Článek
Jarka chodila teprve na učňák, když otěhotněla a musela se vdát. Jinak by její rodiče tu ostudu z nemanželského dítěte prý nevydýchali. Učení nedokončila a stala se maminkou své první dcery. Za nedlouho po sobě přišly další dvě děti. Jarka byla v jednom kole okolo dětí a domácnosti, manžel to celé viděl jinak. Podle něj byla líná, nedokázala pořádně navařit, v bytě měla nepořádek a on se na to nemohl dívat. Večer co večer utíkal z domova kamsi do společnosti. Přicházel znavený pozdě v noci. Nešetřil urážkami, a když nebylo všechno podle jeho představ, dostala Jarka za uši. Jak tomu říkal. Aby se prý polepšila, nebyla dobře vychovaná. Rozčílily ho třeba hračky dětí rozházené po bytě, nebo vyžehlené prádlo neuklizené do skříně. Každodenní řev a nadávky. S připáleným řízkem prohodil pánev oknem, za pozvání kamarádky na návštěvu vyfasovala pár facek. Zdržovala ji od práce. Manželství se stalo otroctvím, ale nebylo kam prchnout. Zatnula zuby a snažila se. Vyhnout se konfliktům a hádkám, také fackám a kopancům. Přestěhovala se ze společné ložnice do dětského pokoje k dětem a raději spala na matraci na zemi. Děti rostly jako z vody, léta běžela. Manželství to veselé nebylo, ale už si zvykla, jen do práce, domů a práce doma. Vařit, prát a uklízet. Pak se raději klidit z cesty.
Až jednoho dne se za ní do práce dostavila policie. „Máme pro vás špatnou zprávu. Váš muž včera pozdě v noci patrně usnul na silnici a přejelo ho vozidlo. Bohužel, zemřel ještě před příjezdem sanitky.“ V Jarce ze zastavilo srdce. Ne, nebyl to dobrý manžel, užívala si s ním své, ale děti ho měly rády, o prázdninách je bral pod stan a o víkendech na ryby. Smrt mu nepřála. Policie nemohla pochopit, jak je možné, že vůbec neví, že nedorazil domů. Krčila rameny, spali přece odděleně a on chodil pravidelně domů někdy v noci, býval nejspíš někde po hospodách, raději se nestarala. Nesnášel to její vyptávání.
Děti byly už na prahu puberty, nejmladší čtrnáctiletá Karolína byla nejsmutnější. „Slíbil nám, že nás vezme o prázdninách k moři. Když má to nové auto.“ To moře ji asi mrzelo více než úmrtí otce.
Nadešel čas dostavit se k notáři vyřídit pozůstalost a tam na Jarku čekalo překvapení. Přihlásili se věřitelé, kteří jejímu Milanovi napůjčovali tisíce korun. Vše měli potvrzené. Nastala situace, kdy se Jarka musela rozhodnout, jestli dědictví přijme i s dluhy, nebo se ho zřekne. Po Milanovi kromě zánovního, nedávno koupeného auta zbylo množství sbírek známek. Kdyby je Jarka tehdy zamlčela, nikdo by nic nevěděl. Ale byla tak poctivá, že je přiznala. Auto bylo ovšem na leasing, který zdaleka nebyl zaplacený. Osobně se chtěla vzdát celého dědictví, protože dluhy byly celkově statisícové. Manžel totiž hrál dlouhodobě automaty, což ani netušila a navíc ten dluh za auto. Jenže dědici byly i děti a ty byly jiného názoru. „Mami, mně už bude osmnáct, pochop, že chci to auto. A ty sbírky jsou i po našem dědovi. Víš, jakou musí mít strašnou cenu? Tak staré známky.“ Obořila se na mámu Markéta. Přidal se i Marek: „Proboha, proč jsi vůbec řekla, že jsou tady nějaké známky?“ Karolína ožila. „Jasně mami, necháme si to, Markéta si udělá řidičák a za rok pojedeme všichni k tomu moři.“
Dědictví se nevzdala, uvázala se platit dluhy. Kromě běžné práce ve fabrice, po večerech chodila uklízet kanceláře. Musela splácet. Jediná výhoda byla, že jí doma už nikdo nepeskoval, že není navařeno nebo naklizeno. To by už nezvládla. Dřela jako kůň. Za rok si Markéta opravdu udělala řidičák, Fábii se jí ovšem povedlo po měsíci naprosto zdemolovat. Jarka byla ráda, že se jí nic nestalo, ale přeci jen to mrzelo. Ona stále splácela. Za nedlouho jí přišel Marek nějaký divný. Skoro nemluvil, jakoby se bál. Ztrácela nad dětmi kontrolu, byla stále jen v práci. A pak to přišlo. Opět policie. Marka udali nějací kumpáni z party, do které se zapletl. Když jí předčítali, do čeho všeho je její Marek namočený, udělalo se jí zle. Ke všemu tomu ti kumpáni z něj ještě vytáhli ty cenné sbírky známek po dědovi.
