Článek
České seriály z lékařského prostředí miluji, ne ty nekonečné, ale trochu ucelené o pár dílech. Tady jsem váhala a sbírala odvahu. Budu mít sílu vrátit se zpět a prožívat s hlavním hrdinou znovu to, čím jsem si sama nedávno prošla? Půjde to? Navíc mě děsilo, že se má jednat o komedii. Já se po oznámení diagnózy psychicky propadla do samotného černého pekla. Na rakovině mi nepřišlo nic humorného a žádný smysl jsem pro svůj mega velký a mega zhoubný tumor neměla. Jediné, co mi sedělo v hlavě, byla smrt, konec, umírání. Už nic nebude, není třeba plánovat další víkend nebo snad další dovolenou.
Prošla jsem si vším, chemoterapií před i po operaci, ozařováním i biologickou léčbou. Nic pro mě nebyl problém. Léčby jsem se nebála. Jen té smrti. Konce života, který na mě vycenil tesáky a chtěl mě sežrat.
První díl jsem sledovala po očku, bála jsem se zlehčení, humorizování závažného tématu, prostě jsem se tak moc bála, co se z tohoto vejce vyklube, jestli to nebude plivník, který na vás vyskočí a plivne nemocným do ksichtu.
Musím smeknout před tvůrci. Vytvořili neskutečně úžasné dílo, které nemoc nezlehčuje, ale pouze přibližuje v lidské a pochopitelné formě. Mě osobně vůbec nevadí ani záběry z nemocničního oddělení, ani z ozařování, kterým jsem také prošla. Osobně mohu říci, že chemoterapii jsem zvládala mnohem lépe než seriálová hlavní postava, nicméně to bylo tím, že každá chemoterapie je jiná v závislosti na použitých cytostatikách, ale také každý pacient tato cytostatika může jinak snášet.
V posledním díle zaskočilo nemocného Filipa padání vlasů. Já byla na padání vlasů připravená. Dokonce jsem byla trochu pozitivně zaskočena reakcí mojí onkoložky. Já myslela na smrt a ona mi povídá: „To víte, ale ty vlasy, těch je škoda, ty vám vypadnou.“ Inu, já myslela, že umřu a doktorka mluvila o mých vlasech. Husté vlnité tmavé kadeře do pasu vem čert, kašlu na ně, chci žít. Ale pokud vypíchla pro mne nepodstatné vypadání vlasů, to asi znamenalo, že ještě neskáču do penálu. Jinak by bylo přece jedno, jestli skončím v rakvi plešatá, a nebo vlasatá. Dnes mi Filip v seriálu připomněl silně mě. Já byla po první chemoterapii, vlasy už dost padaly. Byli jsme tehdy také v restauraci jako Filip, my jsme slavili mé narozeniny. Hřívu jsem měla sepnutou skřipcem a měla pocit, že mi to celé odpadne z hlavy, než dojím to luxusní jehněčí kolínko. Vlasy padaly v hrstech, v obrovských chomáčích už pár dní, takže hned po návratu z večeře na mě naběhl manžel a celá to mé úžasné háro odstřihl a vyhodil. Hlavu oholil. Byla jsem plešatá, ale měla jsem dvě paruky a spousty krásných turbanů a šátků a pokrývek hlavy vůbec. Vypadalo mi všechno do posledního chlupu, ale i to jsem věděla a byla na to připravena. Nezůstala jediná řasa, chlup v obočí. Výhodou byly lysé nohy a podpaždí, nemusela jsem si je holit. Byla jsem prostě hnusná, ale živá.
V seriálu obdivuju mého hereckého miláčka, pana Bartošku. Hrát onkologicky nemocného pacienta v době své vlastní nádorové léčby je frajeřina. Ale, když si tím ten člověk vlastně projde v reálu, tak už roli asi ani neřeší.
Skvělé jsou také vstupy reálných mladých onkologicky nemocných po léčbě, kteří dodávají síly těm, kteří jsou na začátku své bitvy.
Vedlejší role se mi také líbí, jsou lehkým odpočinkem od těch témat nejzávažnějších, ačkoliv ani Filipovi rodiče zrovna neprožívají to své nejlepší období a perou se s problémy vzájemného odcizení a nepochopení.
A moc držím palce Filipovi, aby se nám uzdravil a všichni nemocní tak získali důvěru v lékaře a jejich léčebné postupy a věděli, že je mohou čekat různé komplikace léčby, ale i ty se dají ustát, vždycky prostě není tak zle, a pevně věřili ve své úplné uzdravení, léčbu neodmítali, postavili se k ní čelem a bojovali.
