Článek
Generální tajemník NATO Mark Rutte podle informací Politico předložil spojencům návrh, aby každá členská země aliance každoročně dávala na podporu Ukrajiny 0,25 procenta svého HDP. Pokud by návrh prošel, roční pomoc Kyjevu by se mohla podle aliančních odhadů zvýšit až na 143 miliard dolarů. Pro srovnání: v roce 2025 obdržela Ukrajina od spojenců zhruba 45 miliard dolarů bezpečnostní pomoci.
Na papíře jde o jednoduchý princip: kdo má větší ekonomiku, přispěje více. Politicky je to ale mnohem citlivější. Rutte tím otevírá otázku, kterou se v NATO dlouho dařilo zakrývat diplomatickým jazykem jednoty: podpora Ukrajiny není mezi spojenci rozložena rovnoměrně. Severské a pobaltské státy, Polsko nebo Nizozemsko nesou v poměru ke svému HDP výrazně těžší břemeno než některé bohatší západoevropské státy. Kielský institut, který dlouhodobě sleduje vojenskou, finanční i humanitární pomoc Ukrajině, výslovně uvádí, že jeho Ukraine Support Tracker vznikl právě kvůli srovnatelnosti a faktické debatě o rozsahu pomoci.
Nejde tedy jen o peníze. Jde o politickou spravedlnost uvnitř aliance. EU šéfka diplomacie Kaja Kallasová po jednání ministrů obrany otevřeně řekla, že otázka sdílení břemene se vrací opakovaně a že při pohledu na čísla je zřejmé, že břemeno „není sdíleno rovnoměrně“.
Rutteho návrh je proto pokusem udělat z podpory Ukrajiny měřitelný závazek. Ne slib, ne tiskovou deklaraci, ne další větu o „neochvějné podpoře“, ale číslo. A čísla mají v politice jednu nepříjemnou vlastnost: odhalují rozdíl mezi rétorikou a skutečným výkonem.
Odpor Francie a Velké Británie je proto příznačný. Obě země patří k vojensky významným hráčům, mají vlastní strategickou kulturu, jaderné odstrašení, globální ambice a zároveň omezený rozpočtový prostor. Jenže právě proto jejich skepse působí politicky citlivě. Pokud mají největší evropské mocnosti problém s pevným procentem pro Ukrajinu, menší státy na východním a severním křídle NATO mohou právem namítat: proč máme nést větší riziko i větší účet my? Podle zveřejněných informací návrh v současné podobě naráží právě u Francie a Británie a jeho přijetí by vyžadovalo souhlas všech členských států NATO.
Rutte přitom dobře ví, že čas pracuje proti Ukrajině. Ne proto, že by Ukrajina ztratila význam, ale proto, že únava, volby, rozpočty a domácí politické konflikty postupně rozleptávají schopnost Západu plánovat dlouhodobě. Z pohledu Kyjeva je nejhorší pomoc ta, která přijde pozdě, nepravidelně a po měsících vyjednávání. Moderní válka se nevede tiskovými konferencemi, ale municí, protivzdušnou obranou, drony, logistikou a výrobní kapacitou.
Sám Rutte v Černé Hoře řekl, že summit NATO v Ankaře se bude soustředit na Ukrajinu, na její udržení „co nejsilnější“ a zároveň na převod peněz do konkrétních schopností a obranné výroby. Na summitu B9 v Bukurešti pak zdůraznil, že Rusko zůstává nejvýznamnější a přímou hrozbou pro NATO a že silná Ukrajina je cestou, jak ruskou agresi zastavit.
Tady je jádro celé věci. Západ se musí rozhodnout, zda bude Ukrajinu podporovat jako oběť agrese, nebo jako součást vlastní bezpečnosti. První přístup vede k dobročinnosti: dáme, když máme náladu, peníze a politický klid. Druhý přístup vede k institucionálnímu závazku: podporujeme Ukrajinu, protože tím chráníme i vlastní prostor.
Rutteho 0,25 procenta HDP není jen návrh rozpočtové položky. Je to test aliance. Test, zda NATO dokáže přejít od krizového hašení k dlouhodobé strategii. Test, zda se evropské státy smíří s tím, že bezpečnost po roce 2022 není levná. A také test, zda velké státy dokážou přijmout, že jejich politická váha musí odpovídat i jejich finanční odpovědnosti.
Návrh pravděpodobně neprojde v čisté podobě. Bude se ředit, přepočítávat, započítávat do jiných balíků, podmiňovat a diplomaticky obrušovat. Některé země budou chtít, aby se jim do nového závazku započítaly i příspěvky do evropské půjčky pro Ukrajinu. Podle informací zveřejněných ukrajinskými médii s odkazem na Politico se má jednat o úvěrový rámec přibližně 90 miliard eur, z něhož má 60 miliard eur směřovat na vojenské výdaje.
Jenže i kdyby Rutte neprosadil přesně 0,25 procenta, posunul debatu správným směrem. Ukázal, že problémem už není pouze „kolik dáme Ukrajině“, ale také „podle jakého pravidla“ a „kdo se veze na úsilí ostatních“. A to je nepříjemná, ale nutná otázka.
Ukrajina nepotřebuje od NATO další poetiku solidarity. Potřebuje předvídatelnou kapacitu. A Evropa potřebuje konečně pochopit, že východní hranice bezpečnosti se nebrání až u vlastního plotu, ale tam, kde agresor zkouší, kolik únavy, nejednoty a výmluv Západ ještě snese.
Zdroje:
Politico, citováno přes The New Voice of Ukraine a Ukrainska Pravda: informace o návrhu 0,25 % HDP, odhad 143 miliard dolarů, dosavadní pomoc kolem 45 miliard dolarů, odpor Francie a Británie.
NATO: oficiální vyjádření Marka Rutteho k summitu v Ankaře, Ukrajině, obranným kapacitám a Rusku jako hrozbě.
EEAS/EU: tisková konference Kaji Kallasové k nerovnoměrnému sdílení břemene podpory Ukrajiny.
Kiel Institute for the World Economy: Ukraine Support Tracker, metodika a databáze pomoci Ukrajině.
NATO: potvrzení summitu v Ankaře 7.–8. července 2026.
