Článek
Před Vánoci jsem se snažila dovolat své lékařce a požádat ji o recept na léky, které beru pravidelně už mnoho let. Vím, že je těžké se jí dovolat, telefon prakticky nebere, ale většinou reaguje na zprávu ze záznamníku. Začala jsem tedy volat. Nedovolala jsem se celý týden, telefon nikdo nebral, nesepnul ani záznamník. Někdy byl tón vyzvánějící, jindy obsazený. Vím, že lékařka nechce, abychom ji navštěvovali bez telefonického ohlášení, je nutné se ozvat předem i při akutních problémech, určí čas, na který se máme dostavit. Na jednu stranu je to dobré, eliminuje se tak počet nemocných v čekárně. Jen kdyby bylo možné se do ordinace vůbec dovolat. Po týdnu jsem byla už nervózní. Přišly vánoční svátky, mezi svátky měla lékařka dovolenou. Po novém roce jsem byla už bez léků a telefon stále nefungoval. Vypravila jsem se tedy do ordinace osobně.
Čekárna je k mému podivu narvaná k prasknutí. Lidé sípou, kašlou, smrkají. Nikdo nemá roušku, jdu alespoň otevřít okno. A už se ozve nějaký pán. Co na mě větráte, já mám horečku. Vysvětlit si nic nenechá, takže opět zavírám. Stavím se rovnou ke dveřím. Pohledy se ke mně upínají, lidé přemýšlí, proč je chci předběhnout. Vidím v jejich očích, že jsou také naštvaní, že zde čekají už dlouho a nemohou se dočkat, až konečně přijdou na řadu. Je vidět, že je jim opravdu špatně.
Mě je zase špatně z nich. Úplně cítím, jak na mne skáčou jejich viry a bacily. Otevřou se dveře, vychází paní, já se postavím mezi futra a začnu: „Prosím vás, já bych chtěla jen…“ „Teď jsem na řadě já, mě nikdo nebude předbíhat, já chci taky jen něco.“ Odhodí mě stranou starší dáma. A už vidím ty pohledy, které zabíjejí. Vidím, jak mě všichni ti, kteří tam sedí, nenávidí. Já chci jen poprosit o recept. Ani na něj už nespěchám, jsem bez léků stejně už dva dny. Sednu opět mezi ty nemocné, šálou si kryju dýchací cesty, dveře se otevřou, přiskočím a začnu: „Prosím vás, já bych chtěla jen…“ Okolo projde mladík, zakroutí hlavou a přiklapne mi dveře před nosem. Chce se mi bulet. Nevím, jestli mám čekat dál, nebo přijít později, či to snad zkusit další den. „A co tam vlastně chcete u doktorky?“ Ptá se paní středního věku. „Potřebuju předepsat léky, které pravidelně beru, nemůžu se dovolat.“
„No to nikdo, proto je tu tolik lidí. Sestra marodí a doktorka telefonáty asi nevyřizuje.“ Kývám hlavou. A ta dobrá duše vidí, jak jsem v koncích a má skvělý nápad. „Napište mi pro doktorku vzkaz a jděte domů, ať tu něco nechytíte. Já jí to předám.“ Děkuju, jsem šťastná za nabídku té empatické paní. Večer jsem měla v mobilu už erecept včetně sms omluvy od lékařky. Vše mi vysvětlila. Byla to souhra náhod. Indispozice sestry a špatná aktualizace softwaru.
Ano, jedna hloupá a výjimečná situace a stala jsem se terčem nenávisti. Tak zbytečné. Stačilo by mi dvacet vteřin, abych mohla vyslovit to, co mě trápí. Z celé čekárny se mě zastala jen jedna paní. Ostatní na mě hleděli jen nenávistně. Té hodné paní děkuji z celého srdce.
