Článek
V naší zahrádkářské kolonii se jednu dobu zabydlela kočka. Patřila všem. Chodila od chatky k chatce a všude dostala výslužku. Nebyla to ovšem ledajaká kočka. Projevovala vděčnost. Každou chvíli pobíhala po osadě s myší v tlamě a hrdě se chlubila. Její vděčnost a vlastně i inteligence šla tak daleko, že mi pomohla od krtka. Když jsem totiž jednoho nedělního odpoledne odcházel, nechal jsem na schodku nesnědenou klobásu. Hned další pátek na tom samém schodku ležel krtek. Nebylo pochyb, kdo tu výměnu zařídil. Jednou jsem se jí totiž svěřil, že bych se rád toho „havíře“ zbavil.
A tak jsem čekal, že kočka přijde a zase pokecáme. Jenže neměl jsem už příležitost s ní strávit chvilku… Zmizela.
Pocítil jsem samotu. Soused se svým paličským uměním sice načas odvrátil hrozbu osamění, zvláště, když jeho ohnivá voda chutnala snad po všech možných i nemožných ovocích, ale s následným těžkým ránem se ona samota znovu přikradla.
Jednoho dne jsem se však pevně rozhodnul, že skončím s melancholickým běsněním a najdu si nového kamaráda. Vlastně se mi nabídnul sám. Hopkal kolem mé houpačky, ulovil žížalu a pak se hrdě s ní procházel těsně kolem mne. Kos! Obyčejný kos… Oslovil jsem ho. Ani necekl. Následující dny jsem ho pravidelně zaplavoval otázkami. „Jak se máš? Co dělá samička? Jsou i kosice tak protivné jako ženy?“ Nic… Ani slovo. Jen ta žížala pořád v zobáku. Málem jsem to vzdal. Málem…
Jakožto začínající zahrádkář sháním informace, kde se dá. Soused poradí (většinou špatně, abych náhodou neměl lepší úrodu), vlastním tlustou knihu a leccos je k nalezení i na internetu. A tak se stalo, že mě zaujal článek o žížalách. Prý není lepšího pomocníka pro dobrou půdu. A sotva odložím telefon, kde jsem tuto informaci vyhledal, můj kos vytáhl žížalu ze záhonu a jal se hrdě uspořádat vojenskou přehlídku před houpačkou.
„Kuš! Kose jeden mizerná! Což si nemůžeš vytáhnout žížalu vedle z trávy? Musíš mařit moji práci?“
A tu se to stalo… Kos odpověděl…
„To jen vy lidé se lopotíte a sháníte, abyste měli co jíst. Nám už Ježíš určil skvělou budoucnost. Nečetl jsi v Bibli jeho slova?“ Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí…“ Takže proč se mám lopotit a složitě klovat do trávy, kterou jsi navíc už dlouho nepokosil?
Mé ego se po těchto slovech hluboce otřáslo. A následkem tohoto otřesu jsem se ještě hlouběji urazil… Ale zachoval jsem klidnou tvář a odvětil:
„Myslel jsem si, že budeme přátelé a že se budeme vzájemně respektovat, ale tvá inteligence ani zdaleka nedosahuje úrovně mé ztracené kamarádky kočky a já nemám nejmenší chuť ani důvod nadále ztrácet čas s tak hloupým stvořením, jakým je kos.“
Tentokrát se hluboce urazil kos. Vztekle mrštil žížalou o zem a nožkama po ni začal dupat.
„Jste všichni stejní, vy lidé!! Roztahujete se tu a blábolíte něco o své nadřazenosti a nemáte nejmenší tušení o realitě… I já jsem myslel, že jsi jiný. Mohli bychom spolu vycházet. Mohl bych ti třeba tady hlídat ty tvé maliny a ostružiny, protože vskutku jsem nejsilnější kos tady v okolí a všichni mají ze mě respekt. Sezobl bych si jen pár plodů, nahnilých, abys neřekl. Ale protože jedna hloupá žížala ti leží v žaludku, tak seženu kamarády a hned jak odsud odejdeš, uděláme si hody.“
Ohnal jsem se po něm, ale hbitý kos utekl a pro jistotu použil i křídla. Za letu mě ještě pochválil, že jsem tu letos nasadil krásnou arónii. Poznal jsem škodolibost té pochvaly…
Plod aronie jsem neochutnal. Maliny rovněž ne… Na stoncích se houpaly jen malinké, ozobané části plodu, aby bylo jasně vidět, kdo sklízel úrodu.
Kos dodržel slib a vykonal to, co považoval za správné a spravedlivé. A nebyl hloupý, přestože nedostal do vínku příliš rozumu, pokud vůbec nějaký. Bere si jen to, co potřebuje k přežití. Nepotřebuje k tomu kosí soudce, ani kosí sbírku zákonů. Rovněž nevyhlašuje válku kosům v sousední zahrádce, kde mají majitelé o pár keřů jeřabin více. Tak trochu zahanben jsem musel uznat, že i přes obrovskou inteligenční propast je takový kos vlastně frajer. Je úplně nad věcí a dává to nepokrytě najevo svým zpěvem. Jen je třeba asi důsledněji naslouchat té melodii. Tak jak to dělával např. pan Antonín Dvořák. Ten jistě slyšel něco víc. A nebylo to jen díky geniálnímu hudebnímu sluchu…
A tak už nemám ani kočku, ani kosa. Jen ráno, když se mi nechce z postele vstát, neboť sousedovic drink takový pohyb v podstatě znemožňuje, slyším zpívat kosa. Zpěv je to veselý a radostný a tu a tam spadne do škodolibé fistule…
