Článek
Nad organizacemi, které pořádají sbírky, jsem se mnohokrát zamýšlela a Donio jsem měla za opravdu spolehlivé. Po nehorázné sbírce na vdovu Ptáčkovou mi i tato organizace vypadla z oka. První věc je ta, zdali vybrané peníze doputují ke svému žadateli. Ano, zřejmě doputují, v tom bych problém neviděla. Jenže jak je možné, že si kdekdo může vlastně žádat o cokoliv? Kde je nějaká míra a hranice?
Před pár lety mě zaujala sbírka na rodinu, kdy byl pán těžce nemocný, po havárii, odkázaný na lůžko už nějaký ten rok, paní se o něj starala, nemohla do práce, ale přesto s tímto ochrnutým mužem plodila další děti. Milovala je a chtěla jim dopřát to nejlepší. Pán zemřel, paní už mohla do práce, přesto žádala další peníze. Potřebovala je, aby děti mohly studovat a rozvíjet své zájmy. Koníčky a kroužky, starší dcera už byla na VŠ, proč nemohla třeba na brigádu a bylo zapotřebí tahat peníze od dárců, nepochopím. Dětí bylo hodně a potřebovaly toho také hodně.
A protože ani já neměla život lehký, tak jsem se obrátila na tuto dobročinnou organizaci s dotazem, proč jsou na paní pořádány opakovaně sbírky. Třeba by mohla převzít trochu zodpovědnosti na svá bedra a nepořídit si se svým těžce nemocným partnerem další děti, nebo počítat s jistým uskrovněním, se kterým musí počítat tisíce rodin v republice.
A tato organizace mi velice slušně odpověděla. Prý mne velmi obdivuje, jak jsem ustála své složité životní situace, ale případ této paní jim dodal určitý pan xy, což jsem nepochopila, jestli to byl nějaký muž, který vyhledává případy, které potřebují pomoc, a oni po dodání příběhu sbírku vyhlásili. Každý na tom, prý, není tak dobře jako já, která jsem se s osudem porvala, jiní pomoc potřebují a je na zvážení každého, jestli přispěje či ne. Případ prostě nijak nezkoumali. Byl jim dodán. Rozjela se sbírka. Kdo chtěl, dal, kdo nechtěl, nedal.
A aby bylo jasné, o co mně konkrétně jde. Je jasné, že se ke každé sbírce může postavit každý podle svého uvážení, jenže jsme zároveň každý jiný. Kde je ta míra toho, co kdo a kdy může požadovat? Kde se bere? Organizace to zřejmě nehlídají.
Žadatelé
Jeden chce toto a další tamto, jiný nemá nic, ale neodváží se o nic žádat, jiní mají milióny, a když se jim život zkomplikuje, tak si žádají další milióny, je to jejich standard. Drzosti se meze nekladou.
Dárci
Skupina dárců je velice různorodá. Jsou to lidé s vyššími, ale i nižšími příjmy. A pak tu může vzniknout situace, kdy se dobrotivá osoba, která sama žije jen z minima, skládá na někoho, kdo si žije na mnohem vyšší životní úrovni. Je to její věc. Nikdo ji nechrání, podlehla jímavému příběhu, pošle padesát nebo pět set korun na konto. Je to dobrák, který si sám utrhne od úst a slzí nad dojemným příběhem. Podle těchto organizací je to jeho věc. Mohl si sám vybrat, komu přispěje a komu ne. Ano, to je pravda. Ale kdo se v tom má vyznat? Tolik dobročinných organizací, tolik tklivých příběhů, kdo to má všechno zkoumat?
První v řadě by měla vše prověřit organizace, která sbírku pořádá. Stanovit jakousi hranici, kam až je možné jít. Proč, kdy, v jaké situaci a kolik.
Chápu, že je věcí každého, jak se rozhodne. Dá – nedá. Jenže dobrá duše dá podle toho, jak je příběh vykreslen. Obdarovaný se možná nad částkou jen ušklíbne.
