Článek
Jen co vysvitne jarní sluníčko, opráší cyklisté svá kola a vyrazí. Nic proti tomu. Je to zřejmě krásné, ujíždět krajinou s větrem o závod a posilovat své zimou ochablé tělo. Jenže cyklisté vyrazí také na silnice, což už tak skvělé není.
Kdysi kolo sloužilo jako dopravní prostředek. Prostě nutná doprava osoby z bodu A do bodu B. V minulém století běžná cesta za nákupem do místního konzumu, do školy nebo do práce. Postupně se ale cyklistika stala velice oblíbeným masovým sportem, pokud cyklovyjížďky skupinek často vedoucí od hospůdky k hospůdce můžeme ještě nějakým sportem vůbec nazvat. V Čechách se cyklistika obzvlášť usadila, o čemž svědčí fakt, že každý český, byť jen velmi občasný cyklista musí být vlastníkem nějakého obstojného velocipédu. Většinou jde o kola za desetitisíce korun, ačkoliv na nich jejich majitelé vyjedou pouze párkrát za rok.
V málokteré jiné zemi je rekreačně-sportovní cyklistika tak oblíbená a téměř nikde není tak zarputilá záliba v kvalitním provedení kola a další doplňkové výbavy jako v Čechách. Už i letos jsme byly hosté hospůdky, kde svá pivka popíjely dvě spřátelené cyklistické rodinky, aby se vzápětí po pivním osvěžení vydaly spolu s nevelkými dětmi na další cyklopouť, ne jinudy než po silnici.
I můj muž je cyklistou a v minulých letech v rámci hubnutí dokonce dojížděl na vzdálené pracoviště na kole. Každý den jsem trnula, jestli se mi ve zdraví vrátí, protože i jeho cesta zčásti vedla po silnici. Můžu říct, že bych raději muže tlustého jako hrocha než sraženého do rygolu a více či méně zraněného. Jsem ráda, že ho éra cyklochoutek přešla a raději jen v obýváku mává činkami. Je to rozhodně bezpečnější a já jsem klidnější. Nyní se už projede jen občas a rekreačně a naštěstí skončily doby, kdy se mě zkoušel přemluvit, abych se já také stala na stará kolena cyklistkou. Prý je to úžasné, spoustu toho člověk vidí a projede o hodně delší trasu, než kterou je schopen ujít. Ano. S tím souhlasím. Dál se s kolem asi člověk dostane. Ale tím to tak hasne. Tedy pro mne. Já to čistě teoreticky cítím tak, že když jedu, tak musím vůbec koukat, abych jela, prostě abych nespadla z kola a když teda na kole fakt umím, tak šlapu do pedálů jako šílená a stejně vidím z krajiny prd. Jde o jakýsi výkon. Já krajinou raději kráčím, koukám, kde co kvete a jaké se mi otevírají výhledy, poslouchám ptáky a pozoruji pole, luka a lesy. Oblaka, co mi plují nad hlavou a potůčky co zurčí z kopečků. A pak si sednu a vychutnávám tu krásu plnými doušky. Je mi fuk, že stačím ušlapat jen pět nebo deset kilometrů a nenajedu padesát, nejsem přitom zpocená jako pes a jediný zážitek, který si odnesu, bude, kolik piv jsem vymlaskla ve které občerstvovně.
A jak nejsem cyklistka, tak nejsem ani aktivní řidička, nicméně jako spolujezdec zažívám při jízdě autem opravdu horké chvilky v období, kdy se na silnice vyrojí hejna cyklistů sportovců amatérů. Snažím se mít oči doslova na stopkách a vidět za každou zatáčku, kde se zrovna může vyskytnout roztažená skupinka kolistů, kteří vyrazili na svoji štaci včetně miminek a batolat. Děti jsou v závěsných vozících, na dětských kolech připevněných napevno ke kolu rodiče, nebo už jedou jen tak sami v tom roztaženém hejnu. I manžel coby cyklista občas dostane trochu nerva, že nelze tyto „sportovce“ bezpečně předjet a sportovce ani často ani nenapadne, že by se měli nějak přeskupit k okraji vozovky a šněrují si to, hlavně tedy na silničkách nějaké třetí kategorie, jako by jim patřila, hezky středem a bez zájmu.
Takže sezóna začíná a cyklisté vyrážejí. Prosím motoristy o ohleduplnost a pevné nervy, protože i cyklisté jsou účastníci silničního provozu a zároveň prosím cyklisty, aby se chovali podle pravidel silničního provozu jakožto jeho účastníci a vážili si svého života i života svých dětí. Cyklisté jsou prostě zranitelnější a pokud mohou volit, tak raději cyklostezky. Výlet po silnici a vdechování výfukových plynů stejně moc zdraví nepřidá, ačkoliv se může odehrát bez nejmenší nehody.
