Článek
V Rusku se nelže jen proto, aby se něco zakrylo. V Rusku se lže proto, aby moc určovala, co smí být nazýváno skutečností. Po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v únoru 2022 ruské úřady výrazně zpřísnily válečnou cenzuru a kritiku války začaly trestat jako „fake news“ nebo „diskreditaci“ ozbrojených sil. Amnesty International uvádí, že za tato provinění může hrozit až patnáct let vězení.
Lež jako státní infrastruktura
Rusko má silnice, které končí v blátě, města topící se v komunální bídě, nemocnice, kde by si člověk raději nelehal, a vesnice, které vypadají jako po evakuaci. Ale jednu infrastrukturu má vybudovanou dokonale: infrastrukturu lži.
Ta má několik pater.
První patro je jazykové. Válka není válka, ale „speciální vojenská operace“. Útok není útok, ale obrana. Okupace není okupace, ale osvobození. Porážka není porážka, ale „přeskupení“. Freedom House uvádí, že ruský cenzurní úřad Roskomnadzor po invazi instruoval média, aby při informování o konfliktu používala pouze zprávy ministerstva obrany a vyhýbala se slovům jako „válka“ nebo „invaze“.
Druhé patro je právní. Když někdo řekne, že císař je nahý, nedostane se mu polemiky. Dostane paragraf. Ruské válečné cenzurní zákony podle Amnesty International kriminalizují „fake news“ a „diskreditaci“ ozbrojených sil, přičemž postihují i pokojný protiválečný projev.
Třetí patro je mediální. V Rusku není problém, že by neexistovala média. Problém je, že svobodné médium je tam podezřelý předmět, něco jako nelegálně držená zbraň. Reportéři bez hranic zařadili Rusko v roce 2025 na 171. místo ze 180 zemí a popsali tamní situaci jako nejtvrdší zátah proti médiím od rozpadu Sovětského svazu.
Pravda jako extremistický materiál
V normální společnosti je pravda nepříjemná. V Rusku je pravda trestná. To je rozdíl.
Nepříjemná pravda může svrhnout ministra, poškodit generála, zničit kariéru propagandisty nebo odhalit mrtvé civilisty v troskách města. Trestná pravda je ale něco ještě horšího: je to pravda, kterou stát označí za útok na stát. Ne proto, že by byla lživá, ale proto, že je účinná.
Human Rights Watch shrnuje, že po roce 2022 ruské úřady využily nové zákony a další opatření k útoku na svobodu projevu, občanský aktivismus, nezávislou žurnalistiku a politický disent. Podle HRW tyto válečné cenzurní zákony kriminalizují kritiku ruské války proti Ukrajině i zpochybňování oficiálního narativu.
A tak vzniká nádherný ruský paradox. Stát, který tvrdí, že se nebojí Západu, NATO, Ukrajiny, sankcí ani vlastní opozice, se strašlivě bojí jednoho slova: válka.
Velmoc s jaderným arzenálem se třese před podstatným jménem.
Lež nemusí být přesvědčivá. Stačí, když je všude
Ruská lež má jednu zvláštní vlastnost: často je tak primitivní, že by člověk čekal, že jí nikdo nemůže věřit. Jenže ona nefunguje proto, že je přesvědčivá. Funguje proto, že je opakovaná. Funguje jako kapající voda. Nevyhrává argumentem, ale únavou.
Tento mechanismus dobře vystihuje analýza RAND Corporation, která ruský propagandistický model popsala jako „firehose of falsehood“, tedy proud či požární hadici lži. Pointa není v jedné dokonale zkonstruované nepravdě, ale v rychlosti, množství, opakování a zahlcení prostoru tak, aby bylo těžké odlišit pravdu od výmyslu. RAND výslovně upozorňuje, že vyvracení lží je obtížné, protože nepravdivá informace často dorazí první a její pozdější oprava už působí slaběji.
Když se řekne „Ukrajina napadla sama sebe“, není to argument. Je to test poslušnosti. Kdo přikývne, patří dovnitř. Kdo se zasměje, je nepřítel. Kdo se zeptá, je podezřelý. Kdo doloží fakta, je zahraniční agent.
Ruská propaganda nepotřebuje, aby jí všichni věřili. Stačí jí, když lidé přestanou věřit čemukoli. To je její největší výkon. Ne přesvědčit člověka, že Kreml mluví pravdu. Ale přesvědčit ho, že pravda stejně neexistuje. Že všichni lžou. Že Západ lže také. Že Ukrajinci lžou také. Že novináři lžou také. Že historici lžou také. Že lidská práva jsou lež, demokracie je lež, soudy jsou lež — a tedy proč by měla vadit právě ruská lež?
To je geniální cynismus. Když už neumíte obhájit vlastní zločin, zničíte jazyk, kterým by ho někdo mohl pojmenovat.
Proč lidé přikyvují?
Tady je potřeba být přesný. Není pravda, že každý Rus je fanatik. Není pravda, že každý Rus miluje válku. Není pravda, že každý Rus věří státní televizi. Ale je pravda, že dlouhodobě utlačovaná společnost se naučí zvláštní druh přežití: mlčet, neptat se, nevyčnívat a tvářit se, že věří.
