Článek
Prateta Helena byla sestrou mé prababičky a bydlela na vsi, kde se o ni starala její dcera. A jakmile jsme jeli přes tuto vesničku, vždy jsme se u nich zastavili, přivezli něco dobrého na zub a popovídali. Jarmile bylo v té době asi sedmdesát let, v mých očích to už byla stará paní, ale přesto se starala o svoji maminku. Ta už jen ležela v posteli pod velikou duchnou.
Vešli jsme vždy do světnice paní Nováčkové a povídali. Vůbec nevěděla, co měla ten den k obědu, ale krásně vzpomínala na svá mladá léta. A tak jsme seděli a poslouchali, to její krásné a barvité vyprávění. A najednou prateta Nováčková otočí nečekaně list. Z doby svého mládí se přesune nečekaně do současnosti. A poví nám: „Včera tu byla Hana s dětmi. Chodily mi okolo postele, sahaly na mě, asi zkoušely, jestli jsem ještě živá a já byla tak rozespalá, svaly ztuhlé a oči slepené spánkem, že jsem se nemohla ani pohnout, tak si Hana i její děti začaly prohlížet moji vitrínu.“
Hana byla provdaná za vnuka paní Nováčkové a já to brala tak, že je hezké, že se o babičku manžela Hana tak zajímá, ale z tónu a grimas pratetičky jsem vyčetla, že to pro ni milá návštěva vůbec nebyla. A tak tetička Nováčková pokračuje: „A jak tak bezmocně ležím, hnout se ani nemůžu, tak slyším, jak ta malá holka, Katka se jmenuje, chodí snad do první třídy, povídá své mamince. „Hele, to je hezký, to bych chtěla.“ A ukazuje do vitríny na balerínu. A její máma ji na to řekla: „No počkej, to tady sebrat jen tak nemůžeš, to až babička tady umře, tak si to vezmeme.“ „A co si všechno můžem vzít?“ „Hele, co se ti bude líbit, tak to bude tvý.“
No a paní Nováčková už pokračuje zajíkavě se slzami v očích. „A já tam ležela, neschopná pohybu, jen poslouchala a už se mi v tu ránu chtělo umřít. Prostě jsem cítila, že tady na tom světě už nemám co dělat, že jsem jen přítěž.“ A v tu chvíli uslyším tu malou: „No a kdy už konečně umře, já tu figurku chci mít hned a ona tu jen leží a není jí to k ničemu.“ A v tu chvíli se prý tetička trochu rozhýbala a mohla konečně promluvit a vyjádřit se.
My tedy nevíme, jestli se tetě něco nezdálo, ale přichází její dcera Jarmila a zážitek potvrzuje. „Jo, malá Kačenka chtěla tuhle figurku, která se točí na klíček a malý Karlík zase ty kukačky.“ A Jarmila hodí hlavou k hodinám visícím na zdi.
A tak tetička Nováčková, která nabyla sil, se slzami v očích pronesla: „Jo, dětičky, až umřu, tak to bude vaše.“ A děti byly nadšené. „A kdy už konečně umřeš, abychom si to mohli vzít? Máma nám říkala, že až umřeš, tak si vezmeme, co chceme.“
Jako by se zastavil svět. Helena pláče, Hana rudne a děti táhne z chalupy pryč. Malá Kačenka ještě začala ječet, že chce, aby už ta stará babička konečně umřela a mohla dědit tu figurku.
A stařičké tetě se z očí line proud slzí. „Jsem tu k ničemu, jen všechny obtěžuju, už tu být nechci. Každý se těší, až konečně umřu. Jarmilko, holčičko moje, tobě se také uleví, uleví se všem, i mně. Já už chci umřít.“ „Maminko moje, buď tu ještě se mnou. Prosím.“ „Jarmilko ne, já už nechci. Všem se uleví.“
A tetička Nováčková zemřela v požehnaném věku 92 let, o půl roku později, než se odehrála tato scéna. Jarmilka nebyla v pláči k utišení, jestli si mohla Kačenka vyrabovat skříňku, nevím, ani jestli její starší bráška získal ty vyhlédnuté kukačky.
Tento příběh je psaný na základě skutečných událostí a pro upřesnění uvádím, že zmíněná Hana se svými dětmi nebyla provdána za syna paní Jarmily, která se o maminku s láskou starala. Jednalo se o snachu její sestry.
