Článek
Ty čtyři hodiny, kteréž jsem trávil ve vlaku, jenž se mnou uháněl ku Praze, příjemně ubíhaly. Vzpomínal jsem jak to všechno začalo a vzniklo.
Na počátku byl starý kotoučový magnetofon značky Tesla B6 a páska na níž byla nahraná zvláštní hudba. Půjčil mi ji kamarád a já z dvousté kopie udělal dvousetprvní. Zvuk už byl jak z ponorky, jenže tenkrát přijít k nějakému originálu bylo jako vyhrát ve sportce. Komunističtí mocipáni si totiž pečlivě hlídali vkus svých poddaných a běda tomu kdo si zadal s něčím jiným.
Ta stará páska mě uchvátila. Hudba jakou jsem nikdy neslyšel. Velmi hloubavá a při tom melodická, místy strhující, místy klidná. Provázena různými zvuky, které nerušily, ale naopak krásně zapadaly do konceptu. Ano, takovou hudbu nemohl stvořit nikdo jiný, než Pink Floyd.
Hladov po další porci téhle zvláštní hudby, vzal jsem své skromné úspory a vydal se na tzv. černou burzu. Takové černé burzy se konaly tajně, velmi brzy po ránu a v neděli. Místa těchto setkání hudebních nadšenců byla většinou dosti nedůstojná. Jednalo se o ruiny zbořených domů, šachetní haldy apod. Často se stalo, že i přes tato opatření navštívila burzu policejní hlídka a veškeré hudební poklady zabavila.
Vlak opustil Kolínské nádraží a ve mně se stupňovalo napětí. Bylo 7. září roku 1994. Díky znovuvzkříšení už rozpadlých P.F. a díky nastolené demokracii se mi měl splnit sen.
O dva dny dříve se ku Praze snášelo letadlo na jehož palubě rozmlouvali tři pánové. David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason. Posledně jmenovaný pán napsal později ve své knize „Pink Floyd - Od založení do současnosti“ toto:
Na začátku září jsme dorazili do Prahy, kde jsme taky hráli poprvé. Večer jsme povečeřeli s Václavem Havlem, spisovatelem, bývalým vězněm svědomí a teď prezidentem České republiky. Nebyla to žádná hostina v jakých si libuje bulvár, ale neformální studená večeře v restauraci u řeky. Mnoho z nás si cestou přečetlo některou z jeho knih, abychom mohli ukázat, že o jeho díle něco víme a přemýšleli jsme, jestli Václav strávil noc poslechem naší sbírky cédéček. Někteří jeho ministři vypadali, jako by byli v minulém životě rockovými kritiky. Napadlo mě, jestli se teď za nového režimu tajná policie náhodou nezabývá psaním recenzí na alba…
A mě napadlo, že na tom asi něco bude, když tajná policie na burzách zabavila tisíce alb. Kdo jiný by měl recenzovat alba, když ne STB?
Strahovský stadion čítal víc jak sto tisíc hlav. Začalo pršet, snesla se tma. Scéna dosud nebyla vidět. Všichni se třásli napětím. Nebyl jsem sám komu se měl tohoto večera splnit sen. V půl desáté zhaslo i to chabé osvětlení stadionu. Dlouho se nic nedělo. Někde za mnou zaplakalo mimino. Otáčím se, neboť kdo si proboha vzal na takovou akci malé batole?! Ve tmě však nic nevidím. Dítě zapláče znovu. Všichni se otáčejí. Vlevo ode mě kdosi zaklepe na dveře a současně mi do pravého ucha někdo šeptá cosi v angličtině. Zvuky prolétající davem byly natolik autentické, že jsme jim všichni uvěřili.
Jenže nebylo pochyb. Největší zvukoví architekti všech dob rozhodili své sítě, aby nás lapili a na tři hodiny odnesli do zcela jiného světa…
Podivné zvuky propluly publikem a zmizely kamsi za Prahou. Strahovský stadion ovládnul postupně zesilující, jednolitý tón kláves mistra Wrighta. Scéna se zbarvila do modra a když se přidaly melancholické tóny kytary pana Gilmoura, mohli jsme už naplno vidět ono proslulé pinkfloydovské „oko“ v jehož čočce probíhaly videoprojekce, které zdánlivě nedávaly smysl, ale naprosto přesně zapadaly do hudby.
