Článek
Pronajmout výhodně byt? Někomu se zadaří, jiný je nešťastný. Nejhůře na tom mohou být důvěřivci, poctivci a slušní lidé, kteří chtějí pomoci člověku v nouzi. Posléze litují, že do pronájmu vůbec šli, že se nezachovali stejně jako stovky, či snad tisíce jiných, kteří se pronájmu bojí jako čert kříže a zděděné byty si drží prázdné a nevyužité.
Panu Maláskovi rychle za sebou odešli oba rodiče. Zdědil po nich byt, ve kterém sám vyrůstal. Rodičům byl přidělen po výstavbě v šedesátých letech podnikem, ve kterém pracovali. Krásné zděné 3+1 se dvěma balkony. Přímo na náměstí v okresním městě s výbornou dostupností dojíždění za výdělkem do Prahy. Byt už kdysi rodiče odkoupili za nějakých pár tisíc od města, dům byl zateplený, okna plastová, jen byt samotný byl v původním stavu. Čistý a udržovaný, ale se starými obklady, rozjetými parketami a původními elektrickými rozvody. Pan Malásek už od vojny bydlel 300 km daleko, byt ovšem prodat nechtěl, trochu naivně se domníval, že by se do něj jednou chtěla přestěhovat jeho vnučka. Jen co podal inzerát s nabídkou pronájmu, hrnuli se zájemci.
Nejvíce mu padla do oka slečna s partnerem. O pronájem moc stáli, čekali rodinu. Byli tak milí a slušní a tak se zhotovila smlouva na pronájem na dobu neurčitou. Byt dostali k pronájmu se vším vybavením. Kompletně zařízený, a aby toho nebylo málo, přidal jim ještě do užívání prostornou garáž asi 100 metrů od domu. A to vše za 9000 Kč včetně poplatků za služby, spotřeby energií, fondu oprav, prostě sakumprásk vše dohromady za hubičku. Je pravda, že je to už deset let, ale nikdy ho ani nenapadlo nájem zvýšit.
První roky bylo vše, jak má být. Peníze chodily pravidelně. Po pěti letech placení začalo haprovat. Jenže pan Malásek byl hodný člověk, občas něco odpustil, nebo počkal. Utekly další dva roky a platby přestaly chodit úplně. Kontaktoval svoji nájemnici, jenže ta už v bytě nebydlela. Odstěhovala se a její partner, kterého si mezitím vzala, zůstal v bytě sám. Užívací právo přešlo tedy na něj, jakožto na manžela. Jenže ten se s placením vůbec neobtěžoval.
V kdysi klidném domě se začalo dít zvěrstvo. Rozkopané vchodové dveře, pozvracené schodiště, nepřetržité pochybné návštěvy, které kopaly do dveří bytu nájemníka pana Maláska. Rušení nočního klidu řevem, hádkami, hlasitou hudbou do ranních hodin. Zakuklené existence posedávající na schodišti, návštěvy policistů bušících na dveře. Vykradené sklepy, vypáčené dopisní schránky, počmárané zdi. Dalších sedm slušných rodin mělo strach jen po chodbě projít. Pan Malásek byl zděšen, stále mu někdo volal a stěžoval si, všichni požadovali, aby situaci vyřešil. Jenže jak? Pan Malásek postupoval přesně podle zákonu. Nedostal zaplaceno už více než tři měsíce, nájemník dostal výpověď bez výpovědní lhůty. Jenže se nic nestalo, nájemník, říkejme mu třeba Milan, si v bytě řádil dál.
Řádil ve dne, v noci. Ostatním kopal do dveří a vyhrožoval, muži se s ním hádali, ženy se bály. Plakaly. Velký zádrhel způsobil právě také původní pronájem slečně, který později přešel na jejího manžela. Ani s ní nebylo možné se nijak domluvit. Všechny dluhy měly jít za ní, jenže ona s tím nesouhlasila. Začala probíhat soudní stání a nebylo žádné východisko. Byt pana Maláska se měnil v hrůzostrašné místo. Posprayované zdi, vymlácené dveře. Původní vybavení rozmlácené a vyházené na chodby a do sklepních prostor. Nájemník se nikdy k soudu nedostavil, vše naprosto ignoroval a jel si stále svoji notu. Beznaděj pro pana Maláska, ale i pro ostatní obyvatele vchodu. Někteří dokonce nabízeli radikální řešení, od vypnutí elektřiny nebo plynu nebo násilné vystěhování. Jenže pan Malásek byl poctivec a chtěl vše řešit jen právní cestou. Už třetí rok mu přišel nedoplatek za byt přes dvacet tisíc, to pochopitelně platil vše ze svého, žádné platby nedostával. Ostatní majitelé na něj měli ještě vztek, protože rozpočet spotřeby je poměrový a i ostatní dopláceli za nájemníka, který topil v celém bytě jako o život a přitom nepřetržitě větral.
