuje nahromaděné know-how, které nelze rychle nahradit mobilizačním příkazem. Armáda, jež své nejlepší lidi ztrácí rychleji, než dokáže předávat jejich zkušenost, nevyčerpává pouze personální rezervy. Ztrácí svou institucionální paměť.

Personální krize přichází ve chvíli, kdy Ukrajina stále čelí ruskému tlaku, problémům s náborem vojáků a nedostatku prostředků protivzdušné obrany. Současně se snaží získávat iniciativu prostřednictvím dálkových úderů proti ruskému průmyslu a logistice.

V takové situaci je důvěra téměř stejně důležitá jako munice. Voják musí věřit, že jeho velitel chápe situaci. Rodina musí věřit, že stát neposílá člověka na smrt kvůli chybné statistice nebo prestiži generála. Společnost musí věřit, že personální rozhodnutí nejsou výsledkem zákulisních konfliktů, ale promyšlené strategie. Jakmile tato důvěra zmizí, problémy s mobilizací nelze vyřešit přísnějšími zákony ani účinnější propagandou. Člověka lze přinutit nastoupit. Nelze jej přinutit věřit, že jeho život nebude promarněn.

Proto je krize kolem Fedorova a Syrského tak závažná. Neřeší pouze vztah mezi ministerstvem a generálním velením. Dotýká se základní společenské smlouvy válečné Ukrajiny: občané jsou ochotni nést mimořádné oběti, pokud stát prokáže, že s nimi nenakládá svévolně.

Největším omylem by bylo vykládat současný spor jako volbu mezi disciplínou a demokracií. Ukrajina potřebuje obojí. Armáda nemůže být řízena veřejným hlasováním a generálové nemohou být odvoláváni podle momentální popularity. Stejně tak ale nemohou být vojenské autority vyňaty z hodnocení jen proto, že země vede válku.

Autorita, která se bojí kritiky, není silná. Je křehká.

Zelenskyj nyní musí udělat více než jen přeskupit několik funkcí a nabídnout veřejnosti nové tváře. Musí srozumitelně vysvětlit, jaký model armády podporuje, jak bude měřena odpovědnost velitelů, jakou roli budou mít technologické reformy a kdo ponese odpovědnost za selhání.

Bez toho zůstane podezření, že prezident konflikt nevyřešil, ale pouze odstranil jednu jeho stranu.

Ukrajina dokázala během války vybudovat mimořádně inovativní vojenský ekosystém. Zároveň v jejích institucích přežívají mechanismy zděděné ze sovětského prostoru: vertikální řízení, strach z nepříjemných informací, osobní rivalita, slabá odpovědnost a představa, že lidskou ztrátu lze ospravedlnit samotným odkazem na vojenskou nutnost.

Válka mezi Fedorovem a Syrským je proto také válkou uvnitř ukrajinského státu. Střetem mezi zemí, která vznikla ze sovětského dědictví, a zemí, kterou Ukrajinci teprve vytvářejí.

Ruskou armádu nelze porazit pouhou odvahou. A sovětský způsob myšlení nelze překonat tím, že se přejmenují instituce a vymění uniformy.

Ukrajina musí dokázat, že umí nejen bojovat jinak než Rusko, ale také jinak zacházet s mocí, pravdou a lidským životem. Právě o to se nyní demonstruje v ulicích Kyjeva.