Článek
Eduard byl vždy středem pozornosti. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevili nějakou pochybnost, natožpak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně to byl ten typický druh zábavného extroverta, který dokázal za všech okolností zaujmout.
Totalitní listí v půlce listopadu roku 1989 definitivně opadalo a tím se vlastně otevřela široká cesta pro skvělé příležitosti. Eduard to vycítil čichem za který by se nestyděl ani německý vlčák. Stal se vlastně průkopníkem tzv. „Barevné horečky“. Výkupní ceny hliníku a především mědi totiž prudce stouply. A ve velkých továrnách se tyto barevné kovy válely doslova všude. Velké podniky ještě neměly profesionální ochranku, takže projít kolem vrátného v důchodovém věku opravdu problém nebyl. Eduardovi nastaly žně…
Pronášel neuvěřitelné množství barevných kovů a nebyl sám. Pronášelo se ve velkém.
Kdo vlastnil rodinný dům a měl pár čtverečních metrů k dispozici založil si firmičku na výkup sběrných surovin. Rozjel se obrovský kšeft. Majitelé sběrných surovin nejspíš v mládí hltali knihy od Jacka Londona z prostředí zlaté horečky. Jak jinak si vysvětlit, že zřídili jednoduché nálevny a někteří dokonce i hrací automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít či prohrát.
Avšak zaměstnavatelé rovněž nezaháleli a najímali si nově vzniklé soukromé bezpečností agentury, takže pronést třpytivý či nahnědlý kov bylo čím dál složitější.
Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu či nezvyklou okolností, nebo náhodou.
A právě něco takového postihlo i Eduarda.
Patřil k těm, kteří si příliš nelámali hlavu a svůj lup, v našem případě měděný drát, si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální. Zvlášť, když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však už nemohli nikoho ohmatávat. Zasvěcení, kteří o jeho koníčku věděli ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.
V osudný den si náš rytíř nic zlého netuše, oblékl svoji zbroj a klidně beze strachu a obav maje na mysli přísloví, že zvyk je měděná košile, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku.
Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.
Měděného rytíře Eduarda však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl jaký poklad na sobě nese v něm zasel semínko pochybnosti.
„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“
Eduard se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.
Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.
Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.
Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.
Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.
Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.
Jenže pak se to stalo.
Oblohu rozčísnul blesk. Ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.
Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.
Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.
Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení způsobené pevným obtočením měděného drátu.
Eduard se dopustil osudné chyby.
Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.
Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.
Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.
