Článek
Občas prostě byly dny, kdy mě tak nějak nic nebavilo, prostě jsem se nudila. A je zajímavé, že tu nudu si pamatuji celkem dobře, jak byla vlastně otravná. A jeden z těch dní byl tak nudný, že se mi vryl pod kůži a dodnes si na něj pamatuji.
Byla jsem asi pětiletá, hrála jsem si v pokojíčku, ale záhy mě to přestalo bavit. Jdu tedy do kuchyně, babička začíná chystat oběd. „Babí, co mám dělat?“ „Běž do pokojíčku a postav zvířátkům nemocnici.“ Vytáhla jsem krabičku s hliněnými zvířátky. Některá byla nová, jiná už poděděná, pejskovi chyběla nožička, kravička přišla o vemínko, prostě hotový lazaret. Základ domečku jsem měla od dědečka ručně vyrobený, stejně jako nějaký nábyteček. Ošetřuji zvířátka, ukládám je do postýlek. Hotovo. „Babičko, pojď se podívat. Už to mám hotové.“ „Jo, za chvilku tam jsem.“ Babička prohlíží nemocnici a nutí mě ještě ošetřovat zvířátka. Jenže nyní je ve zvířecí nemocnici polední klid. Prostě se mi s nimi nechce už hrát. „Tak pojď, pomůžeš mi s vařením.“
Dostávám nějaké nádobí a dělám, že vařím s babičkou. Jenže nemůžu rozpouštět máslo na sporáku, rozbíjet vejce a to mě moc nebaví. Nádobí odkládám. Jdu do pokoje. Na okenním parapetu je hrdlička. Občas jim s dědečkem sypeme. Teď tam nic není. „Babičko, hrdlička má hlad. Dej mi nějaké drobečky, já jí nasypu.“ Babička přerušuje svoji činnost a hledá, co by mohla hrdlička sežrat. Společně jí to sypeme na parapet. Čekám, až přiletí, ale nic.
Jsem ještě více otrávená. „Už se nevrátila. Co mám dělat?“ „Pojď, Evičko, budeš psát.“ Možná se nyní divíte, ale babička mě naučila psát i počítat velice brzy. Vždyť to byla stará kantorka. Dostala jsem papír a tužku. A už píšu: „Eva, máma, děda….“ Babička diktuje, ale je nějaká nervózní. Něco si brblá pro sebe, snad cosi nevykynulo, nebo překynulo. Šajtle vlasů jí padá do čela a dost se potí. „To je horko, asi bude po mně,“ dí a otevírá okno. A diktuje dál: „Maso, mouka, voda…“ „Mě už to nebaví!“ „Tak si sedni k oknu a počítej auta.“ „Babi, a kdy už půjdeme na procházku?“ „Po obědě.“ „Tak já už chci jíst.“ „Počítej auta.“ Sedím otrávená u pootevřeného okna, ale moc počítat nestíhám. Jezdí jedno za druhým, bydlíme u hlavní silnice. Hrozná nuda. Odcházím do obýváku kouknout, jestli se nevrátila ta hrdlička. Není tam. Procházím byt a nemám vůbec chuť si s něčím hrát. Jsem prostě naprosto zpruzená nudou. Takže se loudám zpět do kuchyně. Babička zrovna klečí před špajzem, je na všech čtyřech, hlavu zabořenou ke dnu špajzky, asi loví brambory.
„Babi, já se tak strááášně nudím. Co mám dělat?“ „Víš co, Evičko, vlez mi na záda. Vlez mi už konečně na záda.“ Co to? Poprvé v životě babička ztratila svoji svatou trpělivost, poprvé dala najevo jakousi rozmrzelost. Už tehdy jsem cítila, že to složité vaření nějak nepostupuje podle jejích představ a přesto jsem jí neustále obtěžovala svojí nudou. Ale tehdy do mě vjel čertík. Nuda byla pryč. Babička ji prostě vyřešila. Jakmile to dořekla, tak jsem hbitě přiskočila a vlezla babičce na záda. Nebylo to nic obtížného. Byla na všech čtyřech, jak lovila ty brambory ze špajzu, hlavu zaseklou mezi regály. A já se smála jako blázen. „Babí, tak jsem na těch zádech! Hurá!“ Den se rozzářil. Bylo po nudě.
