Článek
Psychicky nemocných přibývá rychlým tempem, kterému už nestačí kapacita volných adekvátních lékařů. Ve velké části republiky je psychiatrická péče prakticky nedostupná. Nejhůře jsou na tom děti a dospívající. Dětští psychiatři chybí i v lůžkových zařízeních a děti se často potýkají s tak silnými psychickými problémy, že se ani nedočkají vstupního vyšetření, které je stanoveno za několik měsíců. Neúnosný stav mysli je dovede až k sebevraždě.
Deprese, úzkosti, návaly paniky, maniodepresivní poruchy, schizofrenie a další nemoci ničí tisíce lidí. Jenže psychiatři prostě nejsou. Po revoluci se v amerických filmech a seriálech často otevřelo téma psychoterapií, nebo psychiatrické léčby. Tehdy jsme se tomu divili a kroutili hlavami. Přece nejsme žádní blázni, co to v té Americe mají? A také představa chodit k psychiatrovi byla nemyslitelná. Zažitá představa, že psychiatry navštěvují pouze nějací blázni, kteří se cítí být třeba Napoleonem. Málokdo by se přiznal: „Ale já tam chodím také a pomáhá mi.“ Ne, to by prostě nikdo nepřiznal. Každý se do hloubi své nemocné duše styděl. Z toho asi také pramení nyní otevřená kauza doktora Cimického. Pocit studu z léčby na psychiatrii zavřel poškozeným ženám ústa. Raději překonaly příkoří, než by veřejně přiznaly, kde se léčí. Poslouchaly svého lékaře na duši, který vedl terapie takovým způsobem, že je místo léčby ještě více poškozoval.
Dnes je doba jiná. Část studentů na středních školách aktivně vyhledává pomoc psychologů a psychiatrů. Dokážou se o tom mezi sebou bavit, dávají si doporučení a dodávají odvahu. Nikdo nikým neopovrhuje, nikomu se nevysmívá. Snaží se ho podpořit. V čekárně psychiatra můžeme potkat různé složení klientů. Mladé, staré, sociálně slabší, ale i úspěšné podnikatele, inženýry nebo učitele. Nikdo se už nediví, že do čekárny vstoupil zrovna známý soused a nehodlá tuhle novinku slepičit po okolí. Naopak. Pokud se v čekárně potkají nečekaně lidé, kteří se znají, začnou se družně bavit. Ať už o běžném životě, nebo o svých trápeních. Ještě před pár lety byla ovšem situace jiná. Každý pacient se ohlížel přes rameno, jestli ho náhodou nevidí někdo ze známých a v čekárně by nejraději seděl ve škrabošce, aby ho nikdo nepoznal. Ne, dnes je každý rád, že se na něj usmálo štěstí a sehnal svého lékaře na nemocnou duši.
A tak jsem jednou na návštěvě v nemocnici u své maminky a hodnotíme spolu nová antidepresiva, jak pomáhají, jestli už nastoupil účinek, v čem by mohla přinést větší úlevu a naopak, v čem by nemusela až tak nevyhovovat. Maminka leží na pokoji s dvěma dalšími pacientkami vyššího věku. Najednou jedna tiše hlesne. To beru také. Pomáhá mi to. A tak ji vtahujeme do nenuceného hovoru. Je vidět, že se jí ulevilo, že může otevřeně mluvit i o lécích od psychiatra. Vypráví proč, a kdy je musela začít brát, jaké těžkosti jí v životě potkaly. Na třetí posteli leží vitální penzistka. Celou dobu hospitalizace je velice optimistická, veselá a komunikativní. Nyní rozcvičuje nohy vleže a mlčí. A nejednou z ní vypadne: „Tak tohle neznám. Já beru už třicet let jiný prášky a jsem s nimi spokojená. Musela jsem je nasadit, když mi nečekaně umřel manžel. Mám u nás skvělého psychiatra.“ Tak do této optimistické paní by nikdo neřekl, že je na psychiatrické léčbě. Začne líčit své životní útrapy. Je to statečná ženská, co vše zažila a přes co dokázala překlenout. Možná ale právě díky skvěle zvoleným antidepresivům.
Mluvíme o bolesti v zádech, o střevní chřipce nebo angíně, ale o bolavé duši se teprve mluvit učíme. Otevřenost jednoho přivede i ostatní k otevřenému chování. Vzájemné svěření a porozumění může být také léčivým artefaktem. S psychickým problémem je třeba se svěřit, není se za co stydět. Od okolí se totiž už můžeme setkat s porozuměním a také s dobrou radou, která kolikrát hodně pomůže. Prostě nedržet tajemství v sobě, ale vypustit ho ven. S podobnými problémy jako máme my, se většinou v okolí potýká spousta dalších lidí, jenže sami zatím mlčí. Pokud promluvíme jako první, ozvou se další. Pocit pochopení a sounáležitosti je prvním krokem ke zdárné léčbě.
