Článek
Venku prší. Koukám smutně z okna kuchyně. Je všední den, dopoledne. Jsem doma s babičkou a dědečkem. Všichni jsou v práci, nikdo venku nechodí, ale na silnici je hustý provoz. Po dlažbě rachotí jeden náklaďák za druhým. Stříkají do dálky vodu z kaluží. Prší jim do otevřených korb, které jsou plně naložené vytěženým uranem nebo hlušinou. Jedou z místních dolů. Ty s hlušinou na nějakou místní haldu, ty s uranem dál.
„Nepůjdeme na procházku? Budou tam šneci.“ „Až přestane pršet, mohl by tě vzít ven děda, já bych měla alespoň klid na vaření.“ Povídá babička. Kývám hlavou a přeju si, aby už bylo po dešti. Těším se na ty šneky. Běžím si přichystat krabičku, vezmu si jich pár domů, udělám s nimi šnečí závody a pak je zase odnesu do přírody. Konečně vycházíme.
Děda mě vede známou ulicí ven za město. Všude jsou louže a bláto. Ale už jsem našla tři pěkné malé šneky s proužky, mám je v krabičce i s listy pampelišky, aby neměli hlad. Velcí šneci u nás nejsou, ale mě stačí i ti malí. „Sakra, to je ale bláto.“ Rozčiluje se děda. Vykračuje jako vždy v obleku a naleštěné polobotky má už pěkně obalené blátem. „Do polí nemůžeme, pojď, půjdeme k haldě.“ Halda je poblíž, cesta blátivá není a já se už těším, že najdu třeba nějaký krásný kamínek. Na haldách je totiž spousta kamenů, ale některé jsou krásné. Nejkrásnější jsou ty, které mají uvnitř maličkou jeskyňku a tam kostičky stříbrné nebo zlaté. Vím, že to není přímo to drahé kamení, je to krystalický pyrit nebo galenit. Od dědečka a babičky toho vím spoustu o přírodě, už jako malá holka, každá procházka je vlastně malá naučná stezka. Přímo na haldu vyjít nemůžeme, kdyby nás nesrazil cestou náklaďák, co tam veze ty šutry, tak by nás určitě někdo vyhnal. Jdeme podél haldy. Jedna strana má mírnější sklon a děda začíná šplhat nahoru.
„Dědečků, počkej, já jdu taky!“ Snažím se za ním šplhat, ale jde to špatně, kamení mi ujíždí pod nohama a v jedné ruce navíc svírám krabičku se šnekama. „Nechoď za mnou! Strašně se to sype.“ Volá děda. Šplhání mu také nejde. Vždycky popojede o kus dolů. Já už mám odřenou dlaň a raději si prohlížím kamínky dole. Hledám ten s jeskyňkou a krásnými krystalky. Nejednou šutry zahučí a dědeček mi přijede k nohám. Sesun šutrů mi málem zasype krabičku šneky. „Dofrasa!“ Zaklel dědeček a sehnul se pro klobouk, který mu spadl z hlavy. Najednou se ovšem ohýbá k zemi podruhé. Určitě našel krásný kámen. Koukám, co bere ze země. Je to obyčejnej ošklivej šutr.
„Evičko, podívej, co jsem to našel.“ Dědeček se rozzářil. Podívej, to je, viď. „Hmmm.“ Nechci dědečka zarmoutit, ale kámen mi vůbec hezký nepřijde. Prostě černej dost hladkej a trochu lesklej šutr. Připomíná mi kus asfaltu. „To je uran. A jakej krásnej! Čistej!“ Děda září. „Vezmi si ho do ruky, jak je těžkej. Beru šutr velikosti menší brambory do ruky a musím uznat, že těžkej je. To jo. Děda strká svůj poklad do kapsy saka a jdeme k domovu. Já kamínek nenašla, ale mám alespoň ty šneky. Děda je ovšem šťastnej. Babička šťastná nebude, až uvidí, jak jsme špinaví.
„Podívej, Janinko, co jsem našel.“ Tahá děda svůj poklad z kapsy. „Proboha, jak to vypadáte?“ Babička vůbec nesdílí dědečkovo nadšení, jen zírá na naše oblečení. „Tohle, přesně tohle tady těžej. To je ten uran. Smolinec. Takovej krásnej kus!“ Babička je zděšená. „Proboha, vždyť to září, víš, jak je to nebezpečný?!“ Běžím dát krabičku se šneky na balkon. Dědeček si jde vystavit svůj poklad na okno do ložnice.
Takhle šťastného dědu jsem už dlouho neviděla. Po obědě jde mýt babičce nádobí a lehce si pohvizduje. Přichází z práce moje mamka. Usedá ke stolu v kuchyni. Děda luští křížovku, pohvizduje si a usmívá se pod vousy. Je to nevšední situace vidět dědu takhle dobře naladěného.
„Co to, že dneska tak záříš?“ Podivuje se moje maminka. „To má z toho uranu, co dopoledne našel.“ Dí babička od trouby, ze které zrovna tahá napečené buchty. „A teď nám to tu září v ložnici.“ „Ale Janinko, vozí nám toho tuny hned pod oknem od rána do večera a ty naděláš z jednoho kousku! Pojď se, Miládko, podívat, co jsem našel při procházce s Evičkou.“ Vede můj děda mamku do ložnice, aby se jí pochlubil. „Stejně to půjde z domu.“ Nevzdává se babička. Smolinec na okně opravdu nějakou dobu byl, pak někam zmizel. Po jeho osudu jsem už jsem raději nepátrala. Jestli se odvážila babička vynést dědečkův poklad a zneškodnit ho, nebo přiměla dědu? Kdo ví.