Freedom House hodnotí Rusko jako „Not Free“ se skóre 12 ze 100 a popisuje systém, v němž je moc soustředěna v rukou Vladimira Putina, média jsou kontrolovaná a skutečná opozice je potlačována. Podle stejného zdroje ruský politický systém nepřipouští skutečnou soutěž a používá zákony o „zahraničních agentech“, „extremismu“ a „nežádoucích organizacích“ k faktické kriminalizaci opoziční činnosti.
Člověk v takovém systému nemusí vnitřně souhlasit. Stačí, když navenek neodporuje. Jenže po čase už není poznat rozdíl mezi souhlasem a poslušností. Mezi přesvědčením a strachem. Mezi vírou a zvykem. Mezi člověkem, který lže, a člověkem, který už jen opakuje naučené věty, protože jiný jazyk ztratil.
Proto jsou ruské průzkumy veřejného mínění vždy problematické. Levada Center publikuje dlouhodobé ukazatele podpory ruských institucí a prezidenta, ale samo na svém webu uvádí, že bylo zařazeno do registru nevládních organizací označených jako „zahraniční agenti“. Když se člověka v autoritářském státě zeptáte, zda podporuje prezidenta, neptáte se jen na názor. Ptáte se také na jeho strach.
Ruská lež není chyba systému. Ona je systém.
Západ se pořád ptá, kdy Rusko konečně řekne pravdu. To je naivní otázka. Ruská moc nemůže říct pravdu, protože by tím popřela sama sebe.
Kdyby přiznala, že invaze je invaze, musela by přiznat agresi. Kdyby přiznala zločiny, musela by přiznat odpovědnost. Kdyby přiznala mrtvé, musela by přiznat cenu. Kdyby přiznala Ukrajinu jako skutečný národ, musela by přiznat, že její imperiální fantazie je jen chorobná nostalgie po říši.
Proto musí lhát dál. Ne proto, že by lež byla účinnější než pravda. Ale proto, že pravda by byla rozsudkem.
A právě tady je Rusko tragické. Ne směšné. Tragické. Obrovská země, obrovská kultura, obrovská literatura, obrovské lidské utrpení — a nad tím vším stát, který se chová jako opilý dozorce ve věznici dějin. Dostojevskij, Čechov, Achmatovová, Mandelštam, Solženicyn — a proti nim televizní moderátor, který každý večer v přímém přenosu vyrábí morální bahno.
To je možná největší ruská katastrofa: země, která dala světu mimořádnou literaturu pravdy o člověku, se politicky nechala znovu a znovu zotročit primitivní státní lží.
Proč sem tahám literaturu?
Protože v Rusku pravda často přežívala právě mimo stát. V básni, v románu, v samizdatu, v kuchyňském šepotu, v dopise z lágru, ve větě napsané tak, aby ji cenzor nepochopil a člověk ano.
Ruský stát lže ve velkém. Ruská kultura v nejlepších okamžicích tu lež odhalovala. Proto by bylo hloupé říkat, že „Rusové jsou lháři“. Přesnější a tvrdší je říct něco jiného: ruská státní moc opakovaně nutí člověka žít ve lži, a pak jeho přizpůsobení vydává za národní souhlas.
To není omluva. To je diagnóza.
Lež jako poslední impérium
Impéria padají různě. Některá vojensky. Některá ekonomicky. Některá morálně. Rusko se dnes drží hlavně tím, že neustále vypráví příběh o vlastní oběti. Všichni mu ubližují. Všichni ho obkličují. Všichni ho nenávidí. Všichni mu závidí. Všichni se ho bojí. A proto má Rusko údajně právo dělat přesně to, co samo označuje za zločin, když to dělá někdo jiný.
To je lež v imperiální podobě. Ne „neřekl jsem pravdu“, ale „mám právo přepsat skutečnost“.
A tady už nejde jen o Rusko. Každá společnost, která si zvykne, že slova nic neznamenají, se začíná rozpadat. Když válka není válka, vražda není vražda a okupace není okupace, pak už brzy člověk není člověk. Je jen položka ve zprávě ministerstva obrany.
Rusko dnes ukazuje, co se stane, když stát vyhlásí válku pravdě a většina společnosti se rozhodne, že bude bezpečnější dívat se jinam. Ne každý souhlasí. Ne každý věří. Ne každý mlčí dobrovolně. Ale systém na tom stojí: jedni lžou, druzí opakují, třetí se bojí, čtvrtí už nevědí.
A uprostřed toho stojí pravda — otravná, nebezpečná, nepohodlná, bez uniformy a bez generála. Právě proto ji Kreml nenávidí víc než tanky. Tank lze zničit. Pravda se vrací.
Použité zdroje k ověření faktických tvrzení
Základní oporu pro článek tvoří zprávy a analýzy organizací Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters Without Borders, Freedom House, RAND Corporation a Levada Center. Tyto zdroje dokládají zejména ruské válečné cenzurní zákony, represi protiválečného projevu, stav médií, autoritářský charakter politického systému a mechanismus zahlcující propagandy.
