Článek
Nesu běžný nákup z obchodu, fičí ledový vítr, hlavu mám skloněnou k zemi. Už chci vstoupit na přechod, ale ve škarpě leží jablko. Pěkné jablko. Na výstavu by asi nemohlo, zase tak krásné nebylo, ale přece jen to bylo pěkné jablko. Už se chci sehnout a jablko sebrat, ale co když na mne někdo kouká, co když mne někdo pozoruje? Co si řekne? Sbírá odpadky ze země? Jablko míjím. Hned vedle je jídelna základní školy. Některé dítě si jablko vzalo, ale ani ho neochutnalo a zahodilo. Je mi ho líto. Ne toho děcka, ale jablka. Zastavuji a dělám krok zpět. Beru jablko do tašky. Bude dobré pro domácí zvířátka. Je mi už jedno, co si kdo o mně myslí. Jenže jdu k domovu a mám čím dál větší chuť na to nalezené jablko. Za chvíli se vrací manžel z práce. Stavil se v obchodě. Přinesl veliký pytel červených jablek. Jsou krásná, ale nelákají mne. Myslím na své nalezené obyčejné zahozené jablko. Nechci na něj myslet. Je to odpad ze škarpy. Jenže mi to nedá. Manželovi chystám svačinu a oběd na druhý den. Přibaluji mu to krásné rudé koupené jablko a já se už neubráním své chuti na toho nalezence z příkopu. Než dobalím jídlo na druhý den pro manžela, je nalezenec ve mně. Tak sladký a šťavnatý. A to jablka téměř nejím. Tohle mě dostalo a získalo si mě.
