Článek
Chtěná neplodnost
Velké téma - žena nechce děti. Hodně se o tom diskutuje i díky publikaci Petry Soukupové Marta děti nechce. Pohled na to může být stejný jako na interrupci. Je to čistě volba ženy, jak se rozhodne nakládat se svým životem. Svou kamarádku byste v chtěné neplodnosti podržely, pokud by si byla jistá, že to tak chce. Pokud ale nemá dítě nedobrovolně?…
Citlivé téma
Podle serveru Seznamzpravy.cz přibývá dětí narozených ze zkumavky. Problém s neplodností má každý pátý pár. Počítáte dobře - pokud jste alespoň průměrně oblíbení v kolektivu, určitě kolem sebe minimálně tolik párů máte. A čím jste starší, tím více z vás se začíná usazovat, kupovat byty, stavět domy a zakládat rodiny.
Mám momentálně tři osobní zkušenosti s tím, že mně blízké páry řeší neplodnost. Zatímco my jsme se během tří let rozrostli na čtyři členy, jiní takové štěstí neměli. A my jsme se začali čím dál tím víc odcizovat.
Nejde jen o to, že každý řešíme jiná témata. Samozřejmě, že zatímco já jsem bojovala s nevyspáním a lehkými poporodními depresemi, tam narůstal strach z toho, že něco „není dobře“. A těžko si v takové chvíli vyměníte něco víc než soucitný pohled. Ale časem to přerostlo v něco víc.
Pocit viny
Když jsme řešili špatné věci ohledně rodičovství, člověk od nerodičů slýchal „vždyť jste přeci to dítě chtěli“. Přestali jsme si tedy stěžovat. Když chtěl člověk přispět s nějakým ujištěním nebo názorem do diskuze ohledně dětí, obvykle byl umlčen tím, že „vůbec nemůžeme vědět, jaké to je, když nám to šlo samo.“ Takže když se řešily první rodičovské úspěchy, raději jsme si je nechali pro sebe. Nechtěli jsme se přeci chlubit před těmi, kteří to štěstí zatím nemají. Došlo to tak daleko, že jsme se přestali stýkat, protože nebudeme ta naše „malá štěstí“ dávat tolik na odiv. Zase na druhou stranu jsme se snažili dávat dostatečně najevo, že kdyby bylo cokoliv třeba, jsme tady pro ně.
A jen trpělivě čekáme. Jestli se nám přátelé vrátí, až se jim díky dnešním možnostem podaří počít, nevíme. Možná už to nepůjde nikdy navázat tam, kde jsme přestali, protože stále máme tendenci chodit před nimi po špičkách, a oni zase třeba cítí vůči nám určitou nedůvěru. Nevím, jestli je správně jim dát prostor, aby situaci řešili sami, nebo naopak dorážet a ujišťovat, že vše bude v pořádku, i když třeba vůbec nebude. Důležité pro mne je, abych si zametla před svým vlastním prahem, ujistila se, že jsem udělala co bylo v mých silách, a necítila se špatně za to, že jsem dokázala počít přirozeným způsobem…
