Článek
Není to jen příběh můj, jedné ženy, ale týká se stovek jiných a také se může týkat mužů. Je to tak, i muž se může ocitnout v roli týraného. Řeknete si, že vám by se to nikdy nestalo? Ale jděte. Tyrana dopředu nepoznáte. Většinou je to člověk, v mém případě muž, velice milý, společenský, zábavný a zdvořilý. Buďte si jisti, že nepoznáte nic ani v prvních měsících společného soužití. Dokud si vámi není jistý, nekoná.
Já byla mladá a on zkušený. Dvakrát rozvedený. Všichni mě varovali, já neviděla, neslyšela. Mozek zatemnělý. Nedokázali ale vysvětlit své varování. Pro ně to bylo špatné jen proto, že byl dvakrát rozvedený. Ale PROČ byl sakra dvakrát rozvedený? Já ho hájila, věřila jsem mu, o manželkách letmo vyprávěl a z jeho vyprávění jsem pochopila, že měly značné nedostatky a on zkrátka hledal tak nějak tu pravou. Říkáte si, že jsem byla hloupá? Ano, byla jsem úplně blbá a naivní. Já se tak snažila být tou jeho pravou.
Byl milý a přátelský, pomohl, když jsem potřebovala, zastal se mě. Toužila jsem být tou třetí, tou konečně pravou, kterou si zaslouží. Začala jsem se oblékat tak, jak si přál, dělat to, co si přál, vařit co měl rád. Myslíte, že jsem šla za vidinou lepších zítřků? Ani omylem. Vždyť on vyšel ze sedmé třídy a nebyl ani vyučený. Pracoval na šachtě a později v dílně a práce ho přestala bavit. Prostě tam přestal chodit a sdělil mi, že se už nadělal dost, teď ať makám já. Ale to až dýl, pochopitelně, až když mě měl v pasti.
Když jsme spolu začínali, táhlo mu na čtyřicet a mě bylo krásných osmnáct. Po pár letech svatba a dvě děti. Jo, to už tak růžové nebylo. Vycházka s kamarádkou dvakrát za rok na omezenou chvilku, jinak doma teror. Kontrola úklidu, navařeného jídla, umytého nádobí. Dostala jsem pár facek i za neumytý hrnek ve dřezu. Prostě jsem byla ztahaná jako pes a šla si lehnout. Honil mě doma s nožem, honil mě s pistolí. Děti řvaly strachy a já zdrhala. Tloukl mě pěstí a kopal do hlavy. Stačil zpožděný návrat z práce o deset minut. Špatně uklizené a poskládané prádlo. Stačilo cokoliv, když měl vztek, bylo mu to jedno. Byla to pouhá záminka, jak si na mě vylít své vzteky. Přišla návštěva. Byl okouzlující. Tak milý a zdvořilý, zábavný a veselý. Ne, nikdo by nečekal, že mě ten chlap může seřezat jako psa, jen jak se za nimi zaklapnou dveře. Třeba moc vřelý úsměv, nebo naopak moc vlahá obsluha návštěvy. Bylo to jedno. Důvod se našel vždycky. Vždycky mi sdělil: „Zasloužila sis víc.“ To už nepracoval, válel se doma. Nebyl k ničemu. Děti se ho bály, já také.
Už jsem chápala, že vina není ve mně, že si víc opravdu nezasloužím, že se mnou se má jako v bavlnce, už dávno jsem bydlela v dětském pokoji a ložnici míjela obloukem, už dávno jsem chtěla odejít, ale nebylo kam. Jeho zasloužila sis víc, které mi sdělil vždy po výprasku jako bůh, který má nade mnou neomezenou moc, jsem chápala už tak, že příště mě bude chtít třeba opravdu zabít. K tomu víc už mnohdy moc nechybělo.
Veliký a prostorný byt byl státní, za dva malé ho odmítl vyměnit. Už jsem nemohla dál, věděla jsem, že bude jen hůř. Vzala jsem děti, chodily do první třídy, nasadila jim aktovky na záda a zabalila nejnutnější ošacení do tašky. Naposledy jsem prohlédla ten byt, ve kterém jsem budovala náš útulný domov, ručně zhotovené lampičky, nástěnné tapiserie, vyšívané ubrusy a polštářky, naposledy se rozloučila s pokojovkami, které jsem s láskou pěstovala, vzala děti za ruce a šli jsme. Plakala jsem. Prohrála jsem svůj boj.
Děti se ptaly. Kam jdeme a proč tak najednou. Bály se, kde budou spát a jak se další den dostanou do školy. NEBOJTE SE, VŠECHNO UŽ BUDE LEPŠÍ. JDEME K BABIČCE. KDYŽ SE STULÍME NA GAUČI, TAK SE KRÁSNĚ VYSPÍME. BUDE TO FAJN. Ano, u mojí maminky se místečko našlo, ačkoliv měla jen maličkatý byteček. Byli jsme v klidu, byli jsme v pohodě i na pár metrech čtverečních.
Důležité bylo nebát se a jít do toho. Získat nové bydlení bylo neskutečně složité, ale stálo to za to. Byli jsme svobodní a mohli žít. Jako zajímavost ještě stojí za to, že ačkoliv můj muž nikdy nesouhlasil s výměnou velikého bytu za dva menší a nechala jsem ho svým odchodem v prostorném tři jedna, tak neplatil nájem ani žádné poplatky. Byl zvyklý, že vše hradím já. Nasekal dluhy, přesunul se do malého bytu, o který díky své nechuti byt koupit za pár tisíc v rámci privatizace bytového městského fondu, také přišel.
Potkala jsem ho po mnoha letech. Po mně měl ještě několik známostí, s jednou z přítelkyň počal dítě. V době našeho setkání byl se svojí poslední partnerkou a v její přítomnosti mi řekl: „Kdybych tehdy nebyl blbej, mohli jsme spolu být doteď.“
Byla jsem už jinde a byla šťastná. Pokývala jsem hlavou a usmála se. Možná jsme skutečně mohli být stále spolu, ale jsem vlastně ráda, že to tak nedopadlo. Strašně ráda.
