Článek
Nešlo jen o odpustky. Nešlo jen o papeže. Šlo o základní otázku:
Kdo má právo říkat, co je pravda?
Revoluce svědomí
Když Luther postavil Písmo nad instituci a svědomí nad poslušnost, způsobil víc než teologickou polemiku. Zpochybnil samotný model moci.
Středověká církev fungovala jako vertikální struktura: pravda přichází shora. Luther tento model narušil. Řekl, že poslední instancí je svědomí vázané na Boží slovo.
To zní vznešeně. Ale každá decentralizace autority přináší chaos. Reformace otevřela prostor pluralitě – a zároveň konfliktu. Náboženské války 16. století nebyly náhodou. Byly důsledkem přesunu zdroje legitimity.
Smrt charisma, nástup systému
Dokud Luther žil, byl osobností, která držela napětí pohromadě. Po jeho smrti přichází systematizace, konfesní dokumenty, ortodoxie.
Reformace se institucionalizuje. A paradoxně vytváří nové formy autority – jen jinak strukturované.
Každá revoluce, která uspěje, se musí stát institucí. A každá instituce riskuje, že ztratí původní oheň.
„Jsme žebráci.“
U jeho lože byla nalezena věta:
*„Wir sind Bettler. Hoc est verum.“*¹
To je radikální teologické gesto. Člověk nemá nárok. Nemá kontrolu. Nemá moc nad milostí.
Ale právě zde vzniká napětí, které je aktuální i dnes:
Pokud jsme všichni žebráci, kdo má právo stát se správcem pokladny?
Dnešní paralela: krize autority
Žijeme v době, kdy se autorita rozpadá před očima:
Církve ztrácejí důvěru.
Akademie zpochybňuje sama sebe.
Politické instituce čelí permanentní skepsi.
Lutherův důraz na svědomí byl emancipační. Ale otevřel také dveře individualismu, který dnes často přechází v relativismus. Každý má svou interpretaci. Každý má svou pravdu.
Otázka zní: kde je hranice mezi odpovědným svědomím a subjektivní svévolí?
Luther by pravděpodobně odmítl moderní „každý si věří po svém“. Jeho svědomí nebylo autonomní – bylo „v zajetí Božího slova“. To je zásadní rozdíl.
Dnes jsme převzali jeho apel na svědomí, ale často jsme zapomněli na závazek.
Nepohodlné dědictví
Luther je ikonou svobody i symbolem rozdělení. Osvobodil teologii od monopolu, ale zároveň přispěl k fragmentaci. Jeho pozdní antijudaistické texty ukazují, že ani prorok milosti není imunní vůči zaslepení.
To je možná nejtvrdší poučení:
Reformátor může mít pravdu – a přesto selhat.
Proč na Lutherovi záleží
Protože otázka autority nezmizela. Jen změnila podobu.
Má pravdu instituce?
Má pravdu většina?
Nebo jednotlivé svědomí?
A co když žádná z těchto možností není bezpečná sama o sobě?
Luther zemřel před 480 lety. Ale napětí, které otevřel, zůstává.
A jeho poslední věta je stále provokativní:
Nejsme vlastníci pravdy. Jsme žebráci.
Možná by dnešní církve i univerzity potřebovaly tuto větu slyšet znovu – ne jako gesto slabosti, ale jako připomínku pokory před pravdou, kterou nelze vlastnit ani spravovat jako majetek.
Zdroje:
Martin Luther, D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe (Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger, 1883–), WA 54, 185.
Heiko A. Oberman, Luther: Man Between God and the Devil (New Haven: Yale University Press, 1989), ISBN 978-0300047991.
Scott H. Hendrix, Martin Luther: Visionary Reformer (New Haven: Yale University Press, 2015), ISBN 978-0300205766.
Martin Brecht, Martin Luther, vol. 3 (Minneapolis: Fortress Press, 1993), ISBN 978-0800628140.
