Článek
Hostinská zvedá židle a blýská po nás očima. „Prosím vás, já už mám mít zavřeno, chci jít spát, tak urychleně zaplatit.“ Jsme poslední partička, ale co se dá dělat. Ve veselé sestavě opouštíme lokál, jenže nám se na rozdíl od té servírky spát nechce. Jsme ve výborné náladě. „Já jsem doma dneska sám, můžeme jít k nám.“ Karlova nabídka se prostě neodmítá a cesta zrovna vede okolo non-stopu. Chlapi se zásobují pivem a ženské vínem. Vašek bere ze stěny Karlova chlapeckého pokoje kytaru a začíná brnkat. Ostatní zpívají, ale písničky jsou to tklivé a my máme náladu veselou. „Hele tohle si nech pro dětičky k táboráku, zahoď ten krám. Ať Kája pustí něco lepšího.“ Velí Lída. A Karel se chce pochlubit. Už to ladí. Byt ozvučí pořádné taneční songy. Kuchyň starého cihlového bytu je prostorná. Mezi linkou a jídelním stolem vzniká improvizovaný parket. A hned jsme to také rozjeli. Křepčení se střídá s odpočinkem s cigárem u stolu. Kuchyň je plná kouře, Karel otevírá okno. Ven se line dým a hluk. Je nám to fuk, paříme dál, prostě mejdlo, jak má být.
Tempo se zpomaluje, přišla řada na ploužáky. Než jsem se stihla rozkoukat, po mém manželovi skočila Jana. Čert ví, jak se k naší partě nachomýtla. Někde v té hospodě, kluci jí asi odněkud znali a ona měla nějakou bolístku, kterou jim potřebovala svěřit. Světabol jí dávno přešel. Tiskne se k mému manželovi více, než je zdrávo. Bere ho za ruku a vede ke stolu. Usedá si s ním drze proti mně a něco mu šeptá. Usmívá se na něj jako měsíček. Ve mně to už dost bublá. Dělá si snad ze mne srandu? A co ten můj osel? Kouká do stolu, jen poslouchá a občas zakývá. Karel je na rozdíl ode mne nad věcí. „Kdo je to vlastně ta Jana?“ Ptám se ho. „Ty to nevíš?“ Koukám jako zjara, proč bych měla znát nějakou Janu. „Vždyť to je dcera podnikatele Dostála. Chodila předtím s Ludvou a on jí nechal. Chtěla to pořešit.“ Tak mladá Dostálová. Pan podnikatel si myslí, že mu patří celé město a slečna dcera, že jí může patřit každý chlap, na kterého si zamane. Jo, to se děvenka zmýlila. Mám po náladě.
Hudba utichla, všichni už mají tance dost a sedí u stolu. Proti mně stále Jana s mým mužem. Nestydatě mu něco šeptá a lepí se k němu. Náhle se oba zdvihají a procházejí kuchyní. Ona ho snad vede do ložnice. Můj manžel ovšem zastavuje, přece jen tohle ne, ale Jana se snaží dál. A já už se neudržím. Popadnu paraple a začnu svůj nevybíravý hlasitý proslov: „Tak hele, tohle je můj manžel, jestli ti to nedošlo, takže koukej mazat, ty…!“ Mávám parapletem, v cestě stojí vykulený manžel. „Co ty?“ Bum a už jednu chytl deštníkem. Jana se spěšně obouvá a já jí ženu deštníkem po schodišti dolů, včetně hlasitého slovního doprovodu. „Počkéj Evičko, ona to tak Jana nemyslela.“ Snaží se jí omluvit Karel, který vyběhl za mou. Doháním Janu před domem. „Co si o sobě vlastně myslíš? Ty podnikatelská dcerunko? Koukej si sehnat nezadanýho chlapa! Mně do zelí nepolezeš.“ Plesk deštníkem. Jana zdrhá. Fuj, to byl závěr večírku. Karel stojí ve vchodových dveřích a já se s ním vracím po schodech nahoru k jeho bytu. Snaží se mně uklidnit a omluvit Janu. Je to dobrák.
V prvním patře se otevírají dveře a stojí v nich rozkacený chlap v pyžamu. „Chceš přes držku?“ Karel přichází blíž a se svojí bezelstností a slušností se ptá: „Prosím?“ „Ptám se tě, jestli chceš přes držku?“ Karel kulí oči, trochu se kymácí. „Ne, prosím, to bych nechtěl.“ Odpovídá zdvořile „No tak se nad sebou zamysli. Řvete v bytě, dupete jako koně, vyhráváte jako na pouti, z bytu jde smrad, pak ječíte po chodbě a nakonec venku. Tak abys nedostal přes hubu.“ „Ne, prosím, to bych opravdu nechtěl.“ Potvrzuje slušňák Karel své původní tvrzení. Trochu se kymácí, ale klaní se sousedovi. Ten zakroutí hlavou a zabouchne dveře. Všichni opouštíme byt jako tiché myšky, Karel jde spát. S manželem si to ještě vyříkám.
