Článek
Monika a Marek spolu byli už patnáct let. Za tu dobu získali pěkný byt ve městě a byli plně připraveni do svého domova přijmout miminko. Jenže se dlouho nedařilo. Oba podstoupili vyšetření, zdánlivě byli v pořádku, ale přirozeně počnout se z nějakého záhadného důvodu nedařilo. Monika absolvovala postupně tři umělá oplodnění, poprvé naděje zhasla velmi brzy, druhé oplodnění dalo nějaký čas naději, ale úspěšně skončil až třetí pokus. Nebylo to ale vůbec snadné, poslední dva měsíce trávila Monika na lůžku, poslední týdny byla v nemocnici. Zapřela se a bojovala o své miminko. Jenže na konci těhotenství se nakupilo více zdravotních problémů a lékaři museli provést císařský řez dva týdny před termínem porodu. Narodila se Eliška. Monika si ji jen letmo pochovala a Eliška putovala na neonatologické oddělení specializované na nezralé a nemocné novorozence. „Proč jste mi odvezli Elišku? Není něco v pořádku?“ „Musí ji vyšetřit odborník, narodila se s nižší porodní váhou.“ „Bude v pořádku? Jak tam bude dlouho?“ Tisíce otázek a sestry krčely rameny. Zatím nic nevědí. Moniku začaly svírat obavy. Manželovi celou dobu návštěvy plakala v náručí. Nemohla ani usnout, přepadlo ji nechutenství. Druhý den jí holčičku přivezli, aby si maminka zkusila kojení. Vyšetření zatím neproběhlo. Monika byla zesláblá, nervózní, ruce se jí třásly. Eliška šla zpět do inkubátoru, sestry Moniku zkoušely zklidnit, nutily ji k jídlu. Další den proběhlo specializované vyšetření odborníkem, vše bylo v pořádku, jen holčička je drobnější, než se očekávalo. Šťastná zpráva pro Moniku. Jenže Monika zareagovala naprosto nečekaně: „Vy mi lžete. Je nemocná a nechcete mi to říct.“ Ani kojení se nedařilo, Monika neměla mléko, bolelo ji stále břicho, děloha se nezavinovala tak, jak bylo třeba a jizva se ještě částečně začala rozpadat. Monika byla vyčerpaná. Eliška se nepřisávala, stále plakala, nebyla k utišení. Její Marek do porodnice denně chodil, doma už měl všechno nachystané pro malou a domluvené volno na první dny, aby se mohl o obě postarat. Jenže Monika byla čím dál víc pasivnější, jako by ji to ani nezajímalo, neměla snad ani radost z jeho příchodu. Do toho slyšela samá slova o tom, jak se musí více snažit, že kojení je důležité, že to určitě půjde. Jenže jí to nešlo. Eliška začala ubývat na váze, sestry ji musely přikrmovat. Pořád hodně plakala, a když ji Monika začala konejšit, zdálo se jí, že pláče ještě víc. Poltily ji pocity viny, neschopnosti a marnosti. Lehla si odevzdaně do postele a ležela. Malá vedle v postýlce plakala z plných plic. Vešla sestra se slovy: „Ale co to tady máme? Miminko pláče a maminka leží.“ Monice se po tvářích začaly koulet slzy. „Já to nedám, já to prostě nedám, nejsem dobrá máma! Já si ji nezasloužím!“ Vyskočila z postele, postavila se ke stěně a vší silou začala tlouct hlavou o zeď. Sestra se po ní vrhla, aby jí odtrla, ale v Monice se vzepjala snad všechna síla. Do pokoje přiběhly další sestry, Monika se mezitím zhroutila k zemi.
Nastal bod zlomu, který převrátil rodině život na ruby. Monika utrpěla otřes mozku a místní psychiatr navíc diagnostikoval poporodní psychózu a byla převezena do léčebny. Marek se musel dočasně rozloučit se svým zaměstnáním a nastoupit mateřskou dovolenou. Naštěstí měl vstřícného šéfa. „Neboj, počkáme na tebe. A držím ti palce. Neboj, to zvládneš.“ V Markovi byla malá dušička. Vždyť nikdy miminko ani nepřebaloval nebo nekoupal. Jak mu to půjde? Bude se bát vzít takovou maličkou i do ruky. Bude mít strach, že mu vyklouzne. Na pomoc mu přispěchala jeho matka. Vzala si v práci týden dovolené a přijela za ním přes půl republiky. Byl klidnější. Zajel za Monikou, dobře jí vůbec nebylo. Byla plačtivá a odevzdaná. Jako by jí bylo všechno jedno. Prý tam bude dlouho. „Neboj, lásko, máš čas. Dej se do kupy. My na tebe s Eliškou počkáme.“ Smutně se na manžela usmála. Byla přesvědčená, že ji jen planě konejší, že ho zklamala a on ji opustí.
Markovi to šlo s Eliškou nakonec skvěle. Naučil se všechno a nic pro něj nebyl problém. Za půl roku si mohl dovézt domů i Moniku. Ještě se trochu bála, že jí Marek už nemá rád, že doma ztratila své místo, ale po měsíci v domácím prostředí to už byla zase ta Monika, jak ji všichni znali. Usměvavá a spokojená. Převzala většinu prací okolo malé, pod vlídným vedením Marka to pro ni nebyl žádný problém. Těžkou chvíli, která tuto mladou rodinu potkala, ustáli nakonec výborně. Z Elišky je už školačka, další sourozence nemá. Rodičům to klape a měsíce okolo Eliščina narození se staly pouhou minulostí.