Po scéně pluly modré mráčky. Opticky to vypadalo, jakoby vše probíhalo na obloze. Jen v refrénu, kde se zpívá: Shine On You Crazy Diamond…, nás pronikavě osvítila „čočka“. Bylo to velmi působivé. V tu chvíli měli P.Floyd před sebou víc jak sto tisíc zářících, bláznivých démantů.
Program koncertu pokračoval rychlým tempem. Bez rušivých pauz či dokonce přelaďování nástrojů. První polovina představení tvořila směsici velmi starých, psychedelických záležitostí a novějších či nejnovějších už poněkud „ukázněnějších“ písní. Každá skladba měla svou světelnou duši. Nic se neopakovalo. Zvuk byl naprosto dokonalý. Ani náznak zádrhelu. Hlavní aktéři byli soustředění, ale působili naprosto přirozeně. Oděni jen v tričkách, či košilích a riflích.
Koncert dospěl k poslednímu kusu před přestávkou. Stařičká One Of These Days, tvořená ponejvíce roztodivnými zvuky baskytary, náhle přechází do tvrdého rockového motivu. V tu chvíli vylézají z obou stran jeviště po jednom prasátku. Vypadají roztomile, ale jen do té doby, než se jejich svítící očička střetnou s vaším zrakem. Zdánlivě nevinná světýlka vás zcela ochromí a prasátko se najednou tváří velmi přísně.
Po přestávce odehrají P.Floyd kompletní album Dark Side Of The Moon. Opět úžasná scéna. Občas utvořily laserové paprsky jakousi pomyslnou střechu nad námi. A protože hustě pršelo, kapky deště pronikající přes paprsky tvořily podivuhodnou scenérii.
Dozněla poslední píseň ze zmiňovaného alba. Tři pánové, jakožto celý doprovodný sbor vysekli poklonu a D. Gilmour vysekl v češtině: „Děkuji a dobrou noc“.
Všem však bylo jasné, že Floydi bez přídavku Prahu neopustí.
Po krátké pauze jsme mohli slyšet zvuky tranzistoráku, na kterém se ladily rozhlasové stanice. Ozval se jásot, neboť nemohlo následovat nic jiného, než Wish You Were Here. Tato slavná folková balada se snad nikdy neomrzí.
Následuje Comfortably Numb. Pro změnu rocková balada, která rovněž vešla do dějin. Závěrečné dlouhé kytarové sólo bylo asi emočně nejsilnějším zážitkem. Zvlášť, když lidé okolo mne vehementně ukazovali někam k pódiu, kde se cosi zvedalo ze země.
Gilmourova kytara nádherně zpívala, místy plakala, aby po chvíli přešla do tvrdších rockových partií. Píseň velmi emotivně vrcholila. V tu chvíli se to „cosi“ nad námi rozzářilo. Bylo zhruba kolem půlnoci a nad Strahovem vyšlo slunce. Obrovská skleněná koule se roztočila a vrhala tisíce prasátky snad na celou Prahu. Vzápětí se rozevřela a svým tvarem připomínala růži. Nádherné tóny kytary, spolu s fascinujícím a oslnivým sluncem způsobily, že se na našich tvářích objevily slzy.
Poslední píseň byla už jen taková třešnička na dortu v podobě až neuvěřitelné světelné smrště na jejímž konci dlouho a pateticky zněl závěrečný akord a s posledním úderem bicích explodovala světla. A byla tma…
D. Gimour, světově uznávaná osobnost a jeden z nejlepších kytaristů vůbec, sešel z podia a nikým nepovšimnut kráčel ke stanu, kde na něj čekal pan prezident. Stejně tak učinili i zbývající členové této prazvláštní kapely. Slavné, ale mediálně málo známé tváře.
Sen skončil. Vrátili jsme se pevně na zem. Leč všichni jsme bláznivě zářili ještě dlouho poté…
Všechna tajemství odhalil jsi příliš brzo, začal jsi chtít, co nešlo splnit
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Děsily tě stíny noci, Byl jsi vystaven plnému slunci
Záři dál, ty bláznivý démante
No, vlastně se vyčerpal svým nástupem s náhodnou precizností
Osedlal sis ocelový vánek
Tak přijď, ty blouznivče, ty, kdo do budoucnosti vidíš
Přijď ty malíři, ty pištče, ty vězni a záři!
Citace:
Úryvek z knihy Pink Floyd- Od založení po současnost. Autor - Nick Mason, český překlad Ondřej Duha
Část textu písně Shine On You Crazy Diamond. Autor textu Roger Waters.
