Článek
Snad jen dobrodruzi, kteří se odhodlají na takové chatě strávit víkend. Pro vodu do studánky, nádobí rychle ošplíchnout, svítit petrolejkou a potraviny uložit do chladného sklípku. U společného ohně už nehraje kytara, už nikdo nezpívá, chaty jsou opuštěné. Původní majitelé vymřeli, jejich práce přišla, dalo by se říci, nazmar. Potomci vyráží raději k moři. Bez jakékoliv starosti se dosyta najedí a napijí a vykoupají se ve slaných vlnách. Na romantické výhledy z oken chat není nikdo zvědavý. Je každému jedno, že shléhne z oken koryto řeky, lesknoucí se v západu slunce. Do řeky by se stejně nikdo koupat nešel. Břeh může být bahnitý nebo kamenitý a plný pijavic. Navíc v chatě, která nemá vodu, není možné spláchnout nečistotu z řeky. Je jedno, že babičky se koupaly s radostí v této řece a měly ji místo koupele ve vaně. Je dnes řeka špinavější nebo je generace náročnější? Snad vybudovat u chaty bazén, nebo jen třeba solární sprchu?
Nároky se prostě mění. Doba je hektická, všichni chvátají, jsou vyčerpaní a psychicky vysátí. Potřebují si odpočnout a nechtějí nic řešit. Nikoho ani nenapadne tahat od studánky pitnou vodu nebo shánět soušky na ohýnek. I když ohýnek se přestěhoval na gril a většinou se používá dřevěné uhlí. Koupené.
A tuší vůbec někdo, kolik dřiny stálo předky vystavění jejich chaty, která dnes smutně kouká svými zavřenými okenicemi do okolí? Na stavbu bylo třeba se nějak dopravit a také dovézt materiál, což člověk bez auta prostě nedokázal. Dalším velkým zádrhelem bylo materiál vůbec sehnat. Někteří si vyráběli dokonce cihly svépomocí. Na stavbě musela pracovat celá rodina, včetně manželky a dětí. Nebylo to vůbec jednoduché. V sobotu byli všichni ještě v práci a vyrazit mohli až odpoledne. Na stavbu chaty mnoho času o víkendu nezbylo. Nic nezachránila ani dvoutýdenní dovolená. Ale lidé tehdy šli za svým cílem, kterému obětovali každou volnou chvíli. Makali a dřeli, až z jejich práce vznikla vytoužená chata.
Dnes chátrá. Nikdo z potomků o ni nemá zájem. Je malá a nemá vodu. Investovat se nikomu už nechce. Raději každý pojede k moři. Brány do celého světa jsou otevřené.
Výjimkou byl rok 2020, kdy u nás panoval koronavirus. Uzavřely se hranice, dokonce i okresy. Lidé zůstali uvězněni ve svých panelových bytech, na sídlištích. Toužili se nadechnout a nasát tu vůni přírody a volnosti. Jenže to byl pouhý záchvěv. Kdo mohl, tak vyrážel na svoji chatu, která třeba už mnoho předchozích let chátrala. Najednou přišla vhod. Jenže žádný velký boom v osidlování prázdných chat se nakonec nekonal. Další rok se vrátilo už vše do svých kolejí a každý se raději rekreuje u moře se vším komfortem, než aby trávil volné dny opravami chátrající a nepohodlné chaty.
Ovšem taková chata se vší výbavou se pronajímá dobře. Více místností, moderní vybavení, prostorná zahrada s bazénem, celoročně vířivka, v zimě sauna. Jo, to uspokojí i dnešní náročné klienty. To jsou výstavní chaty na výdělek. Ty malé, obyčejné, které přinášely tolik radosti a štěstí našim předkům jsou již většinou smutné a opuštěné. Zarůstají trávou, okenice uhnívají a střechy se propadají.
