Článek
Můj článek je jakousí reakcí na událost, kdy učitel fyzicky napadl romského žáka, kterou v současné době vyšetřuje policie. Můj text s konkrétním příběhem ovšem nijak nesouvisí.
V dobách, kdy kantořil můj pradědeček, tehdy se zrovna lámalo století devatenácté ve dvacáté, byl to vážený pan profesor. Měl ženu, tři děti a dvě služky. Žena pochopitelně pracovat nemusela, pradědeček byl velmi váženým obyvatelem Litomyšle a na korse ho lidé s úctou zdravili.
Můj dědeček měl coby profesor na gymnáziu také určitou vážnost. Ale už to nebylo tak slavné, hlavně ohledně financování. Rodina bydlela v pronajatém bytě 1+1 v domě soukromého vlastníka a když mělo na svět přijít jejich třetí dítě, musel dědeček žádat školu o jakési dávky, které pokryjí náklady na kočárek, plíny a další vybavení pro miminko. Takto nuzně bydleli až do dospělosti svých dětí, kdy konečně získali družstevní byt v nově postaveném domě. Je ovšem pravda, že děti byly jiné než dnes. A to jak dědečkovi studenti, tak dědečkovi potomci. Vzpomínky mojí maminky i jejích sourozenců na dětství byly vždy krásné. Byly to děti, které se radovaly ze života a materiální hodnoty vůbec neřešily. A studenti? Na gymnázium v té době chodil opravdu studentský výběr. Chlapci i děvčata byli talentovaní a nadaní. A dědeček byl svéráz. Do dnešní doby o něm kolují zkazky od vetchých starců a stařen, které kdysi učíval. Nesnesl, když se studentům nedařilo. Trnem v oku mu obzvlášť byla děvčata, která nezvládala principy tehdejší matematiky. Děda uměl látku dobře vysvětlit, ale nedokázal pochopit, že každý prostě nemá ty matematické vlohy. A poté se dokázal rozběsnit na celou třídu: „Ty náno blbá, ty se máš doma radši držet vařečky a nelézt na gymnázium.“ A to si pamatuji i já. Bydlela jsem s dědou v jedné domácnosti a občas dorazil ze školy poněkud podrážděný. U jídla, které mu babička naservírovala, vztekle mával lžící a křičel: „Taková nána. Taková strašná nána! Ona neumí…“ Babička měla svatou trpělivost. Byla také učitelka. Jenže tak zvaná elementaristka. Učila malé děti po vstupu do školy. A s dědečkem jednala obdobně. Vyjadřovala pochopení nějakým pokýváním hlavy. Já nechtěla být tak blbá jako ta nána z gymplu a snažila jsem se dobře nastoupit do první třídy a také pokračovat stejně úspěšně i dál. Jenže mi to občas tak skvěle, tedy podle dědečkových představ, nešlo. Kromě toho, že dědeček doma celé hodiny opravoval jakési písemky a dělal přípravy na další den, tak také vymýšlel různé hry, jak mě naučit třeba tu zapeklitou násobilku. Jednou mě také honil kolem stolu a nutil mě psát nějaké stupidní cvičení znovu. Asi jsem ho odflákla. Já si pamatuji jen, že jsem řvala „jdu spát!“ a dědeček ječel „psát“ a tak pořád dokola, až se konečně přeřekl a zaječel SPÁT a já odešla vítězně na lože. Je pravda, že jeho studenti si ho pamatují celý život, ale nikdo si nikdy na nic nestěžoval. Dnes by měl jistě žalobu na krku.
Další kantorkou v mé přímé linii byla má maminka. Byla škole oddaná. Celé hodiny se doma věnovala jakýmsi výpočtům, opravám studentských prací, přípravám na další den. Školou žila. Uměla krásně vysvětlit látku, učila matiku a fyziku. Učitelství milovala. Bylo to její poslání. Na studenty nenadávala. Jako kantorka byla mezi nimi moc oblíbená.
Kromě toho učitelkou byla i sestra mé babičky a také má teta. Prostě rodina učitelská.
