Článek
Právě nyní by měl být opačný trend, a to trend výuky cílené přímo na děti s nějakým handicapem. Prostě přístup de facto individuální, nebo zde skupinový, kde ve třídě budou děti, které jsou samy sobě víceméně rovny. Jen tak se budou cítit dobře, jen tak budou moci porovnávat své výsledky s ostatními a získají ve své skupině své místo.
Je přece naprosto pochopitelné, že žák třeba na vozíku bez jakéhokoliv omezení mozkových funkcí může být zařazen do běžné třídy. Ať už s asistentem, či bez. Asistence zde bude pouze fyzická, bude třeba dopomoc s překonáváním různých bariér. Jenže dítě handicapované jiným způsobem, je velmi těžké do kolektivu zařadit. Takovému dítěti bude prostě chybět diferencovaný přístup. Přístup, kdy se bral v potaz jeho nedostatek, kde v kolektivu stejných dětí zažívalo toto dítě své úspěchy a mělo radost ze svého učebního pokroku. Kde se více vnímala praktičnost vzdělávání a nebral se tak silný zřetel na všechny odborné znalosti, které takto handicapované děti nemohou často ani svým rozumem obsáhnout. Nicméně chápou, že nedokážou obstát a nedokážou se poté těšit do školy. Chápou, že se nemohou srovnat se spolužáky. A to je vše ještě okleštěné od samotného vztahu mezi dětmi ve třídě samotné. Vždyť ty děti bystré nebo průměrné mají také své potřeby a nároky a je jich většina. Proč by 25 dětí z 28, muselo ve třídě čekat, než tři spolužáci konečně pochopí zadanou úlohu? Je to k nim nespravedlivé a ti tři, kteří se třeba snaží, ale prostě jim není shůry dáno, jak se říká, ti cítí, že se ostatním odcizují. V době, kdy mohli nasávat znalosti a dovednosti ve třídě svým rovných, mohli také i zazářit. Mohli být i prvními, kteří přišli na správné řešení, kterým se podařilo tu záludnost odhalit a přihlásit se učitelce. Ne, tady to prostě nejde. Sledují ty pohledy svých spolužáků, snaží se, ale cítí, že jsou brzdou. A asistenti? Čím více asistentů ve třídě, tím vetší neklid. Je to pochopitelné. Každý asistent komunikuje se svým svěřencem, ve třídě je šum a neklid.
Inkluze je prostě zločin na dětech s určitým handicapem. Je to tak, ačkoliv by si hodně rodičů postižených dětí přála, aby jejich děti byly přijaty do běžného kolektivu bez výhrad. Jenže je to na škodu těch dětí samotných. Je třeba si jednou pro vždy uvědomit, že vaše dítě nebude jako ostatní a za speciální péči by měl být každý vděčný. Ne se radovat do vhození svého děcka na pospas běžnému kolektivu a režimu. Je to k jeho škodě. Přichází o individuální přístup, a přitom na individualitu je v dnešní době kladen veliký důraz. Dnes je handicapované dítě o tuto možnost okradeno. V běžné škole tento trend nedokáže plnohodnotně nahradit žádný asistent. Ten jen více podtrhne neschopnost dítěte samotného se zařadit plnohodnotně do nějakého kolektivu svými silami. Ať jsou už jakékoliv.
Nevěřím v to, že výuku v nižších ročnících základních škol, ruší velice nadaní žáci, kteří se při vyučování nudí. Jsou prostě jen rádi, že už vše mají napsáno, vše pochopili, jen čekají na ty nejpomalejší a ztrácejí čas. A vyhořelý učitel? V důsledku této inkluze může učitel vyhořet raz dva. Jenže to není příčina inkluze, ale důsledek. Škola by měla být startovací rampou pro děti. Pro všechny. Jenže každé potřebuje jiný impulz k odrazu z té rampy. A s inkluzí se brzdí navzájem.
