Článek
Dědeček i babička chodili rádi do přírody. A také rádi houbařili. Ovšem v jejich případě to byla spíš procházka lesem, žádné ranní pobíhání po lese s cílem naplnit proutěný koš. Auto nebylo a byli jsme tím pádem dost omezeni volbou lokality a navíc jsme do lesa vyráželi i v době, kdy téměř žádné houby nerostly, ale v lese bylo krásně i tak. Na pár úlovků nám stačil papírový sáček. A tak jsme jednoho letního dne vyrazili vlakem k lesu.
Les v kopci, slunce peče, musíme přejít kus cestou mezi poli. Babička v šatech je zchvácená. Teče po ní pot, sotva jde. „Fando, já tam snad nedojdu. To je dálka. A ten hic.“ „Ale maminko, tak pomalu, za chvíli tam budeme.“ Dědeček se nepotí vůbec, což nechápu. Má na sobě oblek a na hlavě klobouk. Dorazili jsme k prvním stromům. Babička ihned usedá na pařez a vydechuje. „Já si tu musím sednout, nebo bude po mně.“ Čekáme, až babička nabere dech a já mezitím stavím z klacíků malou chaloupku pro zvířátka. Poté postupujeme konečně do lesa.
Žádná houba v lese jako na potvoru není. Prostě nic, les je mrtvý, dokonce ani ptáci moc nezpívají, i přes koruny stromů prochází letní horko a opeřenci čekají na vlahý podvečer, aby se konečně rozezpívali. Dědeček kontroluje na hodinkách čas, abychom se stihli vrátit a neujel nám vlak. Je čas na svačinku. Usadíme se na mechu a babička mi dává rohlík a vařené vajíčko. Takhle v přírodě prý chutná nejvíc. Po svačince je čas na návrat. A náhle v malé prohlubni je cosi podivného. Je to velké a čistě bílé. Běžím k tomu, po té nudě bez hub konečně nějaká zajímavost. „Dědo, co to je?“ „To nevím.“ Skláníme se nad tou podivností ležící si jen tak v lese. Děda předmět opatrně nazdvihuje a prohlíží. Je opatrný. „Může to být poklad?“ ptám se. Po všech těch dobrodružných příbězích, co mi dědeček přečetl před spaním, mě ihned napadlo, co by to mohlo být. „To nevím, co to je. Možná poklad. Nebo něco jiného.“ Babičku poklad nezajímá, kroutí z povzdálí hlavou. „Pojďte už, vždyť nám to ujede!“ Musíme jít za babičkou. Poklad je veliký, celý se odnést nedá. Jenže může být poklad bílý? Neměla by to být spíš nějaká truhla, nebo hrnec s penězi? A že to tam jen tak leží. Vrtá mi to hlavou.
„Dědo, co když to byl poklad a my ho tam museli nechat?“ Ptám se už ve vlaku. Je vidět, že i děda je nesvůj. Jako kluk zkoumal tajné chodby, které vedly do podzemí zámku v Litomyšli, určitě si přál najít poklad a třeba ho mohl najít dneska. To je škoda, že už jel vlak. „Škoda, že jsme neměli víc času, viď, nemohli jsme to vyzkoumat.“ „Stejně jsme neměli nářadí. Jen tak se to otevřít nedalo.“ „Ach, jo.“ Poklad mám v hlavě až do večera, ale děda také. „Zítra se tam vrátíme, vezmu nějaký vercajk. Co říkáš?“ Oči se mi rozzáří. „Jó, dědečku můj zlatej!“ Tak strašně se těším na to dobrodružství, ani usnout nemůžu.
Ráno už dědeček nachystal svoji koženou aktovku a skládal do ní šroubováky, kleště, pilku a další nástroje. „Babičko, pojedeš taky?“ „Prosím tě, taková hloupost. Někdo tam něco zahodil. A já tady mám práce dost.“ „A kdo nesl něco tak velkého, jen aby to zahodil v lese?“ To babička taky neví. Pro mě a pro dědu je to prostě poklad. A už chvátáme na místo. Děda si věc prohlíží, opatrně ji obrací. Já už začínám váhat. Jako poklad mi to už nepřijde. Je to velké a připomíná mi to sporák. Je to stejně bílé a hladké, ale pevně zašroubované do jedné ploché, ale velké bedny. „Jdi dál a schovej se za stromy.“ Děda mě odhání. Já to chci vidět, co v tom je. „Proč mám jít pryč, chci to vidět.“ „Třeba kdyby to bouchlo.“ „Ty myslíš, že je to bomba?“ „Třeba jo. Proto jdi dál, když to bouchne.“ Odcházím smutně z dolíku pryč a ulehám do mechu za stromy opodál. Děda vypadá legračně. Klečí v tom obleku v kapradí, klobouk na hlavě a demontuje ten poklad nebo bombu. Trvá to strašně dlouho. Nemůžu se dočkat. „Tak pojď, už můžeš jít!“ Volá děda. Letím jako splašená. Nebouchlo to, tak doufám, že to je ten poklad.
Zírám do útrob bílé bedny. Nevěřím svým očím. Nejsou to žádné perly, ani zlato, je to něco, co jsem ještě v životě neviděla. „Co to je?“ „Skelná vata.“ „A k čemu to je? Co to vlastně bylo?“ „Nějaká tepelná izolace.“ „Aha.“ Děda balí vercajk, podává mi ruku a jdeme zklamaně na vlak.
