Článek
Její otec Jiří Popel z Lobkovic byl velmi ambiciózní a to se mu stalo osudným, protože Rudolf II. jej obvinil z vlastizrady. Otázkou však je, zdali toto obvinění bylo pravdivé.
Politicky selhal a pak se snažil obhájit
Pán z Lobkovic si dělal zálusk na nejvyšší úřad v Českém království po zemřelém Vilémovi z Rožmberka. Rudolf II. přišel na jeho úskok, který měl císaře přimět, aby jej do funkce jmenoval. Kvůli dvorským intrikám byl posléze Jiří Popel obviněn ze zrady a podvodu ve věci peněz na válku s Turky. Trestu smrti se vyhnul a čekalo jej doživotní vězení. Jeho dcera Eva Eusebie se rozhodla toto neštěstí se svým otce sdílet a následovala jej do žaláře, kde sepsala latinskou obhajobu. Ta však nepomohla, spíše věci ještě více přitížila. Nevěřilo se, že apologii napsala mladá šlechtična a autorství se přičítalo jejímu otci.
Dílo velezrady
Obhojoba nebo Apologie, kterou údajně Eva Eusebie napsala, se datuje v roce 1604 a byla vydaná i v němčině. Císař toto dílo považoval za útok na jeho osobu, ačkoliv se zde ospravedlňují šlechticovy činy a poukazuje se na bezpráví. Mimo jiné je zpochybňováno autorství mladé šlechtičny navzdory jejímu vzdělání. Prý takovou duchaplnou apologii nemohla napsat žena, ačkoliv vzdělaná a z vyšších kruhů. A to, že na sebe vzala autorství, ji přivedlo nejen do vězení v klášteře sv. Jiří v Praze, ale způsobilo její odtržení od okolního světa.
Šťastný konec jedné tragédie
Dobré bylo, že navzdory hrozícím potížím, nebyla popravena a nakonec se přece jenom dočkala happy-endu. Stále sice věřila, že je otec nevinný a ještě dlouho za tuto okolnost bojovala. Když ji propustili z vězení, provdala se za bratrance Jana Mikuláše a do jeho smrti s ním žila na zámku v Ledči nad Sázavou. Po smrti manžela zdědila jmění a do konce života si mohla toto dědictví dosytosti užívat.
Lze vůbec plně očistit jméno člověka, kterého mocní označili za zrádce? Eva Eusebie věřila, že ano – a věnovala tomu podstatnou část svého života. Její příběh nám dodnes klade otázku, zda je důležitější to, jak o nás píší oficiální kroniky, nebo to, jak hluboce za námi stojí ti, kteří nás doopravdy znali a milovali.
Zdroje: H. Kneblová: Šlechta v českých zemích
