Článek
V domě dostavěném v roce 1978, se za ta léta vyměnili obyvatelé. Někteří zůstali původní, dnes jsou to už staří penzisté, několik bytů je pronajímaných a jiné byty jsou prodané. Dům se zateplil, změnila se fasáda, ale je to přesto stejný panelák jako tehdy. Jen ti noví obyvatelé jsou jiní.
Pozdrav na chodbě byl samozřejmý, se sousedy jsme se znali, s některými jsme se přátelili. Doba je jiná. Dnes už ani soused z vedlejšího bytu neotevře hubu k pozdravu.
Poté, co se z vedlejšího bytu odstěhovala původní obyvatelka do pečovatelského bytu, přistěhoval se mladý muž. Domů chodíval až někdy v noci, na chodbě k potkání nebyl. Projevovat se začal asi před třemi lety. Začal totiž rekonstruovat byt. Bourat jádro, vyzdívat. Spousta hluku, bez toho to ovšem pochopitelně nejde. Jenže s takovým bouráním vzniká také spousta špíny. Co čert nechtěl, v domě nebyla sjednaná úklidová služba a na patře stále viselo papírové kolečko se jmény nájemníků. Nyní už se jmény majitelů bytů, kteří kdysi družstevní byty odkoupili do soukromého vlastnictví. A jak se kolečko točilo, měl každý týden někdo úklidovou službu. Jenže na vytírání chodby jsem zůstala sama. Paní Kášová, která obývá byt po své mamince, vytřela tak maximálně před svým prahem, víc asi se svými stopadesáti kily nezvládla a dvě mladé partaje na žádné úklidy rozhodně zvědavé nebyly. A tak jsem na stará kolena vytírala já, jednou za měsíc. Jenže v době, kdy se byt mladého souseda Horáka přeměnil ve staveniště, byla už chodba pod nánosem stavební špíny. Zašlapaný výtah i přízemí k východu z domu. Pan Horák byl nad věcí. Jeho bordel mu byl ukradený. Takže nakonec jsem tu nekonečnou rekonstrukci jeho bytu ustála, nejsem útočná ani rejpavá, k žádnému konfliktu nedošlo. A k panu Horákovi se nastěhovala partnerka. Dnes už mají miminko.
A protože topná sezóna už vypukla a mě v bytě netopil ani jeden radiátor, odvážila jsem se zazvonit na pana souseda. Vykoukl a zahlaholil. „No, co je?“ Takový úvod jsem nečekala, pozdravila jsem a slušně jsem se optala, jestli se u něho v bytě topí. „To nevím. Sem to nepouštěl.“ A zabouchl. Žádný pozdrav. Nic. Pokud si říkáte, co to jen může být za individuum, tak říkám, že pan Horák i jeho partnerka vypadají opravdu sečtěle, jsou to elegantní lidé, chodí dobře oblékaní, miminko vozí v drahém kočárku a pán je přímo vlastníkem bytu.
On mě ten soused vlastně nepozdravil nikdy. Jenže vždycky jsem si řekla, že je asi zamyšlený, má starosti a tak. A dnes čekám na výtah. Mám dvě velké tašky, a protože netuším, že výtah přijede do patra obsazený, mé velké tašky lehce překážejí ve výstupu. Výtah přijíždí, otevírám dveře a ven se dere soused Horák s velkým nákupem a jeho přítelkyně s kočárem. Držím jim dveře. Začne nadávat. Jasně, musí se vyhnout těm mým taškám. Jeho blondýna s kočárem také. Kroutí očima a tváří se znechuceně. Neslyším ani dobrý den, natož děkuji, za držení dveří. Jen nějaké sakrování. A druhá mladá rodinka z mého patra? Když slyší, že vycházím z bytu, tak zabouchnou rychle dveře bytu, abych se s nimi náhodou nepotkala. Když už se potkáme nechtěně, tak se také tváří, že mě v životě neviděli.
Sousedy si člověk holt nevybírá. Jenže jak se říká, na každého se vaří voda. On si pan Horák s rodinkou ještě užije. Tady vlastně nejvíce zrovna oni jako přímí sousedé. Za měsíc začne rekonstrukce bytu u nás.
