Článek
Když se Jára Cimrman rozhodl, že pronikne do světa i jako úspěšný podnikatel, pustil se do projektu vybudovat obří sodovkárnu. Místní úřady však pro jeho geniální nápad nenašly pochopení a Cimrmana označily jako „snílka prchavých nápadů“.
Někdy mám pocit, že i my jsme takovými snílky. Sny, kteréž překračují hranici reality, rychle vyprchají. A před sny, jež reálné jsou, zase prcháme my sami.
Mám za to, že většina lidí celý život před něčím prchá. Před kamarádem, který se ocitnul v zoufalé finanční situaci. Před blízkým, jehož navštívila nemoc, kterou nelze vyléčit. Prcháme před vším, co je nám nepříjemné, co ohrožuje naše pohodlí a pevně zavedený standard.
Prcháme před vlastním svědomím. Svědomí nejvíc ohrožuje naše „já“. Považte… Chce po nás, abychom se vlastního „já“ vzdali. Tolik let jsme se oblékali do různých prchavých oděvů a teď se máme svléknout do naha! Máme obnažit každé temné místečko naší duše a přitom jsme si dali tolik práce, abychom ta místečka pečlivě ukryli. A dařilo se nám to. Nikdo nevěděl o našich nezdravých či možná zvrácených touhách. O našich závislostech. Důmyslně jsme ukrývali sobectví a kolik námahy nás stálo přetavit lež na pravdu.
Možná máme občas výčitky. A možná, že dokonce někdy upřímně toužíme shodit ze sebe tu uměle vytvořenou svatozář. Většinou však na poslední chvíli couvneme. „Ještě ne, alespoň teď ještě ne! Jsem přece vážený občan! Vzorný pracovník! Snaživý manžel a dobrý otec. Co ještě po mě chceš?! Abych přestal budovat tu hloupou a bláhovou sodovkárnu, která je Ti jen pro smích?“
Jak jednoduché, ale zároveň složité a bolestné.
Jenže navlékáme na sebe další kabát ušitý ze lži. Vypadá velmi hezky, ačkoli je těžký a omezuje v pohybu. Čím dál hůř se nám před tebou prchá ty naše protivné a neústupné svědomí. Při každém úprku se nám na boty nabaluje víc a víc bahna.
Kdybychom tě tak mohl vtěsnat do svých představ. Kdybychom mohli s Tebou obchodovat, hokynařit… Peněz máme dosti. Záleží nám jen na tom , co si o nás myslí jiní, stejně postižení lidé. Na názory nějakého hloupého svědomí, které je v dnešní době zcela mimo globálního, úzce vymezeného konzumního hřiště, opravdu nejsme zvědaví…
