Článek
Moje maminka nechala své srdce také mimo domovinu a vůbec nešlo o žádnou vzdálenou exotiku. Na jedné ze svých dovolených, které trávila v šedesátých letech se svojí kamarádkou v tehdejší Jugoslávii, tam narazila na svého prince. Byl krásný, snědý a šarmantní, elegantní a dvorný. Jiný, než ti čeští hoši. Tak všímavý a pozorný. S city nešetřil. Byla okouzlená. Ne jen jím, ale i mořem a přenádherným Splitem, ve kterém žil. Zamilovala se do něj, ale i do Jugoslávie jako takové. Do jasného nebe, teplého moře, vonících borovic, přístavu lemovaného palmami s pohupujícími se loděmi, do Diokleciánova paláce. Do všech těch kouzelných pouličních kavárniček, do života v klidu a pohodě. Snad by ze svého snu i vystřízlivěla, kdyby jí nechal ten dotyčný mladík na pokoji. Jenže byl urputný a vytrvalý. Stálé dopisy, pohledy. Do Čech i přijel, představil se rodině. Po několik dalších let byl stále stejný scénář. Letní dovolená, velká láska, tisíce dopisů, vyznání lásky. Jeho výlety do Československa. Poté už nátlak, vynucování… Až mladá maminka podlehla. Zanechala doma svoji kariéru vysokoškolačky, rodiče, rodinu, kamarády a jela vstříc svému osudu do Jugoslávie.
Jen co se vdala, nestačila se divit. Z bytu měla zákaz vycházení, dveře byly zamčené. Měla povinnost pouze uklízet a vařit. Pracovat chtěla, jazyk se rychle naučila, ale v zamčeném domě toho moc dokázat nemohla. Můj otec si záhy začal vodit domů dámskou společnost, se kterou se ještě pyšnil. Začalo ponižování. Tisíce milostných dopisů pozbyly platnost, láska byla ta tam. Kořist byla ulovena.
Po roce od svatby přijela za maminkou její česká rodina. Nestačila se divit. Její muž trávil noci někde s prostitutkami, přes den spal a ještě se chlubil. Má co chtěla. Chce jít na pláž? Tak to ne. Má jiné povinnosti. Zarachotil zámek a mladší sestra šla na pláž sama. Zanedlouho se tam objevil. Oslňující, krásný. Chce své mladé švagrové koupit šaty a vzít jí na večeři. Její sestra za nic nestojí. Lichotil jí, objímal jí a líbal do vlasů. Vykroutila se mu z náručí a utekla. Bylo jí líto sestry. Druhý den měla s rodiči odletět domů. Letenky byly zaplacené, ale dům byl zamčený. Nebylo, jak se dostat ven. Schválnost.
V té době pochopitelně mobily nebyly, byla to léta šedesátá. V domě nebyl nikdo, kdo by je vysvobodil. Všichni byli v práci a moje maminka klíče od domu nikdy neměla. Až její otec, můj děda vymyslel způsob, jak z domu prchnout a dostat se na letiště včas. Nebudete tomu věřit, ale slanili se po navázaných prostěradlech. Neskutečné. Už tehdy mamince řekli, že má dveře domů otevřené. Může se kdykoliv vrátit.
Nechtěla se vzdát. Snažila se bojovat za svůj sen. Do dvou let po svatbě otěhotněla. Myslela, že můj otec otočí, že bude rád, nikdy se proti možnému těhotenství neohradil. Ale nastalo ještě větší peklo. Ne, dítě nechce. Moje matka od něj nikdy nebude mít na mimino kočárek. Nikdy. Snad, možná, kdyby chtěl, tak stluče nějakou dřevěnou kárku. Ale kočárek, nikdy. Měla jen povinnost vařit a uklízet. Do práce nesměla. Byt v domě byl zamčený. Jenže čisticí prostředky došly a také nebylo z čeho něco uvařit. Peníze jí žádné nedal. Občas za ní došla z horního bytu tchyně. Byla hodná. Donesla jí nějaké jídlo.
Až to nakonec moje maminka vzdala. Tchyně jí pomohla odejít ze střeženého domu, maminka si koupila letenku za peníze od rodičů, které si bedlivě ukrývala a vrátila se domů.
Tečka za velikou láskou. Máma byla sice těhotná, ale vážila jen padesát kilo. Naprosto vyhublá a zničená. V péči své maminky vše dohnala a já měla kočárek i hračky a kromě maminky i milující českou rodinu.