Pan Malásek šel od soudu k soudu. Už mu šlo jen o to, zbavit se parazita v jeho bytě. Téměř každý den si někdo stěžoval, předseda sdružení majitelů bytů na něj tlačil a navrhoval nezákonná řešení, která by toho chlapa z bytu dostala. Poslat tam jisté lidi, kteří ho vystěhují raz dva, ale pan Malásek odmítl. Stížnosti na občanské spolužití se množily i na městském úřadě a lidé chodili vypovídat, co strašného se v jejich domě děje. „Je to, jakoby chtěl všechno záměrně zničit. Všechno rozláme, vyláme, dráty ustřihá, dveře vykopá… Bojíme se ho. Nevíme, co od něj čekat… Slyšela jsem za jeho dveřmi volat ženu o pomoc. Volala jsem policii, ale nikdo jí dveře neotevřel… Celou noc bušil do něčeho na chodbě. Nemohli jsme spát. Děti se bály… Pořád na nás někdo zvoní a chce pustit do vchodu. Pak mu kopou do dveří. Policajti tam byli už mockrát, ale nikdy neotevřel…Ukradl hasičák, zničil dveře ke sklepům, na schodech sedí podivná individua v kapucích, bojíme se kolem nich procházet… Nám pomočil dveře a křičel: Ty děvko, tebe stejně jednou zabiju. Plakala jsem…“
Pan Malásek ustoupil ženě, se kterou kdysi sepsal smlouvu, už po ní nic nechtěl a konečně došlo ke shodě. Mohl podat žalobu na vyklizení. Lhůty jsou dlouhé a vše opět trvalo celé týdny a měsíce. Nájemník Milan byl už známou figurkou města, ale zákon byl na něj krátký. Jen se vysmíval. Po nocích vykrádal sklepy nebo prodejny, přes den kradené prodával. Kšeftoval s drogami, nepřetržitě jeho zákazníci zvonili na zvonky a domáhali se vstupu do vchodu, kdy mu po vpuštění kopali do dveří a snažili se je vypáčit, aby se dostali ke své dávce. Někdy létaly drogy v sáčcích svým uživatelům z okna, z jeho balkonu se pnuly rostliny marihuany až k sousedovi na jeho balkón. Chodba domu už byla zaplavená rozmláceným nábytkem po rodičích slušného pana Maláska. Taktéž sklepní prostory.
V říjnu byla žaloba na vyklizení nemovitosti vyslyšena. Čekalo se na nabytí právní moci. Nikdo se neodvolal, ostatně Milan nechodil nikdy nikam, ani na přestupkové komise, ani k soudu. Byl na něj vydán zatykač, jinak by se nikdy žádného soudního jednání neúčastnil. Po několika týdnech konečně nabyla žaloba právní moci. A přibližně v té době se stalo neskutečné.
Pokud si myslíte, že Milan dostal rozum, vše uhradil a stal se slušným člověkem, tak to se rozhodně nestalo. Ale policie konečně shromáždila tolik materiálu, že mohla na Milana došlápnout. A to se vším všudy. Domovní prohlídka odhalila byt nadupaný kradenými věcmi. Milan putoval do vazby. Ten klid. Ten božský klid, který v domě zavládl. Ticho. Nikdo se už nemusel bát jít po schodech, žádná individua povalující se na schodišti. Krásné Vánoce prožili ti lidé. Jen pan Malásek stále čeká. Čeká na termín exekutora, který konečně celou záležitost uzavře a provede vystěhování podle práva. Byt je prázdný čtyři měsíce. Je vybydlený a zdemolovaný, topení topí, okna větrají, ale pan Malásek ani tak do bytu podle zákona vstoupit nemůže. Čeká na exekutora. Pak konečně převezme svoji zdevastovanou nemovitost a může se začít starat.
Jen doufejme, že výkon trestu Milana bude delší, než lhůta exekutora, který konečně byt vyklidí a předá v souladu se zákonem jeho majiteli.
Pravdivý příběh, jen jména zúčastněných jsou změněna. Právní postupy, kterými jde majitel bytu viz. zdroj.
Zdroj:
https://pravnipomoconline.cz/vystehovani-neplaticiho-najemnika/
