Článek
A já se ptám proč? Co v tom vězí? Nějaký zvyk? Láska k tomuto pobřeží? Nemožnost se jinde domluvit? Výhoda dobrého dojezdu? Proboha, proč?
Už za bývalého režimu jsem byla častým hostem Jugoslávie. Krásné moře, trhy plné barevného oblečení, prostě ráj. Z cen se protáčely panenky, bylo to tehdy spíš na koukání.
V návštěvách jsem pokračovala také jako dospělá, už se svojí rodinou. Po revoluci se mnohé změnilo, postupně jsme si mohli i my dopřát na pobřeží nějakou tu večeři v restauraci nebo zmrzlinu. Dalo se tam dojet autem, to byla a je veliká výhoda. Část Čechů ovšem chtěla dovolenou co nejlevnější. Spočítali si, kolik bude stát benzín, kolik ubytování a na útratu vymezili jen pár korun. V autě se dalo přepravit veliké množství potravin. Takže si Češi vozili zásoby konzerv, vařili si v apartmánech, koupali se v moři a nic moc z nich Chorvatům nekáplo. Dostali jsme nálepku paštikáři. Byli jsme prostě už nějakou druhou kategorií letních hostů. Ale stále jsme jezdili doslova jako pominutí. Celé roky. A je to už třicet pět let od revoluce, kdy se nám hranice otevřely. Můžeme vyrazit do celého světa. Do Řecka, do Itálie nebo třeba do Afriky nebo klidně do Ameriky. Už s sebou nemusíme tahat ty Májky, zavařené guláše a pecny českého chleba. Jedeme klidně all-inclusive, máme pohodu, najíme se, co hrdlo ráčí, můžeme procestovat kus země. Ale ne. Češi stále milují Chorvatsko. Jsou ním posedlí. Sednou do svých autíček, nabalí kufr jídla a vyrážejí. Cesta je pohodlnější, už sviští po dálnici. Ani zamražená rizota nedojdou ke zkáze. Rodiny dále baští své dovezené potraviny a v posledních letech zase koulí očima nad místními cenami. Jo, jsou vysoké. Ale zarputilým Čechům, posedlým po Chorvatsku, to nevadí. Baští své řízky nasmažené doma, paštiky, vepřové a hovězí ve vlastní šťávě s rýží, dětem dovolí dvakrát za týden zmrzlinu a koupou se v moři, kde se válí na dovezeném ručníku tělo na tělo. Po lehátkách vůbec nebaží. Jsou přece skromní. Poslední den spočítají všechny drobné, které mohou utratit a zajdou si na večeři. Rybí talíř pro dva a dětem pizzu.
Také jsem jezdila. Proč ne. Je to tam přece krásné. Jenže ta kvalita ubytování a pohostinství šla hodně… nevím, jak to napsat slušně… prostě do háje. A za tu cenu si pořídím dovolenou o několik tříd vyšší. S jídlem, krásným mořem, nádhernou šnorchlovačkou plnou rybek. Nemusím se plahočit nikam autem, jsem přepravena letecky. Ráno odletím a odpoledne se koupu. Baštím a popíjím, co hrdlo ráčí, a mám k dispozici příjemnou obsluhu. Na tu v Chorvatsku prostě nenarazíte.
Chorvatská pláž
Ale proč Češi stále milují to předražené Chorvatsko? Hodí Chorvatům do chřtánu své našetřené úspory. Ale proč? Proboha, proč jsme tak zkostnatělí nebo hloupí?
1. Láska:
První možností je, že Češi Chorvatsko prostě milují. Nevadí jim předražené apartmány, sami si dovezou zásoby jídla, ze kterých se stravují a podniknou jedinou večeři, slavnostní, na závěr dovolené. Nikdy nic jiného nepoznali, jsou skromní, nevadí jim podřadné a předražené ubytování, kochají se krajinou, odpustí i znečištěné moře. Prostě skalní příznivci Chorvatska. Nikdy neporovnávali s jinými zeměmi, nikdy nesrovnávali a budou Chorvatsko chránit do posledního dechu.
2. Věrnost:
Chorvatsko milují, peněz mají dost, cestují i po jiných zemích, ale stále se vracejí do Chorvatska. Je jim jedno, jak je drahé. Je jim jedno, že v hospodě zaplatí majlant. Peněz mají dost, neškudlí. Je to pro ně nějaká vášeň. Jinde all-inclusive, tady mizérie. Ale ani to je neodradí. Jsou ochotni zde ponechat desítky tisíc.
3. Úspory:
Škudlilové nebo chudí toužící po moři: Ušetří nějakou korunu nebo si půjčí. Spí, jak se dá, většinou v autě, kde je možné zaparkovat. Jsou nemajetní, zadlužení, ale přesto po moři touží. Chtějí ho vidět po desítkách let. Chtějí dopřát svým dětem ten jedinečný pocit koupele v mořské, slané vodě. Vyrážejí jen na pár dní a bojí se, aby je Chorvaté nenačapali při nějakém nesprávném nočním parkování. Jde jim o moře. Jedí, co se dá ze zásob, které si dovezli. Chtěli si také zajít na jídlo, ale po zjištění cen to vzdali. Prostě na to nemají, ale jsou šťastní, že mohli navštívit moře za dobrý peníz. I jejich děti se mohou chlubit: My jsme byly u moře…
A já se ptám proč? Proč je to celé takto nastavené? Tak ráda jsem tam jezdila, ale toto odmítám. Už nejezdím tři roky, jako spousta dalších. Tak ráda si zaplatím ubytování, tak ráda bych se bez starostí najedla v nějakém bistru, či chorvatské hospodě… ale proč ty ceny jsou tak vysoké? Proč neodpovídají realitě? Ani u nás, v Čechách, si neskočím na obídek na výletě za pětistovku. Navíc na obídek ohřátý na nějakém minigrilu zakoupený v supermarketu za nepatrný zlomek ceny. Navíc s tím, že budu koukat na kyselé ksichty číšníků, čekat hodinu na obsluhu a ještě mít pocit, že obtěžuju. To ne.
Ale jsou země, kde si nás váží. Zachovejme naši hrdost a jezděme tam, kde o nás, jako o letní hosty stojí!