Auto v háji, sbírky v háji, všechno, pro které tak dřela, místo, aby odřekla dědictví. Dědictví přijala i s dluhy, děti chtěly auto a sbírky. Nemají nic. Jen ty dluhy.
Markétě byl domov už malý, frnkla se svým přítelem na druhý konec republiky, prý tam mají levné bydlení a najde tam dobrou práci. Marek byl v podmínce a snažil se. Pracoval jako kuchař, šlo mu to, občas mámě přispěl i na domácnost.
Pár let byl klid. Marek se vypracoval, šel vařit do hotelu v Mariánkách, našel si tam přítelkyni i bydlení, už ho také moc nevídala. Doma jí zůstala jen nejmladší Karolína. Byla ze všech dětí nejsvědomitější. Dalo se na ni spolehnout. Vystudovala obchodku a dostala se na vysokou školu. Už se chystala promoce, navíc všechny dluhy byly splaceny a Jarka se rozhodla, že se vše musí oslavit. Konečně se cítila šťastná a uvolněná. Konec splácení, konec studia. Svět se jí začal barvit do růžova. Došla si ke kadeřnici, nakoupila na domácí oslavu, těšila se, že pozná Karolínina přítele. Pozvala i Markétu a Marka, ale odřekli. Přijet nemohli, či snad nechtěli. Takže oslava ve třech. Radek, přítel Karolíny, se jí moc líbil. Byl milý a vtipný. Pozorný. Po dlouhých letech dostala kytku a pochvalu. Jak jí to sluší. Po hodině pohodového tlachání ji Karolína ovšem šokovala. Radek pronajal byt. Budou žít v Praze. Jenže ten byt je třeba vybavit a také by potřebovali auto, je jedno jaké, ale chtějí konečně jet k tomu moři. Těší se na moře už asi třináct let, a ještě tam nebyla. Jarka koukala jako zjara. Nevěřila vlastním uším, co po ní její dcera chce. Dopřála jí studia, žádné peníze nemá, je ráda, že zaplatila všechny dluhy. Nemá jí co dát. „Ale mami, máš. Neboj se. Vždyť máš tenhle byt. Ten je jen tvůj. Koupila jsi ho od města za pár korun. Má cenu.“ Ano, pro dceru, která ještě nic nevydělala, bylo skoro sto tisíc pár korun. „Hele, mohla ses celého toho proradného dědictví tehdy vzdát, ale neudělala jsi to. Kvůli tomu, že Markéta chtěla auto a Marek sbírky. Dostali, co chtěli, ale já nedostala nic.“ Jarka šla do kolen. Obrazně řečeno. Byla prostě v šoku. Ten sympatický Radek kýval, že to tak je, že jeho Karolína si také něco zaslouží a Jarka kývla. Ručila svým bytem. Vzali si půjčku. Koupili auto, vybavení bytu, dovolenou v Malajsii, ale nespláceli. Telefon v Brně byl nedostupný, Karolína se neozývala.
A po pár měsících začaly chodit z banky výhružné dopisy. Je třeba platit, jinak byt bude zabaven. Karolína k nedostižení, splácet jejich půjčku neměla Jarka z čeho a pak to šlo už ráz na ráz.
Ten den přišla do práce uplakaná, stále měla v hlavě jen to, že je z ní bezdomovec a co všechno si musí přichystat do tašky, aby venku neumrzla. Zrovna se blížil mistr. Udělalo se jí zle. Ještě dostane vynadáno, že tam jen tak stojí a nedokáže pracovat. Začala se třást, myslela, že se svalí. „Proboha, co vám je? Takhle dělat nemůžete, ještě vám stroj rozdrtí ruku.“ Šla za ním na jeho povel. Odvedl ji do kanceláře, uvařil jí čaj. Ten chladný, podle ní nesoucitný člověk, se na ni usmíval a měl zájem o to, co se děje. „Nebojte se, přece taková šikovná ženská nebude spát někde pod mostem. Náš podnik má ubytovnu, dostanete do týdne místnost s vlastní kuchyňkou a sociálním zařízením. Berete?“
No bodejť by nebrala. Jarka popíjela čaj a tvářila se přihlouple. Stále jí to nedocházelo. Postaral se o ni ten, kterého měla v mysli celá léta jako nepříjemného, přísného a možná i zlého šéfa. Kývala hlavou, jako že nabídku bere a z očí jí ukápla slza. „Nebulte mi tady. A večer, jestli teda chcete, vás zvu na véču do hospody Na Růžku.“ Koukala. Hospody neznala a na večeři byla za svůj život tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Kývla. Ale bála se. Možná něco končí a něco jiného začíná. Je třeba se nebát a vykročit tou správnou nohou.
Co říct na závěr?
Jarka vše ukončila rázným a jednoznačným názorem: „Lituju, že jsem se kdysi vůbec zamilovala a vdala se za prvního chlapa, který mne chtěl. Manželství mi žádné štěstí nepřineslo. Bohužel ani děti, které jsem vychovala, mi do života slunce nepřinesly. Naopak. Jen strasti a trápení.“