A co já, coby žákyně a studentka? Já byla taková pohodová až zakřiknutá. Nikdo z mých spolužáků také nijak nevyčníval. Základka proběhla celkem fajn, ale střední škola? Chování jedné z našich vyučujících by jistě bylo na dnešní podání žaloby. Jenže tehdy jsme si prostě nestěžovali. Nebo stěžovali snad možná rodičům, ale stejně nikdo nic neřešil. Určitě si vzpomenete, jak jste se těšili na lyžák. My se také těšili. Jenže naše tělocvikářka nám to dala pěkně sežrat. Každodenní řev, nadávky, popohánění a tresty. Normálně fyzické tresty. Nekompromisní večerka v deset hodin. Na baráku tma, všichni se bojí a usínají. Jen Katka si vzpomněla, že si ten den zapomněla vzít důležitou medikaci. Sleze z palandy, zakopne, rozsvítí. V tu ránu je tam dozor. Je jasné, že ta sůva musela číhat hned za dveřmi. Rozrazila dveře ve vteřině. Začne řvát jak na lesy, sprostě nadávat. Není možné jí nic vysvětlit, uprosit. Katka klečí na kolenou a pláče. Kantorka řve o to víc. Druhý den u večeře následuje další scéna. Markéta nedojedla jídlo. Prostě je jí špatně, chce se jí zvracet. Krká, vypadá to, že hodí každou chvílí pořádnou šavli. Opět řev. Tohle si nemůže dovolit. Buď dojí ty dva knedlíky, nebo bude trest. Nedojedla. Další byl Petr. Měl horečku. Třásly se mu nohy, ani nemohl vstát z postele a přišla učitelská zrůda. Přinesla svůj teploměr: „36,6, koukej mazat.“ „Já nemůžu, je mi strašně zle!“ Trest. Těch hříšníků pochopitelně ta jedovatá saň objevila spoustu. Všichni byli postupně a také potupně trestáni. Jak? Bylo to v době, kdy tak tři čtvrtiny třídy měly obyčejné lyžařské boty a ten zbytek už měl moderní přezkáče. Kdo neměl přezkáče, musel si je vypůjčit od spolužáků,(a pochopitelně jim je také zničit na příkaz té soudružky, ale nebylo vyhnutí) na záda hodit své lyže a do zemdlení těla běhat za hotelem s těmi lyžemi v přezkáčích do kopce a zpět dolů. Pláč nebo prosby nebyly nic platné.
Možná si dnes řeknete, že vám to připomíná snad i nějaký koncentrák. Ano. Mně také. Já už bych na svých dětech nikdy nic obdobného páchat nedovolila.
Přesto jsem jako máma školáků měla co do činění s určitými učiteli. Největší hrůzu jsem asi zažila, když už dcera, zhruba 10 let, měla mobil, zavolala mi, že dostane nespravedlivě pětku, protože prý někdo z jejich třídy opisoval a nepřiznal se, takže dostanou pětku všichni, a ona skočí pod auto. Tak strašně jsem se bála, že jsem letěla v domácích teplákách do školy i s miminem v ruce, aby se to nějak vysvětlilo. Další hrůza mne potkala, když dcery dostaly ze samých jedniček v žákajdě na výzo dvojky a celý týden doma brečely. Po pololetních prázdninách jsem to také řešila, ale měla jsem mít pochopení. Paní učitelka prostě řešila těžkou osobní krizi a moje dcery nebyly až tak moc aktivní v hodině. Navíc v učitelském bloku, který mi ukázala učitelka až po týdnu, byly přepsané známky. Vůbec neodpovídaly známkám v žákovské (tam bylo zapsáno asi dvacet jedniček, nikdy žádná jiná známka, vše včetně podpisu učitelky). Tím se ovšem nikdo nehodlal zabývat.
Ještě dva střípky z mého bezprostředního okolí. Můj známý, coby vysokoškolsky vzdělaný pedagog, zasáhl vůči žákovi střední školy, který se mu cíleně vysmíval a provokoval ho. Prostě mu jednu ubalil. Ihned musel opustit školu. Další známý byl druhým extrémem. Studenti střední školy ho nevybíravě častovali posměšky, uráželi ho, jako by to byl jejich neoblíbený spolužák. Poté, co přestoupil na základní školu, žáci ho uzamykali opětovně na záchodech nebo zabarikádovali stoly a židlemi v jeho kabinetě.
A jsme u „jádra pudla“
Ne, kantor už není vážený. Dokonce se stává, že učitel občas zneužívá svého postavení, jenže se mu změnili žáci a studenti. Kantor má zastání vedení školy a pokud není rodič důrazný, nehájí práva svého dítěte, tak učitel je takzvaně na koni. Jenže práva nevychovaných dětí jsou na maximu a kantor bez autority může čelit jejich útokům denně. A pokud to prostě není kantor tělem a duší, tak je jek malý krůček k tomu, aby mu jednoduše lidsky ruply nervy, když dojde ke konfliktu. Jenže to se za žádnou cenu nesmí stát. Za žádných okolností nemůže učitel fyzicky zakročit vůči žákovi. Nikdy.
A malý dovětek:
Tušíte, kam míří můj syn? Studuje na Karlovce pedagogiku. Touží učit. Moc mu přeju, aby se mu dařilo.
