Článek
Vše začalo běžným způsobem. Vyklízím byt z dědictví a hledám uplatnění pro starší nábytek, který by mohl ještě posloužit, protože přes své stáří je stále v dobré kondici. U vybavení studentského pokoje se zájemci jen hrnuli a byl hned pryč. O kvalitní stěnu z obýváku byl také veliký zájem a bude vyexpedovaná do pár dní lidem, kteří ji zmodernizují.
Ovšem sedací souprava se stala velikým problémem. Sedačka není žádný zázrak, ačkoliv je veliká, rohová a rozkládací na dvě lůžka s úložným prostorem. Dávám ji za odvoz. Pochopitelně je opotřebená, ale není vyloženě zničená. K dispozici u inzerátu je několik fotek a při komunikaci vždy uvádím, že je nutno ji vidět.
První se mi ozval pán, že si bere všechno, ani vidět to nemusí, protože nábytek prostě potřebuje. Jenže v čas domluvené schůzky se mi pán už neozývá a já mu píšu sms a pán prý nedostal volno v práci. Že se domluvíme na víkend, ačkoliv jsem jasně psala, že o víkendu já nemohu. Laciná výmluva na práci. Pokud si chtěl vše odvézt bez prohlédnutí, musel by mít objednaný stěhovák. No nic. Jedeme dál.
Další byla žena Izolda, byly jsme domluvené na konkrétní den a čas, aby si sedačku prohlédla, jevila opravdu veliký zájem. Nedorazila a na dotazy už nereagovala.
Další také žena. Opět domluvený čas, zase nic. Sama se neozvala, ale odpověděla mi, že manžel může až večer po osmé. Paní sedačku ale hrozně potřebuje, spí všichni na zemi, je to hrozné. Upozorňuji, že je nutný vlastní odvoz i nakládka, že já, jako starší žena nepomohu. V pořádku. Paní chápe. Druhý den následují dotazy, jestli to není ubytovna a v nábytku nejsou štěnice. Nene, vše vysvětluji. Není to ubytovna, nejsou tam štěnice. Zemřela mi maminka a byt jde do rekonstrukce, je třeba ho vyklidit. Domluven další termín. A já opět stojím na značce a opět nic. Spousta času padla vniveč.
Jenže v pořadí je už paní nebo slečna Demeterová. Má veliký zájem. Konečně jí píšu, že poslední zájemkyně odpadla a sedačka je k dispozici. Pošle hromadu palců nahoru. Ptám se, jestli se tedy přijde podívat a eventuálně, kdy se jí to hodí. Pošle mi kupu smajlíků. Tím vše končí.
A tak je tu Lukáš. Také patří ke své komunitě. Navrhne den a čas, kdy se přijde podívat. Souhlasím, nějak si to musím zařídit. A tak čekám. Lukáš má na mě číslo, ale svoje mi neposkytl. Posílám zprávy přes messenger, ale nic. Lukáš nepřichází.
Pan Kováč je další v pořadí. Chce se přijít podívat, ale neví kam. Píšu adresu. Neví kde to je. Bydlí ve stejném městě, tak detailně popisuji místo, kde ten barák stojí. Můžu si ubouchat prsty, ale pan Kováč mi napíše jen, že je z „malé Polesné“ a neví, stejně, kde je to „Veliké náměstí“. Názvy čtvrtí města jsou pozměněné, ale vzdušnou čarou od sebe v reálu nejsou dále než 2 km. Posílám dotazy, jestli se tam sejdeme, ale pan Kováč už nereaguje.
Další je paní Horvátová. Ta potřebuje rozměry. Tak měřím ten gauč a posílám náčrt, rozměry, pečlivě popisuji každý detail a pravdivě uvádím, že je třeba to vidět na vlastní oči. Jenže paní Horvátová se už nehlásí. A nenapíše ani, jó ten gauč je moc velkej, mě se tam nevejde. Nebo trefil mě šlak a ležím ve špitálu. NIC.
Pokud se podivíte, že zájemce dokážu zaškatulkovat, je to díky tomu, že jsem dostávala odpovědi přes Facebook, takže jsem si prohlédla jejich profily. Přesto jsem byla ochotná se s kýmkoliv z nich sejít, neměla jsem žádný problém předvést jim detailně nabízený nábytek, nechat je ho přeměřit vlastními silami za pomocí mého metru, aby měli jistotu, že je nějak netahám za fusekli, ale nic.
Trpělivost došla, došel i můj drahocenný čas a sedačka si vyjede na svůj poslední výlet a to do sběrného dvora.
