Článek
Nemuseli se seznamovat, znali se od dětství. Jsou pravými sourozenci a žijí spolu v harmonickém vztahu celé roky. Málokdo tuší, že ten harmonický pár na procházce, který spolu venčí pejsky a šťastně se vede za ruce, tvoří bratr a sestra. Jenže každý má nějaké sousedy nebo kolegy. Je spousta lidí, kteří vidí do kořenů rodiny, vědí, že ti dva nejsou obyčejný pár, ale sourozenci. Znají je od kočárku. Ať už jsou to sousedi nebo kolegové rodičů. A ti prostě vědí.
Pro ostatní je tento pár možná trochu bizarní, ale nikoho nenapadne, že ten galantní pán s knírem je bratr té dámy s kloboukem ve svůdné minisukni. Jejich vizáž je totiž velmi impozantní. Jsou nápadní, nezapadají do okolí. Luboš je vysoký a velmi štíhlý, má výrazný knír a nikdy ho neuvidíte v džínách nebo v kraťasech. Vypadá spíš jako nějaký fešák z minulého století. Jeho sestra také. Blonďaté mikádo zdobí téměř vždy nějaký klobouček, i v největších mrazech kráčí v krátké sukni a na vysokých podpatcích. Je výrazně nalíčená. Jdou zvláštní topornou chůzí, často se drží za ruce, usmívají se na sebe a pokaždé mají u sebe své tři pejsky. Strhávají na sebe pozornost, jsou nepřehlédnutelní, jako by vyrazili na procházku v minulém století. Prostě se liší a nezapadají. Působí spíš jako nějaké figuríny z podivného panoptika. Ani v jednom není ovšem ani ždibec přitažlivosti pro druhé pohlaví. Jsou pouze jiní, podivní, výrazní, ale nepřitažliví. Procházejí se, lidé se otáčejí za tímto podivným párem a to ještě třeba nevědí celou pravdu.
Ti dva se ovšem nejspíš velmi milují. Kdo se ovšem stará o chod domácnosti, je záhadou. Jejich rodiče? Musí být už dost staří, ale tento páreček nikdo nikdy neuvidí nést si nějaký nákup. Nikdy. Je to jen procházka centrem města s pejsky a kabelčičkou. A jednoho dne šel můj děda po náměstí, nohy znavené, koukal, na jaké lavičce by si vydechl. Nadšeně usedl vedle Luboše. Znal ho, však s ním bydlel na patře činžáku spoustu let, ale Luboš si ho nemohl pamatovat. Byl tehdy dítě. A tak sedí vedle sebe a děda se ptá. „A co vy tady tak sám?“ „Čekám na přítelkyni, končí v práci a půjdeme spolu domů.“ “ Máte hezkou přítelkyni?“ Ptá se všetečně děda. Lubošovi se rozzáří oči. „Ano. Krásnou. Je úžasná. Jsme spolu už hodně dlouho.“ A přichází Lenka. Pro dědu to nebylo žádné překvapení, znal je opravdu celé roky. Vídal je ruku v ruce. Jen byl zvědavý, jestli Luboš přizná, že čeká na sestru. Ne, pro něj je to jeho partnerka.
Tento pár prostě celá léta žije v incestu. Děti na svět ale nepřivedli. Incest je u nás trestný, ovšem, kde není žalobce, není ani soudce. Ten podivný pár nikomu neškodí. Příbuzní v přímé linii by spolu neměli mít sex. Nejedná se pouze o vlastní sourozence, ale i o bratrance a sestřenice. Hlavním důvodem je možnost zvýšené pravděpodobnosti porození postiženého potomka. V řadě zemí takové sexuální chování ovšem není trestné vůbec. Ale svět se mění. Je duhový. Někdo žije v partnerském vztahu s více lidmi různého pohlaví, běžná je homosexualita, kdy homosexuální páry volají po možnostech adopce dětí. Lidé si mění svá pohlaví, z mužů jsou ženy a z žen chlapi, tak proč nemohou vlastně uzavírat manželství bratři se svými sestrami? Doba pokročila a na sourozeneckou lásku se nemyslí. Tito lidé žijí stále v ústraní, dokonce pod hrozbou trestu, za spáchání trestného činu.
