Článek
Vlny neproměnily nominace na Oskara
Můžeme si o zámořském oceňování filmových počinů celého světa myslet svoje, ale stále to je a pravděpodobně ještě chvilku bude nejprestižnější soutěž pro filmaře a herce. Chvályhodný počin Jiřího Mádla Vlny, vyprávějící příběh o československých novinářích Pražského jara, byl pro Čechy horkým favoritem do této světové soutěže. Ale asi jen pro nás.
Snímky, které nominaci obdržely, se jen zřídka věnují historii (holokaust, ten tam samozřejmě být musí!). Zaměřují se na současná témata hýbající společností, drogovými kartely, transgenderem, vývoji léku na krásu a nesmrtelnost (to je tedy téma, které prostupuje společnost odpradávna).
Dokážete si představit dobrý film na takové téma u nás?
Nezažili jsme Bod obnovy
Není to tak, že by nevznikaly - jen nevzbuzují takové haló. Bohužel. Takový Bod obnovy s Andreou Mohylovou v hlavní roli je na Česko impozantní! Ale… Nestačí to.
A já se ptám, jestli za to může Národní obrození, stále ve společnosti opěvované a ve škole nepřeskočitelné téma, nebo za to může vyrovnávání se s následky 2. světové války (znovudobývání Sudet a česko-německá otázka), nebo dlouhé komunistické „vězení“. Nebo je to něco jiného? Něco, co nás prostě nutí koukat se zpět a říkat, že ty Velké dějiny už byly?
Ano, nepochybně i v jiných zemích jsou pyšní na svou historii, Američané jsou také nadšenci do své Občanské války, ale upřímně, to je tak jejich jediná národní záležitost. Zatímco u nás jsou to filmy z nejrůznějších období, filmy podle skutečných událostí, životopisné filmy, melodramata s kulisami v dobách dávno minulých. Přijde mi, že jakmile je film/příběh postavený v kulisách minulosti, u nás se to automaticky staví na piedestal, nebo minimálně o stupínek výše.
Dějepisná výuka
Jedna z možných příčin této fetišistické fascinace je způsob vedení dějepisné výuky u nás. Adorování hrdinů, vyprávění velkých příběhů, o to v dějepise jde. A ano, dějiny píšou vítězové, ale nejsme náhodou už trochu někde jinde? Černobílý svět nabízejí pohádky a tam jsou diváky děti. Pokud chceme vést výuku historie jako vědu, minimálně na druhém stupni základní školy, na střední škole nepodmíněně, by měla probíhat výuka formou badatelskou. To by možná trochu nabouralo představu o „velkém, silném a neohroženém českém národu, který si zaslouží až do konce věků jen mluvit o velkých mužích (zřídka ženách) včerejška“.
Sama na tuto otázku ale stále hledám odpověď. Také jsem dějepisný nadšenec, ale více se přikláním k názoru, že se učíme pro život. Historie nám nepochybně má co nabídnout, ale kdo se stále kouká vzad, nemá čas hledět vpřed.
